Winternitzova vila: Výjimečný dům s velmi smutným příběhem jeho majitelů

Vilu si nechal postavit v roce 1932 Josef Winternitz, pradědeček Davida Cysaře, jednoho ze současných majitelů, který nám celý smutný příběh vyprávěl. Josef Winternitz jako významný právník patrně spolupracoval s Františkem Müllerem, pro něhož Loos postavil onu slavnější (Müllerovu) vilu. A Müller architekta přesvědčil, aby navrhl dům i pro Winternitze a jeho rodinu – manželku Jenny a děti Suzanu a Petra. „Osud mé prababičky Jenny Winternitzové je z naší rodiny nejsilnější. Díky ní jsme tu teď my všichni,“ začíná své vyprávění David Cysař. „Pocházela z velmi bohaté židovské rodiny z České Lípy, takže nikdy nepracovala a nemusela se starat o peníze. A provdala se za bohatého právníka, takže přešla z bohatství do bohatství. A nikdy vlastně neměla pojem o penězích. Můj tatínek vždy vyprávěl historku o tom, že na Vánoce dala kuchařce tisíc korun, aniž vlastně tušila, jak velké peníze to jsou. Pro srovnání, tato vila stála 350 000 korun,“ vypráví David Cysař.

Příliš krutá válka

Rodina si ale bohužel krásný dům moc dlouho neužila. „Prababička byla iniciátorem toho, že rodina před Hitlerem neutekla. Tvrdila, že to nebude tak strašné, že je to jejich země, že jsou Češi a že neodejdou,“ říká David Cysař. Bohužel na to doplatila celá rodina. V roce 1941 byli Winternitzovi jakožto Židé nuceni vilu opustit a o dva roky později byli odvlečeni do Terezína a pak do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam v plynové komoře zahynul otec Josef se synem Petrem a po válce se zpátky vrátila jen Jenny s dcerou Suzanou.

„Pro prababičku se po válce radikálně změnil svět. Neměla kde bydlet, všichni příbuzní zemřeli v Osvětimi, dokonce jsem našel dopis, že po nich není žádné dědictví. Známí, u kterých si před válkou rodina schovala věci, všechno zapřeli a nic nevrátili, kromě jedné rodiny, díky níž se zachovaly originální plány vily, dokumenty o vlastnictví a pár osobních věcí,“ vypráví David Cysař. Obě ženy nakonec zachránila jejich tehdejší kuchařka, kterou potkaly na ulici a která si pamatovala, jak se k ní Jenny vždy hezky chovala a jak k ní byla štědrá. V té době dělala domovnici a přenechala jim jeden byt. Ani pak to ale obě ženy neměly vůbec lehké. Musely vyžít z velmi malého důchodu, který byl tehdy 400 korun měsíčně. „Prababička tohle všechno dokázala zvládnout, přeměnit se na úplně nového člověka, vyžít s minimem peněz, uvařit, postarat se o rodinu. V tom je ten její osud silný, že ji to nezlomilo,“ říká David Cysař.

Suzana se později provdala za komunistu, aby se zapojila do nové éry a ochránila rodinu před tím, že by je někdo zase mohl považovat za buržoazii. Měla s ním 4 děti, jenže manžel ji opustil a opět se všichni ocitli v těžké situaci. Suzana byla navíc kvůli tomu, že prošla koncentračními tábory, hodně nemocná a slabá a musela hodně odpočívat. Takže to byla zase Jenny, která se o rodinu postarala, a později její vnuk Stanislav, který jí alespoň částečně nahrazoval syna Petra, o kterého přišla za války.

Do vily se už nikdy nepodívaly

Obě ženy se pokoušely po válce vilu získat zpátky, ale nepodařilo se jim to. „Nejdřív musely zaplatit dědickou daň, protože vila byla napsaná na Josefa Winternitze. Na tu samozřejmě po návratu z Osvětimi neměly peníze, takže si na to musely půjčit v bance. V té době už byla ve vile zřízená mateřská školka, která byla podle úřadů vyšším státním zájmem a bylo potřeba vymyslet, zda si Jenny se Suzanou vilu odkoupí nebo pronajmou. Než se to vyřešilo, přišel rok 1948 a musely zaplatit milionářskou daň. Na to už samozřejmě vůbec neměly prostředky, takže se rozhodly, že vilu věnují státu výměnou za odpuštění exekucí a nespravedlivých daní,“ vysvětluje David Cysař. Ve vile se nachází i reprodukce dopisu, v němž Jenny prosila úřady, aby si alespoň mohla očesat ovoce ze stromů na zahradě domu, což jí nejspíše bylo odepřeno.

„Prababička ani babička se už do vily nikdy nepodívaly. Prababička zemřela v roce 1979 s vědomím toho, že komunisté vyhráli a svět je špatný. Babička se sice dožila revoluce v roce 1989, ale soudy o navrácení majetku se táhly tak dlouho, že zemřela během nich s myšlenkou bůhví, jak to všechno dopadne. Tak doufám, že teď někde seshora obě vidí, že to dopadlo dobře.“

Smutný příběh se šťastným koncem

O existenci vily se potomci rodiny Winternitzů dozvěděli až po revoluci. „U nás se o tom, že jsme židovského původu a že pocházíme z bohaté rodiny, nemluvilo. Bylo to tabu a po traumatech z války vlastně běžná reakce židovských rodin na toto téma. Já jsem se o existenci vily dozvěděl až v roce 1991. Vzpomínám si, že tenkrát jsme šli s babičkou na procházku kolem vily a ona nám ji ukazovala a říkala: ‚Podívejte děti, tady jsme se narodili, ta vila nám patřila.‘ Jenže tenkrát vila vypadala úplně jinak, jako plesnivá krabice, takže moje reakce byla: ‚Babi, to ti nezávidím.‘ To všechno chtělo čas, pochopení a také velmi náročnou rekonstrukci,“ pokračuje ve vyprávění David Cysař. Rozsáhlá rekonstrukce začala v roce 1999, dva roky poté, co rodina získala vilu zpět, a trvala tři roky.

Zajděte se tam podívat

Winternitzova vila se díky jejím současným majitelům, potomkům rodiny Winternitzových, znovu otevřela veřejnosti. Návštěvníci zde mohou nejen obdivovat výjimečné architektonické dílo, ale seznámit se i s tím, jak zde rodina Winternitzů žila a jaký ji stihl osud. Velmi poutavé je i nahrané vyprávění již zesnulého Stanislava Cysaře, vnuka Josefa Winternitze, který rekonstrukci vily inicioval. „To, co se naší rodině stalo, my tu můžeme sdělovat a můžeme udělat i nějakou vlastní práci a přidat kus k tomu, aby se na to nezapomnělo, což je důležité. Protože když se na ty věci nezapomene, je menší šance, že se budou znovu opakovat,“ uzavírá syn Stanislava Cysaře David.

Obdobně velké rekonstrukce se dočkala i naše další slavná vila. Tugendhat je jednou z nejkrásnějších ukázek funkcionalismu. Poutavým příběhem slavné brněnské vily i osudy jejích obyvatel vás provede český film Skleněný pokoj, který si můžete celý přehrát online v iPrima Videopůjčovně.

Autor: Anna Kopečková