Mladí měli problém navázat vztahy před pandemií, teď to bude ještě horší

Na téma distanční výuka existují velké diskuse. O adolescentech se v souvislosti s pandemií a uzavřenými školami ale nemluví skoro vůbec. Děti od páté, šesté třídy až do třetího ročníku na gymnáziu jako by neexistovaly. Jaké dopady na ně může současná situace mít? Přečtěte si názory dvou odborníků, psychologa Radka Ptáčka a psychiatra Cyrila Höschla.

Karanténní opatření trvají už příliš dlouho a zatímco loni na jaře byla omezení ještě přijatelná, nyní je zcela zjevné, že pandemie má velký dopad na naši psychiku. Odborníci upozorňují, že situace kolem duševního zdraví je vážná a nepomine ani v době, kdy dostaneme šíření viru pod kontrolu. A netýká se to jen dospělých, ale i dětí a dospívajících. Škola totiž není jen místem, kde by měli získávat vědomosti, ale učí se tam také pohybovat ve společnosti, navazovat kontakty s vrstevníky. A to je deficit, který jim žádný počítač nemůže nahradit.

Jak se pandemie může projevit v budoucnu na dětech a dospívající generaci, která převážnou většinu času tráví doma a u počítačů? A může jim v něčem i prospět? Nejen na tyto otázky odpovídali v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima NEWS klinický psycholog a psychoterapeut Radek Ptáček a psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl.

• Adolescence je poměrně složitý věk. Co se těmto dětem teď v době pandemie děje?

Radek Ptáček: Vzniká z nich taková zapomenutá generace. Ty děti nemají potřebu být s rodiči, rodiče často nemohou nebo ani nemají potřebu být s nimi a děti si dělají, vlastně ani nevíme co. My jsme se před epidemií snažili omezovat kontakt dětí s informačními technologiemi, ale v současné době se na nich doslova stávají závislé. Takže z toho, proti čemu jsme bojovali, se stává něco, co teď sytí životy našich dětí. A zároveň je období adolescence obdobím rozvíjení sociálních vztahů, které potřebují přirozeně navazovat. My jsme již před pandemií věděli, že mladí lidé mohou mít problémy s navazováním vztahů. A to se může zhoršit.

• Bude tato generace, ti, kteří se zabrzdili u počítačů a nikam nemůžou, nějak postižena do budoucna? Co z nich vyroste?

Cyril Höschl: Víme určitě, že jejich vývoj bude nějakým způsobem narušen. Nejsme věštci a nevíme, co z toho vznikne. Co už ale můžeme předvídat, je, že to bude mít dopad na jejich zdraví, a to jak duševní, tak tělesné. Narůstá obezita u dětí. To byl problém už před pandemií a teď, když celý den sedí u monitoru, jen kynou a pohybují se mezi monitorem a lednicí nebo špajzem s volnou dostupností sladkostí a ještě k tomu s omezením pohybu. Jedna z mých dcer má sedm dětí a vím, jakou jí dá práci je vyhnat ven, aby se vůbec proběhly.

• Jak budeme děti, které si zvykly na volnější režim, který jim svým způsobem vyhovuje nebo prostě rezignovaly, vracet zpátky do škol? Jak je přesvědčíme ráno vstát a nastoupit do toho každodenního režimu?

Radek Ptáček: Bude to obtížné. Náš organismus si velmi snadno zvyká na pohodlí a luxus a velmi obtížně si zvyká na nějaký režim a něco, co je nepříjemné. Takže to bude bolet, ale nebál bych se toho.

• Jací dospělí z dnešních adolescentů vyrostou? Umíte odhadnout, co s nimi udělá rok dospívání, který v podstatě strávili doma? To je přece hrozně dlouhá doba.

Radek Ptáček: Rok je dlouhá doba v období dětství i adolescence, ale já bych byl spíše optimista. Lidé jsou mimořádně adaptabilní a jestliže nastane po nějaké dohledné době zase běžný život, tak bych se nebál, že se život nevrátí do běžných kolejí. Možná si ti mladí lidé odnesou nějakou reminiscenci, možná budou mít ze začátku problémy s navazováním vztahů, ale já jsem v tomto optimista.

• Když to vezmeme z opačné strany, může mít pandemie i nějaký pozitivní dopad na společnost? Může to třeba pomoci k většímu uvědomění si rodičovství, které je teď dost zásadně zkoušeno.

Cyril Höschl: Ta změněná situace s sebou přináší změny v dobrém i ve zlém. Ve zlém jsou to ponorkové nemoci, nárůst domácího násilí, nárůst domácího pití, které jde ruku v ruce s depresemi. Pozitivní jsou, že se tím mobilizují naše obranné mechanismy, takové to Nietzscheho Co tě nezabije, to tě posílí. A tyhle jevy jdou proti sobě a my nevíme, jaký bude ten finální výsledek.

Ptáček: Bereme dětem perspektivu a vzpomínky na normální dětství

• Když vezmeme ztráty versus zisk, jak z toho naše společnost nakonec vyjde? Dokážete to v tuhle chvíli odhadnout?

Radek Ptáček: Myslím, že tohle je kritická otázka, kterou si dosud nikdo nepoložil. My jsme v první vlně zavřeli školy, aniž bychom se zeptali, co to společnosti vezme a přinese. Většina kolegů mě bude kritizovat, ale já si myslím, že tak včasné uzavření škol, zvláště, když od počátku byla data, že školní prostředí není tím nejvíc rizikovým, bylo jedním z největší hříchů, který byl na naší společnosti napáchán. Když si vezmeme šesti sedmileté dítě, jeden rok v jeho životě je jedna šestina jeho života a my mu bereme nějakou perspektivu a vzpomínky na normální dětství. Takže já se domnívám, že zavření škol je velký problém, který bude nějakým způsobem tu generaci formovat dál.

Cyril Höschl: Abych to podpořil, tak když se podíváte do zemí, které jsou nám stále dávány za příklad, tak tam je většinou zavření škol až naprosto to poslední, v tom nejzávažnějším stupni lockdownu.

Radek Ptáček: Nechtěl bych soudit tu složitou situaci, ve které naši politici byli. V současné době víme, že generace dětí a mladistvých strádá a že je potřebujeme dostat do škol za každou cenu.

• Máte nějakou radu nejen pro děti a dospívající mládež, ale i pro nás dospělé, jak se vyrovnat se současným stavem, kdy jsme uvěznění v jakési pomyslné kleci a konec je v nedohlednu?

Radek Ptáček: To, co skutečně pomůže, je když se nebudeme upínat na budoucnost, o které nevíme, co v ní přesně bude, budeme žít přítomným okamžikem a radovat se z drobných radostí. A já se domnívám, že to většina z nás zvládne bez větších újem.

Cyril Höschl: Já si myslím, že každá pandemie může jít jen do nějakého bodu, na kterém se pak zastaví, takže myslím, že někde nastane zlom. Čím hůř dnes, tím lépe za několik dní.