Odmalička miluju Prahu, a tak se spojily dvě lásky v jednu. Najednou jsem si uvědomila, že jsem mnoho osobností navštívila u nich doma a že by stálo za to vyprávět o tom, kde a jak žili i ostatním.
Jéjej, o překvapení opravdu nebyla nouze! Snad nejvíc mě bavily obydlené pražské věže. Nejen ta nejznámější na Malostranském náměstí, kde žil Zdeněk Podskalský, ale také věž, kde se točil Kolja a bydlí v ní a tvoří výtvarnice Alena Hoblová, anebo Juditina věž, kde až do své smrti za neuvěřitelně skromných podmínek bydlel pán, který vyřezával dřevěné ptáčky…
Mnoho herců bydlelo na pražském nábřeží – na obou březích Vltavy – snad proto, že to měli blízko do Národního divadla. Ti, kteří patřili do souboru Vinohradského divadla, zase „překvapivě“ často žili na Vinohradech. Malá Strana se stala uměleckou oázou v šedesátých letech, kdy původní obyvatelé vymírali a domy najednou byly na prodej za relativně nízké ceny. A některé ještě patřily soukromým majitelům, kteří je prodávali, protože neměli potřebné finance na opravy.
Lidé byli dřív skromnější a o byty byla v Praze vždycky spíš nouze, takže to, nač bychom si stěžovali dnes, tehdy nestálo za zmínku. Jana Brejchová si občas povzdechla, že musí tahat tašky s nákupy až z Karmelitské ulice, ale přesto se jí bydlení v Nerudovce líbilo. Werichova vila také neposkytovala žádné exkluzivní bydlení, špatně se vytápěla, bylo v ní vlhko… Ale na druhé straně na Malé Straně dřív fungovala spousta obchůdků a služeb, třeba v Mostecké ulici byla vyhlášená pekárna, dnes tu seženete akorát tak křišťál a matrjošky, a panovaly tu podobné sousedské vztahy jako na vesnici.
V malinké garsonce žila Eva Gerová, prvorepubliková herečka, která ale kariéru brzy pověsila na hřebík. Velmi skromně bydlela Míla Myslíková v garsoniéře v paneláku na Pankráci. Byla to ale její volba, nepotřebovala žádný komfort ani televizi. Malý byt měl i Josef Hlinomaz, vtěsnal do něj nejen svou rozložitou figuru, ale i malířský stojan a dámské návštěvy. Velmi útulnou a krásně zařízenou garsonku ve Francouzské ulici zase obýval Bořivoj Navrátil, který ji získal od Bohouška Záhorského…
Ljuba si potrpěla na starožitný nábytek, velké skříně, do nichž mohla pověsit svou garderobu, a také na šminky, které zaplnily půlku kuchyně. Ne, že by nevařila – byla dokonce dobrá kuchařka, ale u kuchyňského okna měla dobré světlo na líčení a nasazování paruk.
Moc příjemně jsem se cítila u Květy Fialové, která mi nejdřív dala najíst, a pak jsme se teprve pustily do rozhovoru. Udržovala přátelský vztah s prachem – tak zdůvodňovala, proč nemá v bytě zrovna uklizeno. Nehrála si na žádnou hvězdu, kdo jí chtěl naslouchat, tomu dala příležitost.
Je vidět, že moje knížky dobře znáš. Byla to Irena Kačírková, ale sama jsem netušila, že obchodní dům Diamant měl ještě různé trakty a schodiště, tak jako to ostatně na Václavském náměstí mělo i mnoho dalších domů. Její byt byl oázou přátel a knížek, obojí milovala.
Jde o Kouřimskou ulici na Vinohradech. Ve třicátých letech tu byly postaveny moderní domy se slunnými byty a do nich se postupně přistěhovávaly různé osobnosti. Dramatik Jaroslav Kvapil, herec Zdeněk Štěpánek s Elenou Hálkovou, Radovan Lukavský, básník František Halas, malíř Ladislav Stehlík, vyrůstala tu dcera E. F. Buriana Kateřina Burianová s maminkou, do konce života tady bydlela Jiřina Jirásková. Vinohrady byly noblesní čtvrtí, zároveň to odsud bylo blízko do parků i do divadel a v tomto případě i na Olšanské hřbitovy. Třeba Jana Štěpánková vzpomínala, jak chodila s tatínkem na Nový židovský hřbitov, kde byl úžasný klid, který asi její slavný otec potřeboval.
Za Jana Nerudy to byla jedna z nejchudších ulic, procházely se tu husy, kachny, slepice, bydleli tu převážně řemeslníci, v přízemí prodávali hokynáři. Dnes je to skanzen pro turisty. Mnoho let tady bydlel Josef Kemr a se svým trabantem parkoval na ulici, kde projelo sotva pár aut za den. A v zimě tu kolikrát napadlo tolik sněhu, že se musely prokopávat úzké cestičky mezi domy, aby se vůbec dalo někam dojít. Do Nerudovky se chodilo i kvůli vyhlášeným hospůdkám.
Ano, kdysi jsme s mou kamarádkou podnikly průzkum k jeho vile. Budiž mi omluvou, že mi tehdy nebylo ještě ani třináct let a cloumala mnou puberta. Napsaly jsme o Zlatém slavíkovi sci-fi román a svěřily jsme ho tehdy, v roce 1974, do rukou jeho tatínkovi, který nám přišel otevřít. Pan Gott nám řekl, že Mistr není doma a že mu náš rukopis předá. Hned vzápětí jsme litovaly, že jsme se tak snadno vzdaly a nepočkaly si na šanci dát knihu přímo Karlu Gottovi. A rozhodly jsme se, že budeme čekat ve stráni nad vilou, jestli se přece jen Zlatý slavík ještě neobjeví. A on se skutečně objevil. Rozhlédl se kolem, a když nás neviděl, položil na plot dvě červené krabice, sedl do auta a odjel. Dokázaly jsme s kamarádkou vyběhnout z křoví, až když byl Mistr pryč. Na plotě ležely dvě umělohmotné pěticípé hvězdy plné ruských bonbonů, které očividně dostal při svém zájezdu do Sovětského svazu. Toho dne jsem změnila svůj do té doby záporný vztah k pětícípé hvězdě a tuhle jsem si z piety schovávala ve skříni několik let.
Vidíš, paradoxně, ačkoli jsem k té vile chodila odmalička, nepatřila jsem k novinářům, kteří do ní kdy vstoupili. Přitom jsem se v pubertě seznámila i s tehdejším Gottovým správcem a podobně v Jevanech se se mnou dal do hovoru jeho zahradník a oba mi leccos prozradili. V pubertě jsem si zkrátka vyzkoušela investigativní novinařinu, jen jsem výsledné postřehy nikdy nezveřejnila, ale mám je zaznamenané v sešitech, které jsem si o zpěvákovi vedla.
Jelikož se věnuju už mnoho let nejen legendárním hercům a zpěvákům, ale i retro příběhům z nejrůznějších oblastí, nyní bych jim chtěla dát knižní podobu. Prozradím v ní i trochu víc o sobě, protože už jsem sama také retro.
Připravila: Anna Kopečková
