Alena Mornštajnová: Nikdy nevím, jaká kniha nakonec vznikne

• Věděla jste už jako malá, že chcete být spisovatelkou?

Vždycky jsem chtěla psát knihy. Vyrůstala jsem v rodině, kde se hodně četlo, a když jsem byla úplně malá, myslela jsem si, že všichni lidé knihy nejen čtou, ale i píší. Pak jsem samozřejmě zjistila, že tomu tak není, ale myšlenka, že jednou budu psát knihy, ve mně zůstala.

• S psaním jste začala poměrně pozdě. Kdy přišel ten moment, kdy jste si řekla, že něco napíšete? A co jste dělala předtím?

Všechno, co jsem v životě dělala, ke psaní nějakým způsobem směřovalo. Vystudovala jsem jazyky, protože jsem překládání považovala za způsob, jak se naučit psát. Než jsem začala psát, učila jsem a překládala a obojí pro mě bylo užitečné. Na překládání jsem se naučila, jak postavit větu, vybrat správné slovo a jak postavit příběh. A roky ve školství mě naučily mluvit na veřejnosti.

• Svou první knihu jste psala deset let. Proč to trvalo tak dlouho?

Nechtěla jsem napsat jen tak ledajakou knihu. Chtěla jsem napsat knihu, za kterou se nebudu stydět. V té době jsem hodně překládala a učila, měla děti školou povinné, takže jsem neměla tolik času, abych mohla soustavně psát. Psala jsem jen ve vzácných chvílích volna a o prázdninách, musela jsem v průběhu psaní dohledávat informace a reálie, ověřovat fakta, takže mi práce na Slepé mapě trvala více než deset let.

• Vaše texty se krásně čtou a jsou tak poutavé, že i když jsou často velice smutné, člověk se od nich nemůže odtrhnout. Píše se vám lehce, že si sednete a prostě píšete?

Nepíšu lehce ani rychle. Obvykle nenapíšu víc než dvě tři stránky denně. A další den text znovu pročítám, proškrtávám a upravuji, takže kniha vzniká velice pomalu.

• Co vás na psaní nejvíc baví?

Když začínám psát novou knihu, myslím si, že mám příběh vymyšlený a naplánovaný. Ale v průběhu psaní se kniha mění a vyvíjí, a to je přesně to, co mě na psaní baví nejvíc. Nikdy nevím, jaká kniha nakonec vznikne, jakou cestou se k plánovanému konci dostanu.

• Vaše romány jsou hodně sugestivní, až má člověk pocit, že píšete o své vlastní rodině, o lidech z vašeho okolí nebo o událostech, které jste vy nebo někdo z vašich blízkých prožili. Je to tak?

Vůbec ne. Mám přece fantazii a ráda ji používám. Nejsem ten typ spisovatele, který píše o sobě a svých blízkých. Některé příběhy či příhody jsou pro mě inspirací, ale nikdy je nepoužiji přesně tak, jak se odehrály.

• Pracujete hodně s historickými událostmi. Zajímá vás historie? Neplánujete, že napíšete i něco ze současnosti?

I když jsou kulisy mých knih zasazeny do let minulých, jsem přesvědčená, že pocity a prožitky mých postav jsou naprosto současné. Vždyť lidé se dnes radují i trápí stejně jako před lety, jen prostředí se mění.

• Mezi vašimi knížkami, které jsou o silných tématech, je i jedna pro děti – Strašidýlko Stráša. Co vás přivedlo k tomu ji napsat?

Po napsání knihy Hana jsem pociťovala zvláštní smutek. Přečetla jsem tolik tíživých knih o holokaustu, vyslechla desítky svědectví o krutých lidských osudech. Potřebovala jsem se z toho smutku vynořit a zhluboka se nadechnout, a tak jsem se rozhodla vrátit do krajiny dětství a znovu si připomenout svět, v němž dobro vždycky zvítězí nad zlem.

• Román Hana je zasazen do Valašského Meziříčí, kde žijete celý život. Překvapilo vás při psaní knihy něco, co jste o tomto městě vůbec netušila?

