Kateřina Antošová: Věděla jsem, že po úrazu chodit nebudu, ale potřebovala jsem vědět, jak se s tím dá žít

Ačkoli ji úraz upoutal na invalidní vozík, stala se Kateřina Antošová naší nejlepší silniční handbikerkou. Je mámou tří dospělých synů a vystudovaná systémová inženýrka. S manželem Zdeňkem, který je její největší podporou v životě i ve sportu, objíždí závody u nás i ve světě. I když může její příběh znít jako pohádka, jí tak nepřipadá, protože je za vším především obrovská dřina.

• Před 7 lety jste měla vážný úraz. Co se stalo?

Vyrazila jsem natrhat na zahradu hrušky a domů jsem se vrátila až po půl roce. Na vozíku. Spadla jsem ze stromu a přerušila si míchu.

• Co prvního vám prolétlo hlavou, když jste se dozvěděla, že už nebudete chodit?

Bylo to na konci léta 2012. Byla jsem naštvaná, že ležím v nemocnici místo u rybníku. Bylo vedro a polovina personálu byla na dovolené. Když jsem poprvé uviděla mladého chirurga, který mě operoval a který evidentně nevěděl, co mi má říci, raději jsem ho předešla. Věděla jsem, že už chodit nebudu. Jediné, co jsem se potřebovala dozvědět, bylo, jak se s tím dá žít.

• Máte tři dnes už dospělé syny. Kolik jim tenkrát bylo a jak na váš úraz reagovali?

Nejmladšímu synovi bylo krátce po mém úrazu 18 let, bydlel společně s nejstarším synem a jeho přítelkyní. Prostřední syn studoval v Německu. Osamostatnili se dřív než jiní a zvládli to. Jsem na ně hrdá!

• Ocitnout se najednou na vozíčku, to není jen tak. Co vás nejvíc překvapilo?

Tělo mi ochrnulo, ale v hlavě se mi nic nezměnilo. Jediné, co mi dodnes vadí, je, že si se stojícím člověkem nepopovídám „z očí do očí“.

• Co všechno jste musela od té doby ve svém životě změnit a udělat jinak?

Na vozík se dá zvyknout a lidé jsou velmi ochotní pomoci. Jsem ráda, že žiju ve vyspělé zemi a v 21. století.

• Za jak dlouhou dobu po úrazu jste se vrátila zpátky ke sportu?

Už v nemocnici jsem přemýšlela, co budu dělat. Celý život jsem byla v pohybu a nedovedla jsem si představit, že najednou budu bez něj. Asi bych byla ochotná chodit i po rukách, kdyby to šlo. Nakonec zvítězila cyklistika, při které se šlape rukama v „kole naležato“. Je spousta sportů, které se dají dělat vsedě, ale vleže můžete jen jezdit na handbiku.

• Jak často trénujete?

Sportovní příprava je srovnatelná s přípravou špičkových cyklistů. Často trénuji vícekrát denně. Ročně najedu deset tisíc kilometrů na handbiku, nazvedám tuny v posilovně a stovky hodin strávím v bazénu. Také musím lépe naslouchat svému tělu, protože je přece jen náchylnější k různým problémům a nemocem.

• Co vás na handbiku nejvíce baví?

Handbike, to je svoboda.

• Byl handbike jasnou volbou, nebo jste po úrazu přemýšlela i o jiných sportech?

Vyzkoušela jsem leccos, ale jsem spíš dřevo. Mou předností je vytrvalost a většina jiných sportovních disciplín vyžaduje podat maximální výkon v krátkém časovém intervalu.

• Vaší velkou oporou v životě je manžel. Podporuje vás i ve sportu?

Bez manžela by to nešlo. Paracyklistika ho baví. Na trati závodu je nejlepší a nejhlasitější fanoušek. A nefandí jen mně.

• Po 4 letech od úrazu jste se dostala na Paralympiádu. To muselo stát obrovské úsilí. Jak se vám to povedlo?

Kromě úsilí, tj. síly fyzické a duševní, je ke sportu nutná i velká pracovitost a trocha štěstí. Nejsem žádný talent od přírody, moje úspěchy jsou „vydřené“. A měla jsem štěstí, že jsem ve správný čas potkala ty správné lidi. Díky jejich pomoci jsem mohla vyhrát i předem ztracené boje.

• Co považujete za váš největší úspěch v životě?

Já se moc zpátky neohlížím. Protože minulost nezměním, maximálně se můžu poučit ze svých chyb. A hodnotit úspěchy? Bilancovat se má až na konci života a já ještě nehodlám umřít. Pokud se ptáte na sport, jsem vítězkou Světového poháru a první na světě ve své kategorii v celkovém bodování UCI (Mezinárodní cyklistické unie).

• Máte nějaké nesplněné cíle, ať už v osobním životě, nebo sportovní kariéře?

Bez touhy vyhrát se sportovat nedá. Chtěla bych medaili z Paralympiády. Ale vlastně se těším na dobu, kdy budu mít daleko „normálnější“ cíle.

Úspěchy Kateřiny Antošové

Na paralympiádě v Riu se umístila na devátém místě, což považuje za svůj největší dosavadní úspěch. Na kontě má vítězství v Českém i Evropském poháru, třetí místo na Berlínském maratonu, třetí místo na závodech světového poháru a čtvrté místo na Mistrovství světa v silničním závodě. Uvidíme, zda bude součástí paralympijské výpravy do Tokia. Vše nasvědčuje tomu, že ano, a to jako součást výpravy Českého paralympijského výboru.

Jelikož kolem sebe Kateřina neměla nikoho, s kým by si o životě na invalidním vozíku mohla popovídat a dozvědět se nějaké informace, založila blog, na kterém sdílí své pocity a příběhy o tom, že všechno se dá překonat. Píše články na téma, jak lze bez problémů cestovat s omezením a také o svých zážitcích ze sportu.

Anna Kopečková