Scenáristky Kateřina a Jitka Bártů: Škrtáme s lehkostí, po tolika letech už to nebolí

Hlavní roli kardiochirurga Harta, který se z hrdiny stává obviněným, ztvárnil Lukáš Vaculík – mimochodem přesně podle původního přání autorek. V rozhovoru dvojčata Bártů prozrazují, proč je láká propojovat krimi s lékařskými příběhy, jak vzniká napětí mezi realitou a fikcí a jaké to je tvořit mezi Prahou a Los Angeles.

Vzpomenete si na první úvahy o Nočním operatérovi? Kdy přišly a na základě jakých podnětů?

KB: Měly jsme v šuplíku seriál z lékařského prostředí, který se odehrával na kardiochirurgii a do hlavní role jsme si představovaly Lukáše Vaculíka. Když jsme se bavily o konkrétních případech s výrobní ředitelkou Lucií V. Kršákovou, zmínila, že když se staly události v roce 2022, zrovna jela kolem autem. Případ nás zaujal všechny svým možným přesahem a shodly jsme se, že si zaslouží samostatně víc rozpracovat.

JB: Líbilo se nám spojení krimi a lékařského prostředí. Možnost inspirovat se skutečnými událostmi a připomenout obě strany medicíny – jak tu profesionální a sloužící pacientům, tak tu odvrácenou, týkající se korupce a kšeftů.

Co vás konkrétně zaujalo na skutečném případu z Vánoc 2022, který seriál inspiroval?

KB: Přišlo mi úžasné, že i přes všechny dramatické události je vlastně celý případ pozitivní a má dobrý konec.

JB: Chtěly jsme, aby hlavní hrdina byl kardiochirurg, a tento konkrétní případ byl natolik zajímavý a neuvěřitelný, že jsme ho použily jako hlavní zvrat ve svém seriálu.

Jak jste se při vývoji scénáře vypořádaly s faktem, že jde o inspiraci reálnými událostmi?

KB: Naším cílem nebylo vše doslovně popsat a ukázat přesně se všemi detaily tak, jak se to stalo. Od toho jsou novináři a dokumentaristé. My vytváříme fikci a inspirujeme se událostmi, které si převyprávíme, jak se nám to dramaticky hodí do mozaiky děje.

JB: Často pro „dramatický efekt“ zrychlujeme čas – některé policejní a právní úkony a forenzní analýzy trvají podstatně déle, než je v televizních kriminálkách běžné. Nejvěrněji je v seriálu ztvárněná operace s otevřenou masáží srdce a vazební vězení.

Bylo pro vás důležité, aby seriál reflektoval i mediální a společenské tlaky? A jak jste tyto prvky zakomponovaly?

KB: Novináři mají v rukou velkou moc. Stylem podávání informací v lidech dokážou vzbudit emoce – strach, vztek, souhlas, opovržení... Co se zveřejní v médiích, má svou váhu a ovlivňuje názory.

JB: V příběhu máme dvojici novinářů – mladého ambiciózního reportéra, který prahne po senzaci, a také zkušenou investigativní novinářku, která chce psát pravdivě. Každý z nich nakládá s informacemi po svém a svým přístupem komplikují děj.

Hlavní postava, kardiochirurg Hart, čelí obvinění, ztrátě paměti, tlaku médií. Jak jste přistupovaly k tomu, aby diváci cítili jeho dilema i lidskost?

KB: Je to normální člověk, oddaný své práci v nemocnici, který se nečekaně dostane do situace, na kterou nebyl vůbec připravený. Najednou padá na společenské dno, ztrácí všechny dosavadní jistoty, rozpadá se mu rodina – to se bohužel může stát kdykoli komukoli z nás.

JB: Je zahnaný do kouta a vystavený lžím a lynči, nemůže se bránit. Je to pro něj lekce pokory a osobní zkouška, kterou sice ve finále ustojí, ale ne bez následků.

Jak jste vybíraly Lukáše Vaculíka do hlavní role?

KB: Říkaly jsme si, že by mu rozhodně slušel bílý plášť a doktora ještě nehrál! J Ale vážně. Lukáš je charismatický herec, umí pracovat s emocemi a rád ztvárňuje komplikované charaktery se zajímavými osudy.

JB: Od začátku jsme roli doktora Harta psaly přímo pro něj.

