Životní styl

1. října 2019 10:00

Anna Kopečková

Alena Mornštajnová: Nikdy nevím, jaká kniha nakonec vznikne

Se vstupem na českou literární scénu si počkala až do svých padesáti let, ale jak tvrdí, všechno přišlo včas. V současné době je nejčtenější českou autorkou. Její knihy přečtěte jedním dechem, a i když jsou hlavně o lidech, naučíte se z nich i hodně o historii. Jaká je ve skutečnosti Alena Mornštajnová? Co ji na psaní nejvíc baví a proč svou první knihu psala deset let?

  • Věděla jste už jako malá, že chcete být spisovatelkou?

Vždycky jsem chtěla psát knihy. Vyrůstala jsem v rodině, kde se hodně četlo, a když jsem byla úplně malá, myslela jsem si, že všichni lidé knihy nejen čtou, ale i píší. Pak jsem samozřejmě zjistila, že tomu tak není, ale myšlenka, že jednou budu psát knihy, ve mně zůstala.

  • S psaním jste začala poměrně pozdě. Kdy přišel ten moment, kdy jste si řekla, že něco napíšete? A co jste dělala předtím?

Všechno, co jsem v životě dělala, ke psaní nějakým způsobem směřovalo. Vystudovala jsem jazyky, protože jsem překládání považovala za způsob, jak se naučit psát. Než jsem začala psát, učila jsem a překládala a obojí pro mě bylo užitečné. Na překládání jsem se naučila, jak postavit větu, vybrat správné slovo a jak postavit příběh. A roky ve školství mě naučily mluvit na veřejnosti.

  • Svou první knihu jste psala deset let. Proč to trvalo tak dlouho?

Nechtěla jsem napsat jen tak ledajakou knihu. Chtěla jsem napsat knihu, za kterou se nebudu stydět. V té době jsem hodně překládala a učila, měla děti školou povinné, takže jsem neměla tolik času, abych mohla soustavně psát. Psala jsem jen ve vzácných chvílích volna a o prázdninách, musela jsem v průběhu psaní dohledávat informace a reálie, ověřovat fakta, takže mi práce na Slepé mapě trvala více než deset let.

  • Vaše texty se krásně čtou a jsou tak poutavé, že i když jsou často velice smutné, člověk se od nich nemůže odtrhnout. Píše se vám lehce, že si sednete a prostě píšete?

Nepíšu lehce ani rychle. Obvykle nenapíšu víc než dvě tři stránky denně. A další den text znovu pročítám, proškrtávám a upravuji, takže kniha vzniká velice pomalu.

  • Co vás na psaní nejvíc baví?

Když začínám psát novou knihu, myslím si, že mám příběh vymyšlený a naplánovaný. Ale v průběhu psaní se kniha mění a vyvíjí, a to je přesně to, co mě na psaní baví nejvíc. Nikdy nevím, jaká kniha nakonec vznikne, jakou cestou se k plánovanému konci dostanu.

  • Vaše romány jsou hodně sugestivní, až má člověk pocit, že píšete o své vlastní rodině, o lidech z vašeho okolí nebo o událostech, které jste vy nebo někdo z vašich blízkých prožili. Je to tak?

Vůbec ne. Mám přece fantazii a ráda ji používám. Nejsem ten typ spisovatele, který píše o sobě a svých blízkých. Některé příběhy či příhody jsou pro mě inspirací, ale nikdy je nepoužiji přesně tak, jak se odehrály.

  • Pracujete hodně s historickými událostmi. Zajímá vás historie? Neplánujete, že napíšete i něco ze současnosti?

I když jsou kulisy mých knih zasazeny do let minulých, jsem přesvědčená, že pocity a prožitky mých postav jsou naprosto současné. Vždyť lidé se dnes radují i trápí stejně jako před lety, jen prostředí se mění.

  • Mezi vašimi knížkami, které jsou o silných tématech, je i jedna pro děti – Strašidýlko Stráša. Co vás přivedlo k tomu ji napsat?

Po napsání knihy Hana jsem pociťovala zvláštní smutek. Přečetla jsem tolik tíživých knih o holokaustu, vyslechla desítky svědectví o krutých lidských osudech. Potřebovala jsem se z toho smutku vynořit a zhluboka se nadechnout, a tak jsem se rozhodla vrátit do krajiny dětství a znovu si připomenout svět, v němž dobro vždycky zvítězí nad zlem.

  • Román Hana je zasazen do Valašského Meziříčí, kde žijete celý život. Překvapilo vás při psaní knihy něco, co jste o tomto městě vůbec netušila?

