Švancara učil herečky fotbal. Některým holkám jsem musel poprvé představit míč, říká

O fotbale se traduje, že je to především mužský sport, ale opak je pravdou. Své o tom ví například herečky Dana Batulková, Eva Decastelo, Jana Stryková a Ivana Korolová, které kvůli svým rolím v seriálu Kamarádi musely zakusit, jaké to je, prohánět se po hřišti za míčem. Jak na tuto zkušenost vzpomínají a co na jejich výkon říká Petr Švancara? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Jak jste se připravovaly na natáčení fotbalových scén? Máte nějaké zkušenosti se sportem, nebo to pro vás byla nová výzva?

Ivana Korolová: Nijak jsem se nepřipravovala, protože jsem tak nějak podle scénáře tušila, že to asi zvládnu i bez přípravy. Jinak chodím pravidelně běhat - bez toho už nemůžu být a posiluju doma nebo ve fitku.

Dana Batulková: Těšila jsem se na tyhle scény. Hrála jsem fotbal jako dítě s klukama u nás na vesnici.

Eva Decastelo: Moje příprava spočívala v tom, že jsem si navýšila pojistku. O mně je všeobecně známo, že jsem jelito, což dokážu v seriálu.

Jana Stryková: Já jsem takový ten typ, co si radši sedne na lavičku a fandí. Takže když mi řekli, že budu hrát fotbal, trochu jsem se bála o zdraví všech zúčastněných. Ale nakonec jsem si to užila – zvlášť když se míč náhodou dostal tam, kam měl.

Jaké bylo natáčení s Petrem Švancarou? Přinesl do seriálu i něco ze své fotbalové kariéry?

Ivana Korolová: Petra jsem před tím neznala a musím říct, že je obrovský sympaťák, filmový nadšenec a byla s ním velká legrace na place i mimo něj. Je kouzelné, jak je ze všeho kolem natáčení nadšený.

Dana Batulková: Petr byl úžasný, měl tam tuny textu a byl dokonalý. Koukala jsem na něj s obdivem. A právě byl absolutně autentický trenér, který je z nás právem dost zoufalý.

Eva Decastelo: Ano, přinesl. O Petrovi se ví, že při fotbale nerad běhal, takže nenutí ani nás jako trenér.

Jana Stryková: Jo, hlavně trpělivost. Myslím, že si během natáčení zopakoval všechny fáze trenérského zoufalství. Ale nevzdal to! A občas nám i poradil – třeba že míč se opravdu kope nohou, ne kolenem, holeněmi a zoufalým výkřikem.

Máte nějaké společné zážitky z natáčení, které byly obzvlášť vtipné nebo nezapomenutelné?

Ivana Korolová: Super bylo, když jsme točili ten ženský fotbalový zápas, že režisér Radim Grzybek si vymyslel, že to chce dát na jeden záběr. Takže kamera začala na jedné straně hřiště a jela pomalu po kolejích po celé délce až ke druhé brance, do které měl z naší strany padnout gól. Vše se muselo nazkoušet, každý musel být přesně na určitém místě v pravou chvíli a to se povedlo na první dobrou! Měli jsme všichni obrovskou radost. Ale pak se to stejně točilo několikrát pro jistotu.

Dana Batulková: My jsme do toho daly všechno, ta hra vás strhne. Nejlepší momenty měla Jana Stryková, dala tři góly a Evička Decastelo, která dala gól otočená zády k brance. Geniální! Já jsem se přecenila a dva dny jsem nemohla chodit. Měla jsem svalovou horečku.

Eva Decastelo: Všechny zážitky byly nezapomenutelné.  Byly jsme strašně vyřízené, nejsme na to zvyklé.

Jana Stryková: No, třeba když jsme se snažili natočit gólovou radost. Jenže nikdo z nás se do brány netrefil, tak jsme ji nakonec slavili jen tak… preventivně.

Jaký vliv měla vaše role na váš pohled na ženský fotbal nebo sport obecně?

Ivana Korolová: No, já upřímně řečeno fotbal sleduji jen tehdy, když má důležitý zápas můj bratranec Dan Kosek, který hraje teď za Chrudim. Jinak vlastně fotbal nemám vůbec ráda a že jsem musela hrát konkrétně já, pro mě bylo spíš za trest.

Dana Batulková: Že už nebudu s fotbalem začínat.

Eva Decastelo: Velkým štěstím a přínosem pro jakýkoliv ženský sport je, že jsem se mu nikdy nevěnovala. Mám ohromné štěstí, že naše dcera je co se týče sportu talentovaná po tatínkovi.

Jana Stryková: Velký! Zjistila jsem, že ženský fotbal je fakt super a že to nejsou jen kluci, kdo umí kopnout do balonu. A hlavně – že i když nejsem zrovna sportovní talent, běhat po hřišti a smát se s kamarády je vlastně nejlepší část hry.

Petr Švancara

Jaké to je trénovat ženský fotbalový tým ve vesnici jako jsou Stráně?

Jedním slovem zážitek. Je tam úplně všechno, chuť, srdce, soustředění, touha to nezkazit, nadšení holek vyhrát... Je to výzva pro všechny a čest pro mě.

V čem vidíte největší rozdíl mezi trénováním mužského a ženského týmu?

Asi právě v tom, že holky jsou do toho tak nějak víc zapálený a netěší se po tréninku na pivo.

Co vás na práci s tímto týmem nejvíce baví a co je pro vás největší výzvou?

Něco dokázat a asi to, aby to holky hlavně bavilo a chlapi aby tím pádem na ně byli pyšní.

Máte nějaké dlouhodobé cíle nebo ambice s tímto týmem?

Samozřejmě, jsme na startu výjimečného týmu, který se bude dědit ve vesnici na generace.

Jaké momenty s týmem považujete za nejvtipnější nebo nejzajímavější?

Všechno, co se děje s míčem je obrovský zážitek a strašná pr*el, některým holkám jsem ho totiž musel poprvé v životě představit.

Připomeňte si další vtipnou scénu ze seriálu Kamarádi: