Kateřina Antošová: Věděla jsem, že po úrazu chodit nebudu, ale potřebovala jsem vědět, jak se s tím dá žít

Kateřina Antošová bývala nadšenou maratonskou běžkyní a jejím snem bylo zaběhnout si maraton v Berlíně. Náhle se ale její sen rozplynul. Když šla na zahradě sklízet hrušky, spadla ze stromu, ochrnula na spodní část těla a skončila na invalidním vozíku. Svůj sportovní sen si nakonec splnila na handbiku.

Ačkoli ji úraz upoutal na invalidní vozík, stala se Kateřina Antošová naší nejlepší silniční handbikerkou. Je mámou tří dospělých synů a vystudovaná systémová inženýrka. S manželem Zdeňkem, který je její největší podporou v životě i ve sportu, objíždí závody u nás i ve světě. I když může její příběh znít jako pohádka, jí tak nepřipadá, protože je za vším především obrovská dřina.

• Před 7 lety jste měla vážný úraz. Co se stalo?

Vyrazila jsem natrhat na zahradu hrušky a domů jsem se vrátila až po půl roce. Na vozíku. Spadla jsem ze stromu a přerušila si míchu.

• Co prvního vám prolétlo hlavou, když jste se dozvěděla, že už nebudete chodit?

Bylo to na konci léta 2012. Byla jsem naštvaná, že ležím v nemocnici místo u rybníku. Bylo vedro a polovina personálu byla na dovolené. Když jsem poprvé uviděla mladého chirurga, který mě operoval a který evidentně nevěděl, co mi má říci, raději jsem ho předešla. Věděla jsem, že už chodit nebudu. Jediné, co jsem se potřebovala dozvědět, bylo, jak se s tím dá žít.

• Máte tři dnes už dospělé syny. Kolik jim tenkrát bylo a jak na váš úraz reagovali?

Nejmladšímu synovi bylo krátce po mém úrazu 18 let, bydlel společně s nejstarším synem a jeho přítelkyní. Prostřední syn studoval v Německu. Osamostatnili se dřív než jiní a zvládli to. Jsem na ně hrdá!

• Ocitnout se najednou na vozíčku, to není jen tak. Co vás nejvíc překvapilo?

Tělo mi ochrnulo, ale v hlavě se mi nic nezměnilo. Jediné, co mi dodnes vadí, je, že si se stojícím člověkem nepopovídám „z očí do očí“.

• Co všechno jste musela od té doby ve svém životě změnit a udělat jinak?

Na vozík se dá zvyknout a lidé jsou velmi ochotní pomoci. Jsem ráda, že žiju ve vyspělé zemi a v 21. století.

Kateřina při tréninku Zdroj: Toyota Česká republika

Kateřina při tréninku Zdroj: Toyota Česká republika

• Za jak dlouhou dobu po úrazu jste se vrátila zpátky ke sportu?

Už v nemocnici jsem přemýšlela, co budu dělat. Celý život jsem byla v pohybu a nedovedla jsem si představit, že najednou budu bez něj. Asi bych byla ochotná chodit i po rukách, kdyby to šlo. Nakonec zvítězila cyklistika, při které se šlape rukama v „kole naležato“. Je spousta sportů, které se dají dělat vsedě, ale vleže můžete jen jezdit na handbiku.

• Jak často trénujete?

Sportovní příprava je srovnatelná s přípravou špičkových cyklistů. Často trénuji vícekrát denně. Ročně najedu deset tisíc kilometrů na handbiku, nazvedám tuny v posilovně a stovky hodin strávím v bazénu. Také musím lépe naslouchat svému tělu, protože je přece jen náchylnější k různým problémům a nemocem.

• Co vás na handbiku nejvíce baví?

Handbike, to je svoboda.

• Byl handbike jasnou volbou, nebo jste po úrazu přemýšlela i o jiných sportech?

Vyzkoušela jsem leccos, ale jsem spíš dřevo. Mou předností je vytrvalost a většina jiných sportovních disciplín vyžaduje podat maximální výkon v krátkém časovém intervalu.

• Vaší velkou oporou v životě je manžel. Podporuje vás i ve sportu?

Bez manžela by to nešlo. Paracyklistika ho baví. Na trati závodu je nejlepší a nejhlasitější fanoušek. A nefandí jen mně.

• Po 4 letech od úrazu jste se dostala na Paralympiádu. To muselo stát obrovské úsilí. Jak se vám to povedlo?

Kromě úsilí, tj. síly fyzické a duševní, je ke sportu nutná i velká pracovitost a trocha štěstí. Nejsem žádný talent od přírody, moje úspěchy jsou „vydřené“. A měla jsem štěstí, že jsem ve správný čas potkala ty správné lidi. Díky jejich pomoci jsem mohla vyhrát i předem ztracené boje.

3. místo v Berlíně v roce 2013

3. místo v Berlíně v roce 2013

• Co považujete za váš největší úspěch v životě?

Já se moc zpátky neohlížím. Protože minulost nezměním, maximálně se můžu poučit ze svých chyb. A hodnotit úspěchy? Bilancovat se má až na konci života a já ještě nehodlám umřít. Pokud se ptáte na sport, jsem vítězkou Světového poháru a první na světě ve své kategorii v celkovém bodování UCI (Mezinárodní cyklistické unie).

• Máte nějaké nesplněné cíle, ať už v osobním životě, nebo sportovní kariéře?

Bez touhy vyhrát se sportovat nedá. Chtěla bych medaili z Paralympiády. Ale vlastně se těším na dobu, kdy budu mít daleko „normálnější“ cíle.

Bez tvrdého a pravidelného tréninku to nejde Zdroj: Toyota Česká republika

Bez tvrdého a pravidelného tréninku to nejde Zdroj: Toyota Česká republika

Úspěchy Kateřiny Antošové

Na paralympiádě v Riu se umístila na devátém místě, což považuje za svůj největší dosavadní úspěch. Na kontě má vítězství v Českém i Evropském poháru, třetí místo na Berlínském maratonu, třetí místo na závodech světového poháru a čtvrté místo na Mistrovství světa v silničním závodě. Uvidíme, zda bude součástí paralympijské výpravy do Tokia. Vše nasvědčuje tomu, že ano, a to jako součást výpravy Českého paralympijského výboru.

Jelikož kolem sebe Kateřina neměla nikoho, s kým by si o životě na invalidním vozíku mohla popovídat a dozvědět se nějaké informace, založila blog, na kterém sdílí své pocity a příběhy o tom, že všechno se dá překonat. Píše články na téma, jak lze bez problémů cestovat s omezením a také o svých zážitcích ze sportu.

Anna Kopečková