Jak probíhalo natáčení v prostředí operačních sálů a nemocnic? A jak jste zajistily autenticitu medicínského prostředí?

KB: Spolupracovat s odborníky, ať už jde o věci policejní nebo medicínské, je při psaní i natáčení naprosto nezbytné. Kardiochirurgickou operaci jsme konzultovaly přímo s MUDr. Hornem, který tehdy zmíněnou operaci skutečně provedl, a byl tedy pro nás osobou nejpovolanější. Zároveň se povedlo natáčet přímo na operačním sále kardiochirurgie v nemocnici Na Homolce, takže autentičtější natáčení už nemohlo být.

JB: Natáčení na kardiochirurgii předcházely dlouhé přípravy a plánování, jak se tam vměstnat časově, ale povedlo se. Měli jsme samozřejmě speciální režim a vymezené natáčecí dny, ale povedlo se a štáb nikomu nepřekážel.

Jak jste musely pracovat s časovou hustotou vyprávění, když máte jen čtyři epizody?

KB: Původně jsme příběh plánovaly na šest dílů, ale nakonec jsme se rozhodly děj co nejvíc soustředit kolem hlavního hrdiny a nezdržovat se odbočkami, a tak jsme příběh upravily na čtyři díly. Některé skutečné události jsme chtěly připomenout jen v náznaku.

JB: S dramaturgem Romanem Kopřivíkem jsme se shodli, že budeme vyprávět příběh ve čtyřech dílech, ale každá epizoda má svoje samostatné téma a dějový oblouk a stojí dramaticky sama za sebe.

Čtěte také: Lukáš Vaculík hvězdou nové minisérie. S rolí ho spojily problémy s pamětí

Škrtáte s lehkostí, nebo to bolí?

KB: S lehkostí. Vždy je to ku prospěchu.

JB: Po tolika scénářích a po tolika letech už to dávno nebolí.

Co byste chtěly, aby si divák z Nočního operatéra odnesl - je to varování, reflexe současných médií, vztahu společnosti k odborníkům, nebo něco jiného?

KB: Chceme hlavně, aby diváky seriál bavil jako žánr. Pokud si z něj odnesou i témata k zamyšlení o současném dění a poznají jednotlivé kauzy, to už necháme na každém.

JB: Naším hlavním cílem bylo natočit napínavou krimi se společenským přesahem, ve které můžou diváci fandit hlavnímu hrdinovi.

Myslíte, že seriál může něco změnit v pohledu veřejnosti na lékaře, na to, jak lidé reagují na obvinění, nebo na tlak médií?

KB: To žádný seriál nedokáže. A to ani není cílem.

JB: Seriály celkově, obzvlášť kriminálky, jsou především zábava.

Jak jste pracovaly s napětím mezi tím, co veřejnost už zná (např. mediální části případu), a tím, co jste si mohly v příběhu dovolit zahalit do fikce?

KB: Inspirace kauzami z médií byla skutečně velmi volná. V podstatě jsme použily jen fragmenty, co se hodily do našeho příběhu, a kauzy z médií spíš jen tematicky naznačily.

JB: Vše je fikce. Kombinace toho, co se stalo a co by se třeba ještě mohlo stát.

Jak v tomto případě probíhal casting?

KB: Už při psaní jsme měly typově jasnou představu o celkovém obsazení, a to se v podstatě povedlo zrealizovat. Vždy je to ale složitý proces a podstatnou roli hrají časové možnosti a závazky herců.

JB: Například role maminky, která trpí Alzheimerem, byla původně vedlejší, ale Lenka Vlasáková nám doporučila Vlastu Peterkovou, která je natolik fantastická herečka, že jsme jí věnovaly větší prostor a vznikla dojemná linka, která se i emočně hodila k vánoční době.

Váš zatím poslední počin je čtyřdílný, vaše začátky byly „nekonečné“. Dá se říct, co je větší výzva? Dostat příběh do čtyř nebo čtyř set dílů?

KB: Je to zcela jiný druh psaní a vyprávění. Jako když běháte sprint nebo maraton. Obojí se od sebe liší. Má svoje plusy i mínusy.

JB: Každý příběh lze napsat do tolika dílů, kolik je třeba, o počtu to není.

První český „nekonečný“ seriál Rodinná pouta jste psaly, když vám nebylo ani 30 let. Tenkrát jste neměly takové zkušenosti jako dnes a vlastně nikdo v Česku neměl s mnohodílným televizním příběhem zkušenost. Podařilo se vám ale vytvořit fenomén, který je živý i po mnoha letech po odvysílání. Čerpáte z Rodinných pout v nějakých aspektech své tvorby dodnes?

KB: Byla to tehdy životní příležitost, která se neodmítá. A že se z toho stane takový kolos a zásadní počin, nás ani ve snu nenapadlo. Dnes se „dlouhoběžky“ píšou ve velkých týmech, ale tenkrát nebylo možné takové týmy sestavit, nikdo s tím neměl zkušenosti a vše se teprve nastavovalo. Dodnes nás ale moc těší, že i přes množství stále nových seriálů diváci napříč generacemi na ten náš úplně první velmi rádi vzpomínají, což je velká radost a také zadostiučinění.

JB: Seriál nestál na známých tvářích, ale naopak z méně známých herců hvězdy vytvářel, proto na něj všichni tak rádi vzpomínají a vracejí se k němu stále i v reprízách, protože každého zajímá, jak současné hvězdy kdysi začínaly.

Při práci na Rodinných poutech jste byly velmi mladé, navíc ženy. Setkávaly jste se s předsudky? Jaké to bylo být mladé ženy-scenáristky v převážně mužském prostředí televize?

KB: Součástí předsudku je trvale i škatulka „scenáristky, co dělají nekonečné seriály“. Bez ohledu na to, že tento formát patnáct let vůbec nepíšeme a věnujeme se jen kriminálkám.

JB: Před 22 lety se to tak neřešilo jako dnes. Měly jsme celkově štěstí na kolegy a spolupracovníky.

Mění se to, dnes už je v TV více žen. Cítíte ještě dnes po letech v branži a mnoha zkušenostech, že coby ženy musíte víc dokazovat? Nebo už to tak není?

KB: Ženy v každé profesi musí vždy víc dokazovat, tak to prostě je bohužel stále nastavené.

JB: V televizích je dnes všeobecně víc žen, a to je jenom dobře. Rovnováha je důležitá,

Jste ženy, ale jste dvě. Pomáhá to, že jste na ty ředitele prostě dvě? Dává vám to nějakou větší stabilitu? Nebo to naprosto nehraje roli?

KB: Žádnou strategii v tom nemáme. Spíš se přirozeně doplňujeme v tom, co chceme říct o svých projektech.

JB: To, že jsme dvojčata, je jistá výhoda. Rozhodně všichni hned začnou řešit, jaké to je mít dvojče. J

A jaké to je? Jak máte při vzniku scénářů rozdělené role? 

KB: Máme za ty roky už svůj systém spolupráce. Než se pustíme do samotného psaní, nejdřív vše podrobně dramaturgicky probereme, řešíme minulost a charaktery postav, určíme si zásadní zvraty v ději. Když obě vidíme příběh stejně a shodneme se, můžeme začít psát.

JB: Tvůrčí dvojice nejsou žádná novinka, naopak dnes je jich stále víc. Je to jen o komunikaci a rozdělení práce.

Stává se někdy, že se v nějakém pohledu na postavu, na dějovou linku, na nějakou situaci neshodnete? Co potom?

KB: S každým projektem začínáme tak, že ho každá vidí úplně jinak. Ale od toho jsou naše společné porady, dramaturgické argumentace a tvůrčí diskuse, kde najdeme nejlepší společné řešení.

JB: Není potřeba ustupovat nebo dělat kompromisy. Prostě to probíráme tak dlouho, dokud postavy a děj nevidíme stejně.

Asi málokdo o vás ví víc, než vy o sobě navzájem – a určitě málokdo vám rozumí víc, než si rozumíte vy dvě. Možná ani nemusíte něco říkat nahlas, abyste se pochopily. Je to tak? Stává se vám, že jedna si něco myslí a druhá to udělá (nebo napíše do scénáře)?

KB: Co se napíše do scénáře, máme domluvené, tam se překvapení nekonají. Spíš v běžných situacích se smějeme tomu, jak obě chvílemi myslíme stejně. Třeba když se sejdeme stejně oblečené.

JB: Někdy si nemusíme říkat nic, jindy si vzhledem k rozdílnosti svých povah vysvětlujeme takové kraviny, že se z toho strhne hádka. Takže v základním nastavení jsme sice stejné, ale povahově úplně jiné.

A co když přijde situace, kdy si nerozumíte. Umíte si od sebe někdy odpočinout? Jak případné dusno (pracovní nebo soukromé) řešíte?

KB: Netrávíme spolu 24 hodin. Soukromá ani pracovní dusna tedy moc nemáme. Naopak jsme spolu rády.

JB: Jsme Váhy, a to je diplomatické znamení, takže když chce člověk klid nebo volno, tak si ho prostě zařídí, ne?

Co vám pomáhá udržet si tvořivost, když přijdou tvůrčí krize?

KB: Problém je pouze nedostatek času, jak všechno stíhat.

JB: Naše práce nás pořád moc baví, a to je podstatné. Televizní trendy i divácký vkus se stále vyvíjí, takže je stále co se učit a dozvídat.

Žijete střídavě v ČR a v USA, teď asi více v Americe. Jaké to je profesně i osobně fungovat napůl v Česku a napůl v Americe?

KB: Rozhodně se nenudíme. Jsme spokojené tam i tady.

JB: Nesnáším stereotyp a rutinu a tahle mezikontinentální rozlítanost mi velmi vyhovuje.

V LA jste už žily během studií. Co vás přivedlo ke studiu scenáristiky právě v Los Angeles? Co vám studium v LA dalo, co se v Česku nedá tak snadno naučit?

KB: Česká a americká mentalita jsou velmi odlišné, a za tu dobu jsme se naučily fungovat tak nějak v obou. Americká otevřenost se občas hodí v Česku, a česká odtažitost zase někdy v Americe. Nad čím se americký divák upřímně dojímá, Čech se povýšeně pošklebuje. Baví mě sledovat ty rozdíly.

JB: Studovat v zahraničí v 90. letech bez existence internetu a mobilů bylo docela velké dobrodružství, ale baví nás podnikat cokoli mimo zaběhlou jistotu a pouštět se do nových věcí, kterých se ostatní bojí. Tak jsme se vydaly do LA.

Co vás přesvědčilo, že se tam po letech v Praze vrátíte? Bylo to těžké rozhodnutí?

KB: Byla to taková souhra náhod. Pracovních, soukromých, prostě osud.

JB: A ve finále příjemná a vítaná změna. Člověku se otvírají nové možnosti.

V čem je podle vás největší rozdíl mezi českým a americkým filmovým/pracovním prostředím?

KB: Film a televize je v Americe velký a zaběhlý průmysl, má své zákonitosti a způsoby, jak tam projekty vznikají. V Česku je to ve srovnání malé a hodně izolované hřiště, hodně hrající na jistotu, sice přehlednější, ale taky mnohem náročnější.

JB: V Americe jsou velké možnosti a příležitosti a otevřenost ke všem žánrům, ale taky obrovská konkurence.

V Americe je třeba zvykem mít jako scenárista agenta – co všechno tahle spolupráce obnáší?

KB: Nejen agenta, ale i manažera. Manažer klienta prezentuje a udržuje jeho kariéru, agent klienta prodává a dojednává mu konkrétní práci a podmínky.

JB: Taky je normální mít na všechno asistenty. U nás to musíme zvládat sami.

Na čem aktuálně pracujete? Můžeme se těšit na něco nového?

KB: Máme už nějakou dobu rozepsané dva projekty, tak je chceme dokončit. První je inspirovaný skutečným případem z 80. let, který vyšetřoval osobně náš odborný poradce, bývalý šéf mordparty Pepa Lottes, a druhý je krimi příběh z města, odkud pocházíme, z Jihlavy.

JB: V developmentu máme ještě další projekty, tak uvidíme, co dopadne dřív.

Máte nějaký sen, který zatím zůstává „v šuplíku“?

KB: Mám ráda historii a v šuplíku mi leží pár zajímavých témat a nápadů. Bohužel historické látky jsou náročné a drahé na realizaci. Ale s postupem nových technologií třeba už za pár let bude všechno jinak.

JB: Na příběhy z „šuplíku“ dřív nebo později přijde ta správná chvíle. Takže šuplík postupně vyklízím a sny si plním.