Děti jsou apatické, nic je nebaví. Volají nám zoufalí rodiče i učitelé, říká psycholožka
Distanční výuka má kromě jiného i dopady na dětskou psychiku. Děti jsou apatické, nic je nebaví, říká psycholožka Zdroj: Istock / Ladislava Trpakova
Distanční výuka má kromě jiného i dopady na dětskou psychiku. Děti ztrácejí jakoukoliv motivaci a jsou apatické. Některé už dokonce odmítají ráno vstát a připojit se k výuce přes počítač. „Že nebudou některé věci umět? To není zase takový problém. Horší je, že ztrácejí návyky a všechno je jim jedno,“ varuje psycholožka Ladislava Trpáková, která působí v pedagogicko-psychologické poradně a funguje také jako školní psycholog. V současné době je doslova
Děti, které jsou kvůli zavřeným školám dlouhodobě doma, ztrácejí motivaci, nic je nebaví. Máte s tím zkušenost?
To si pište. Já bych si mohla zřídit linku důvěry pro zoufalé rodiče. Popíšu vám v kostce svou praxi: zavolá mi matka dítěte, které mělo třeba nějakou poruchu učení na základní škole. A teď mu to na střední škole moc nejde, tak se ptá, jestli by nebylo na místě vyšetření. Já jim odpovím, že určitě, ale že termín jí mohu dát nejdříve za měsíc. A protože mě samozřejmě mrzí, že termín je možný až za tak dlouhou dobu, vždycky se ještě zeptám, co je konkrétně trápí.
A co je tedy nejvíc trápí?
To je neustále dokola: děti jsou demotivované, nechodí ven, šťastná ta rodina, která má aspoň psa a dítě ho chodí venčit. Také jim chybí kamarádi. Jsou případy dětí, které ani nestihnou ráno vstát na osmou hodinu a připojit se. Kolem pololetí se těch problémů ještě vyrojilo mnohem víc; volají rodiče dětí, které jsou neklasifikované z několika předmětů.
Děti tedy ztratily určité návyky?
Přesně tak. Dětem se úplně rozhodily rutinní mechanismy. Dřív musely ráno vstát, odejít do školy a tam buď dávaly pozor, nebo ne, ale něco dělaly. Většinou je ten kolektiv trochu táhnul. Když přišly do třídy, kde se ostatní spolužáci učili, neformální síla kolektivu táhla i ty děti, které nebyly tak motivované. Ale přizpůsobily se. Ovšem teď nemají žádnou motivaci. Navíc ztratily i tu vnitřní. A rodiče jsou slabí, nevědí, co s nimi. To, že nebudou něco umět, není zase až tak velký problém. Ale že ztratí studijní návyky, to je doslova katastrofa.
ČTĚTE TAKÉ: Návrat dětí do škol: Kdy přijdou na řadu ty vaše a jak se bude testovat z nosu
Jak se to u nich může promítnout do budoucna?
Náprava rozhodně nebude snadná. Určitě je hodně dětí, které to zvládnou. Mají dobré zázemí a své koníčky. Někdy si připadám, jako starý mentor, ale víte, co vždycky říkám? Když to řeším s rodiči, tak jim radím: musíte na ně tlačit. Už staří Římané říkali: Dodržuj řád a řád tě podrží. A tohle je pravda. Jen se bojím, že za nějakou dobu přijde obrovská vlna dětí k nám do poraden. Copak to, to ještě ošetříme, ale i střediska výchovné péče budou mít velký přetlak. Už teď se jim prý ozývají bezradní rodiče.
Psycholožka Ladislava Trpáková pracuje v pedagogicko-psychologické poradně, zároveň funguje jako školní psycholog.
Psycholožka Ladislava Trpáková pracuje v pedagogicko-psychologické poradně, zároveň funguje jako školní psycholog.
Co může být u těchto dětí nejzásadnější problém?
Když je člověk ve velkém stresu, tak má tendenci posunout svoje chování do agrese. Buď je agresivní vůči okolí, nebo vůči sobě. V tom nejkrajnějším případě to může skončit i sebevraždou. Ale na druhou stranu ta apatie, ta je také špatná. Těm dětem je všechno jedno, jen sedí u počítače. Dřív je rodiče honili od počítače, teď musí být na počítači pořád, což je strašně kontraproduktivní.
Někdo by mohl namítnout, že děti byly zvyklé žít on-line, ale asi jim teď chybí socializace?
No jistě. Chybí jim kamarádi, aby se třeba mohly vypovídat ze svých starostí. Na jaře, když byla pandemie, tak se děti nesměly stýkat, ale ony se stejně scházely v parcích nebo tak. Tohle jim pomohlo přežít to jaro. To ještě bylo v pohodě. Před nimi byly prázdniny a všichni si mysleli, že v září už to nebude. Teď nemají jistotu, jak to bude dál. Nevědí, zda budou končit za rok, za dva, nebo se to protáhne?
Myslíte, že nejvíce postižení jsou především teenageři, studenti středních škol?
Já si myslím, že teenageři nejvíc unikají do svých problémů, do svého nitra. Také studenti odborných škol mají velké problémy. Ne na všechny předměty jsou učebnice. Takže vyučující ten předmět vyložil, vysvětlil problematiku a žáci se mohli ptát. Teď nemohou. Navíc jim chybí praxe.
Obracejí se na vás jen rodiče nebo i samotní studenti?
Obrací se i samotní žáci, ale je jich méně než rodičů. Dítě, které se na mě obrátí, nemá zase tak velký problém. Už jen to, že je ochotné to řešit, je dobré znamení. Má motivaci a je aktivní. Na mě se obrací rodiče, jejichž děti jsou pasivní, nemají motivaci. Nebo ji měly na začátku a ztratily ji. Ještě třeba v listopadu, v prosinci to šlo, ale teď už to jde s nimi z kopce.
Co třeba učitelé, chodí si k vám pro radu?
Ano. Kromě rodičů se na mě obracejí i učitelé. Ti mají pocit, že některé děti jsou takzvaně „ztracené“. Ony se sice formálně připojí k výuce, ale připadá jim, jako že nefungují, nemají soustředěnost. Když jsem začínala před dvaceti roky v poradně, tak si rodiče stěžovali, že děti udrží pozornost třeba jen půl hodiny, dnes bychom byli šťastní za tu půlhodinu. A učit přes počítač je opravdu vyčerpávající. Oboustranně.
Co byste doporučila rodičům a učitelům, jak děti znovu nastartovat?
Nevím, zda mohu dávat obecné rady. Zase se vrátím k tomu slovu „řád“. On vám strašně moc pomůže. Známá psychoterapeutka říkala, že má spoustu rodičů, kteří pracují z domova. Těm pomáhá, když ráno vstanou, obléknou se, stejně jako kdyby šli do práce. Jedna paní jí dokonce říkala, že musí odejít z domu a zase se vrátit, aby do těch pracovních povinností naskočila. Tohle by mohlo pomoci i studentům. Dobrý je i nějaký rituál. Ritualizovat tu konkrétní činnost. Nebo si strukturovat ten den. Udělat si rozvrh.
Univerzální rada asi neexistuje. Na každého zabírá něco jiného. Možná pomůže i to, že rodiče své starosti sdílejí s ostatními, nemyslíte?
Přesně tak. Já bych hlavně doporučila rodičům svoje starosti a problémy s někým probrat a poradit se. Mám pocit sama za sebe, že jim pomůže i to, když s nimi celý problém proberu po telefonu. A určitě existuje spousta poraden, linek důvěry, kam se mohou obracet. Nejlepší by bylo, kdyby si rodiče sami založili nějaký klub třeba na sociální síti, kde by ty své útrapy mohli sdílet. Myslím, že i to by jim pomohlo. Kdyby slyšeli problémy těch ostatních, určitě by se jim ulevilo. Stejně tak si myslím, že by to pomohlo i dětem. A tady je důležité, aby rodiče s dětmi o jejich problémech mluvili, aby se konkrétně zeptali, co by jim mohlo pomoci, a nenechali se odradit odpovědí „nic“.
Vy říkáte, že teď také spíš fungujete jako linka důvěry…
Rodiče teď nejvíc potřebují uklidnit. Aby pak mohli zase uklidnit děti. Samozřejmě dovedu si představit, že mít doma dítě, kterému je šestnáct sedmnáct let a odmítá se učit, je v opozici, to musí být velmi náročné. Ale rodiče potřebují třeba jen slyšet: A co se stane tak hrozného, když bude ročník opakovat?