Vzal mě na hodinový hotel a tam řekl, že nic nebude. Změnil mi tím život

Rudolfa jsem znala vlastně od dětství. Byl to kluk od nás z vesnice, zažili jsme spolu řadu tancovaček a nakonec spolu začali chodit. Po maturitě jsme oba šli bydlet do Prahy a nečekali jsme, jak nás hlavní město změní.

Já si našla práci jako prodavačka oděvů v jednom z pražských řetězců. Rudolf chodil na různé brigády, nikde dlouho nevydržel, pořád narážel na nějaké problémy. Najednou mi došlo, že domácnost táhnu tak nějak sama. Vracela jsem se unavená z práce, Ruda seděl u televize, měl otevřené pivo a byl čím dál tím protivnější. Navíc začal nesmyslně žárlit a nejraději by mě nepouštěl ani do práce. Neexistovalo, abych šla s kamarádkou na kafe, ani mě nenapadlo mu říkat, že bych s holkami z práce občas zašla třeba na víno. Byla jsme pořád v práci nebo doma. Nic mezi tím. Jenže řekli jsme si, že tohle blbé období překonáme. Vždyť jsme se znali od školky, znali se naši rodiče, patřili jsme k sobě. Alespoň jsem si dlouho myslela, že k sobě patříme.

Čekání na první facku

Jenže Ruda práci nenašel, byl pořád agresivnější a začalo se stávat, že na mě řval, že jsem kráva, že jdu zase pozdě, že není navařeno, že nemá na víkend čisté triko... Nikdy mi nedal facku, ale stávalo se, že se mnou silně zatřásl a jednou mě chytnul pod krkem, až jsem se zakuckala. To se ale omluvil, že to přehnal a šel si dát panáka na uklidněnou.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Poznejte lháře. Jak zjistit, že partner nemluví pravdu

Náš společný kamarád Jindřich viděl, že naše soužití se dostalo do nebezpečné spirály a několikrát se snažil naznačit, že to naše bydlení se řítí do obrovského průšvihu. Když o tom ale Jindra začal mluvit, tak jsem ho vždy rychle usadila, že se nic neděje, že hledá problémy tam, kde nejsou, a ať se hlavně stará o svoje manželství, které také mělo k ideálu daleko. Nechtěla jsem Jindrovi přiznat, že často brečím. Já to nechtěla tehdy přiznat ani sama sobě. Do vztahu s Rudou jsem investovala skoro pět let a chtěla dál bojovat, chtěla rodinu, občas jít ven, občas se jít opít, prostě žít život obyčejné Češky.

Na začátku prázdnin Ruda sehnal brigádu na stavbě, ale dopadlo to ještě hůře než obvykle. Překlopila se na něj míchačka a rozdrtil si kotník a lýtko. Doktoři si ho nechali pár dnů v nemocnici. Během těch dnů jsem měla trochu volnosti a Jindra mě vytáhl na pivko. Tam mi řekl, že jeho manželství jde do kytek, ale on že si to umí přiznat, na rozdíl ode mě.

„Ruda lže tobě i sám sobě a ty lžeš všem, kterým na tobě záleží. Alice, ty vole, podívej se na sebe, ty furt čekáš, že se všechno jednoho dne obrátí k lepšímu, ale dopadne to tak, že ti jednou rozbije hubu a v nemocnici skončíš ty,“ štěkl po mně Jindra, hodil na stůl dvě stovky na útratu a odešel. Já se urazila a dala si ho v telefonu do blokace. Ruda se vrátil z nemocnice a byl ještě nesnesitelnější. Vlastně mi nadával i kvůli tomu, že ho bolí noha.

Horko, pot a hodinový hotel

Na konci července udeřily tropické teploty. V Praze bylo jako na Sahaře a v ulicích se tavil asfalt. Měla jsem za sebou blbý den v práci a těšila se, že si dám sprchu a půjdu spát. Tepaly mi žíly na krku a vše bylo špatně. Vylezla jsem z práce vchodem pro zaměstnance a za plotem stál Jindra. Byla jsme ráda, že ho vidím, ale tekl ze mě pot, byla jsem unavená a hlavně, musela jsem být do hodiny doma. Nechtěla jsem jít ani na pivko, ani na zmrzlinu, chtěla jsem si dát jen ledovou sprchu a pak ležet.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Podle prstu na ruce opravdu poznáte délku penisu