Vlastně ano. Původně jsem chtěla psát příběh o tyfové epidemii a sžívání dvou rozdílných žen. Teprve při přípravě knihy, kdy jsem si četla o našem městě, jsem narazila na skutečnost, že i v našem městě žili židovští obyvatelé, kteří v září 1942 odjeli transportem do neznáma a nikdy se nevrátili. Tehdy jsem se rozhodla, že jejich osud připomenu.

  • Poměrně výraznou roli má v této knize sladký věneček. Proč právě tento dezert? Máte ho ráda?

Věneček je můj oblíbený zákusek, takže to byl první důvod, proč jsem si ho vybrala. Ale věneček je zároveň i symbol nevinnosti a smrti. Věncem vítáme jaro a věnci se loučíme s mrtvými. Přiznávám ale, že tyto podrobnosti se mi začaly skládat dohromady až v průběhu psaní.

  • Ověřujete si na někom ze svých blízkých, jestli je to, co jste napsala, dobré? Dáváte jim třeba číst úryvky?

Úryvky nikdy nikomu nečtu, protože do poslední chvíle upravuji a lehce přepracovávám, aby do sebe všechno zapadlo. Ale když dopíšu, dávám text přečíst své dceři, aby posoudila, že příběh dává smysl. Jako autorka ztrácím v určitém bodě nadhled a nedokážu sama posoudit, jestli je text čtenáři srozumitelný, jestli je jasné, co jsem jím chtěla říct.

  • Vaše knihy patří mezi bestsellery a každou novou provázejí velká očekávání od čtenářů. Nemáte z toho trochu strach?

Psaní je pro mě stále radostí, takže během práce na knize je pro mě důležité, aby se text líbil mně. Teprve když knihu odevzdám do nakladatelství a blíží se vydání, napadá mě, jestli své čtenáře nezklamu. Věděla jsem, že po Haně musím přijít s něčím jiným, proto jsem zvolila komornější způsob vyprávění.

  • Dá se psaním knížek uživit, nebo píšete spíš pro radost?

Kdyby mě psaní nebavilo, nepsala bych. Proto si dávám pozor, aby se pro mě psaní nestalo povinností a nutností. Nechci se dostat do situace, kdy bych musela psát na zakázku nebo do určitého termínu. Takovému tlaku se vystavit nechci, proto si vrátka k překládání stále nechávám pootevřená.

  • Jste spisovatelka, máte čas i na čtení? A co čtete nejraději?

Čtení je moje vášeň. Mám ráda knihy s příběhem a myšlenkou. Takové jsou knihy Johna Irvinga.

  • Při čem nejraději relaxujete, kromě psaní?

Nejvíc si odpočinu při čtení, ráda chodím plavat, a když mám čas, pracuji na zahradě. Ale času – bohužel – moc nemám a podle toho naše zahrada vypadá.

  • Pracujete teď na nějaké nové knize? Na co se mohou vaši čtenáři těšit a kde vás případně mohou potkat?

Připravuji další knihu, ale nemám tolik času, kolik bych si přála. V letošním roce věnuji hodně času setkávání se čtenáři a jiným aktivitám, které se kolem vydání nové knihy nakupily, ale příští rok si chci udělat víc času na psaní. Ještě mě čeká několik cest spojených s vydáním Hany v zahraničí a pár besed a veletrhů. Na všechny akce se těším, ale úplně nejvíc se těším, až se znovu posadím k počítači a budu se moct soustředit na psaní.

Alena Mornštajnová (56) vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Žije ve Valašském Meziříčí. Debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Jednou z nejoblíbenějších současných českých spisovatelek se stala především díky svému třetímu románu Hana z roku 2017, který byl loni druhou nejprodávanější knihou, stále se drží na prvních příčkách a získal řadu ocenění. Mimo jiné obdržel Cenu Česká kniha 2018 a stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih. Letos jí vyšel román Tiché roky. Žije a píše ve Valašském Meziříčí, je vdaná a má dvě dcery.

Anna Kopečková


Přečtěte si také

Horoskopy dle zvěrokruhu

Beran 14. 12. 2024

Máte od někoho blízkého podivné vibrace? Je pravděpodobné, že se na vás tato osoba nezlobí. Možná se jen obává nadcházejících změn v profesním prostředí. Vše nasvědčuje tomu, že tyto obavy jsou neopodstatněné. Nabídněte svému příteli, že ho pozvete na oběd, a jen naslouchejte. Budete moci odlehčit situaci a poskytnout tolik potřebný nadhled.

Celý horoskop pro dnešní den

Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost ⑱

Partnerský horoskop
Partnerský horoskop

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.