Vlastně ano. Původně jsem chtěla psát příběh o tyfové epidemii a sžívání dvou rozdílných žen. Teprve při přípravě knihy, kdy jsem si četla o našem městě, jsem narazila na skutečnost, že i v našem městě žili židovští obyvatelé, kteří v září 1942 odjeli transportem do neznáma a nikdy se nevrátili. Tehdy jsem se rozhodla, že jejich osud připomenu.

• Poměrně výraznou roli má v této knize sladký věneček. Proč právě tento dezert? Máte ho ráda?

Věneček je můj oblíbený zákusek, takže to byl první důvod, proč jsem si ho vybrala. Ale věneček je zároveň i symbol nevinnosti a smrti. Věncem vítáme jaro a věnci se loučíme s mrtvými. Přiznávám ale, že tyto podrobnosti se mi začaly skládat dohromady až v průběhu psaní.

• Ověřujete si na někom ze svých blízkých, jestli je to, co jste napsala, dobré? Dáváte jim třeba číst úryvky?

Úryvky nikdy nikomu nečtu, protože do poslední chvíle upravuji a lehce přepracovávám, aby do sebe všechno zapadlo. Ale když dopíšu, dávám text přečíst své dceři, aby posoudila, že příběh dává smysl. Jako autorka ztrácím v určitém bodě nadhled a nedokážu sama posoudit, jestli je text čtenáři srozumitelný, jestli je jasné, co jsem jím chtěla říct.

• Vaše knihy patří mezi bestsellery a každou novou provázejí velká očekávání od čtenářů. Nemáte z toho trochu strach?

Psaní je pro mě stále radostí, takže během práce na knize je pro mě důležité, aby se text líbil mně. Teprve když knihu odevzdám do nakladatelství a blíží se vydání, napadá mě, jestli své čtenáře nezklamu. Věděla jsem, že po Haně musím přijít s něčím jiným, proto jsem zvolila komornější způsob vyprávění.

• Dá se psaním knížek uživit, nebo píšete spíš pro radost?

Kdyby mě psaní nebavilo, nepsala bych. Proto si dávám pozor, aby se pro mě psaní nestalo povinností a nutností. Nechci se dostat do situace, kdy bych musela psát na zakázku nebo do určitého termínu. Takovému tlaku se vystavit nechci, proto si vrátka k překládání stále nechávám pootevřená.

• Jste spisovatelka, máte čas i na čtení? A co čtete nejraději?

Čtení je moje vášeň. Mám ráda knihy s příběhem a myšlenkou. Takové jsou knihy Johna Irvinga.

• Při čem nejraději relaxujete, kromě psaní?

Nejvíc si odpočinu při čtení, ráda chodím plavat, a když mám čas, pracuji na zahradě. Ale času – bohužel – moc nemám a podle toho naše zahrada vypadá.

• Pracujete teď na nějaké nové knize? Na co se mohou vaši čtenáři těšit a kde vás případně mohou potkat?

Připravuji další knihu, ale nemám tolik času, kolik bych si přála. V letošním roce věnuji hodně času setkávání se čtenáři a jiným aktivitám, které se kolem vydání nové knihy nakupily, ale příští rok si chci udělat víc času na psaní. Ještě mě čeká několik cest spojených s vydáním Hany v zahraničí a pár besed a veletrhů. Na všechny akce se těším, ale úplně nejvíc se těším, až se znovu posadím k počítači a budu se moct soustředit na psaní.

Alena Mornštajnová (56) vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Žije ve Valašském Meziříčí. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Jednou z nejoblíbenějších současných českých spisovatelek se stala především díky svému třetímu románu Hana z roku 2017, který byl loni druhou nejprodávanější knihou, stále se drží na prvních příčkách a získal řadu ocenění. Mimo jiné obdržel Cenu Česká kniha 2018 a stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih. Letos jí vyšel román Tiché roky. Žije a píše ve Valašském Meziříčí, je vdaná a má dvě dcery.

Anna Kopečková