„Mám tu auto, na zmrzlinu nejedeme, ale někam tě vezmu,“ usmál se Jindra a já byla ráda, že nemusím trpět ještě v tramvaji. Domů mě ale nevezl. „Kam jedeš? Potřebuji domů, mám tak hodinu času, jinak bude zase vyvádět,“ usmála jsem se a cítila, jak mám spodní prádlo přilepené ke kůži a jak mi doslova hoří tenisky. „Máš hodinu? Super, to bude stačit. Jedeme na hotel. Máš hodinu, tak jedeme na hodinový hotel,“ začal se zubit Jindřich. Mě to rozesmálo, protože mi bylo jasný, že Jindra není typ na hodinové hotely a já už vůbec ne. Ale zajímalo mě, kam jedeme. Za deset minut zastavil u nějakého činžáku a pustil mě do dveří. Najednou jsem stála na recepci.

„Budete chtít na hodinu, nebo na dvě? Chcete pivo, nebo víno?“ zeptala se paní na recepci mého kamaráda, který jí podával tisícovku. „Co koukáš? Říkal jsem ti, že jedeme na hodinový hotel. To, že mi pořád nevěříš, je tvůj problém,“ odvětil můj doprovod a strkal mě do výtahu. Než mi došlo, že nejde o blbý vtip, stála jsem nad ustlanou postelí a dívala se, jak Jindra do dvou skleniček nalévá vodu. Hlavou mi letělo, že je to magor, já dostanu doma pár facek a hlavně sem potřebovala ze sebe dostat zpocený oblečení.

„To si jako myslíš, že tady spolu budeme š*kat?“ zeptala jsem se podrážděně, ale byla ráda, že na pokoji alespoň běží klimatizace. „To určitě nebudeme. Alice, já si nekoupil tebe na hodinu. Já ti koupil hodinu času. Vzal jsem blbej litr a koupil ti hodinu času. Dej si sprchu, dej si pivo, lehni si na postel a přemýšlej. Čekám dole v autě. Máš hodinu času sama pro sebe, máš pro sebe šedesát minut, tak čau a užij si to,“ usmál se a odešel.

Jak dlouho trvá šedesát minut?

Sama. Sama na hodinovém hotelu. Sama a mých asi 52 minut. Čas běžel. Sprcha, ledová sprcha, která mi na okamžik vypnula rozpálenou hlavu. Zpocený oblečení leželo v koupelně a já se nahá natáhla na tu postel, která toho už tolik zažila. Sama na hotelu, sama se svými myšlenkami...

Než jsem začala přemýšlet, bylo pryč dvacet minut. Třetina koupeného času se vypařila, zatímco já stihla jen sprchu. Chtěla jsem spát, ale nešlo to, hlavou mi rezonovala myšlenka, proč mi Jindra koupil čas... Zbývalo 15 minut. Čas se jít oblékat, čas vyrazit domů, čas být oddaná Rudova holka, bez které se přece neobejde. Potřebovala jsem další hodinu. Dá se tady platit kartou? Napíšu Jindrovi, že potřebuji ještě 60 minut? Co ale napíšu Rudovi? Oblékla jsem se, prošla kolem recepční, která naprosto nepochopila, proč jsem v tom doupěti neřesti prožila hodinu sama, vyšla na ulici, kde stál Jindra a kouřil.

„Jindro, potřebovala bych další hodinu,“ pípla jsem nervózně a cítila, že do očí se mi derou slzy. „Další hodinu? A pak další a další? Jednu jsem ti koupil, ty další si už koupíš sama,“ díval se na mě Jindřich a já cítila, že mi vidí až na dno mé smutné duše.

Expertka na sex a vztahy o partnerské komunikaci:

K Rudovi jsem ten den už nejela. Ani ten další. Stálo mě to televizi, počítač, kupu oblečení a nekonečný problémy s vypovězením nájemní smlouvy. Ruda mi asi měsíc v kuse psal na střídačku, že mě miluje a že mě zabije... Pak si do bytu nastěhoval nějakou holku a prý ji mlátí. Ale to nevím, zda nejsou jen drby. Už se o ten minulý život nestarám, smyla jsem ho ze sebe, stejně jako pot toho horkého červencového dne. A Jindra? Rozvedl se, pak si našel novou slečnu a zdá se, že je šťastný. Pořád nevím, proč mi tehdy tu hodinu koupil. Nikdy jsem mu ani nestihla poděkovat, tak jestli ho znáte, že děkuji...