Novodobé kněžky: Kde se vzaly a s čím vám mohou pomoci?

Celé to začalo v roce 2013, kdy se Katinka Soetens a Lilia Khousnoutdinova rozhodly vyhovět opakovaným dotazům českých žen a otevřely první výcvik pro kněžky a ceremonialistky za pomoci Kateřiny Kramolišové a Andrey Sobotové. Pomalu ale jistě tak navazují na znalosti a tradice našich předkyň a zároveň hledají, jak tyto zvyky přizpůsobit, aby odpovídaly potřebám moderních žen. Je to fascinující cesta návratu k přírodním rytmům, k úctě vůči ženám a cyklům ženského těla, která značně obohacuje každodenní život každé z nás.

V dnešní době kněžky poskytují bohatou paletu služeb, zejména sezonní oslavy (jako Imbolc/Hromnice; Beltane/první Máj; Samhain/Dušičky atd), přechodové rituály (např. první mensturace, předporodní a poporodní rituál, rituál královny), inspirativní ženská setkání v kruhu a další služby dle svých znalostí a zájmů. Každá má svoje unikátní nápady a své talenty, tedy kněžky je potřeba vybírat jako dulu nebo manžela – musí sedět osobně zrovna vám!

Kdo je kněžka?

Zdá se, že slovo kněžka je v našich končinách těžký kalibr a vzbuzuje nepřeberné množství naprosto protichůdných asociací. Kněžka není ani řádová sestra ani lehká žena.

V naší zemi, kde jedinou dlouhodobou duchovní tradicí je křesťanství a většina lidí není zvyklá přemýšlet, natož mluvit o nějakém svém duchovním směřování, kde slovo duchovní je obklopeno velkou nedůvěrou, a dokonce strachem, působí slovo kněžka opravdu bombasticky.

Na kněze jsme tak nějak zvyklí. A když přemýšlíme o tom, co to asi je ta kněžka, tak ji buďto podvědomě přiřadíme ke knězi a tudíž křesťanské, hierarchické a patriarchální tradici, nebo nás napadne kněžka lásky, což je možná jakási zbytková paměť, odkazující k dávno zapomenutým tradicím, ale dnes bohužel označuje prostitutku, která má ke kněžce daleko. Ještě se nám možná vybaví nějaké postavy z fantasy románů.

Ale někde hluboko uvnitř slovo kněžka vybavuje dávno zasuté kolektivní vzpomínky, protože kněžky provázely lidi od nepaměti... Kněžky pomáhaly lidem zůstat v každodenním životě ve spojení s tím, co je větší než my, propojovat se se smyslem existence, provázely lidi důležitými okamžiky života skrze rituály. To všechno mohou dělat i dnes.

Kněžka je spojená s tradicí Bohyně. Kdo je tedy Bohyně?

Bohyně představuje ženský božský princip, který je jednak protipólem mužského božského principu, jednak je tím základním prvotním principem, který vše tvoří a ze kterého se vše rodí. Paradigma Bohyně v lidské historii převládalo, pokud víme, nějakých minimálně 30 000 let (sošky tzv. Venuší, např. naší věstonické, opravdu nejsou pravěkou pornografií, jsou symbolickým ztvárněním Velké Matky, ze které pochází všechen život, který ona nadále vyživuje a po smrti do sebe opět přijme, proto široké boky, velká prsa a zdůrazněná vulva).

Tento pohled na svět předpokládá, že všechno stvoření pochází z božské matky, jejímiž jsme všichni dětmi: lidé, zvířata, rostliny, nerosty... Tento způsob vnímání nás všechny propojuje poutem příbuzenství a vede k pocitu zodpovědnosti za přírodu a vše živé i neživé, co je součástí přírody. Tradice Bohyně je v úzkém propojení s přírodou a přirozeností, protože příroda je přímým projevením Bohyně.

V této tradici je žena ztělesněním bohyně, principu tvořícího, dávajícího a udržujícího život. A proto jsou ona i její tělo posvátné, stejně jako veškerý život. Muž je ztělesněním boha, mužského božského principu, který je ovšem velmi odlišný od křesťanského asexuálního a netělesného boha. Mužský božský princip je partnerem bohyně a současně jejím synem v jejím aspektu Velké Matky. Bůh v této tradici představuje ztělesnění životní síly, divokosti a cyklů života a smrti.

Kněžka žije v souladu s hodnotami Bohyně

Kněžka je tedy žena, která vědomě slouží principům života. A tady je další slovo, které může vzbuzovat rozpaky: služba bohyni, sloužit bohyni. V naší zemi jsou možná první asociace vojenská služba nebo sloužit režimu, tudíž apriori negativní. Možná ještě sloužit mši v kostele. Sloužit bohyni znamená sloužit tomu, čemu jako kněžka věřím, principu života, lásky, svobody, tomu co pro mě osobně představuje Bohyně.

Tato tradice nás vede k hledání autority a autenticity uvnitř, není řízená pravidly z vnějšku. Sloužím tomu, co já považuji za toho hodné a tak, jak já si volím (mohu vést veřejné rituály, celebrovat svatby, pohřby, mohu se starat o děti, mohu pěstovat rostliny, mohu řídit firmu, mohu dělat cokoliv, důležité není co, ale jak). Není nějaká vnější autorita, které se musím zpovídat, tak jak je tomu v jiných hierarchických náboženských tradicích. Být kněžkou proto znamená vstoupit do své vlastní síly a autority, do své autenticity a zodpovědnosti. A ještě mnohem víc, o tom se dozvíte např. ve výcviku Kněžky Staré Evropy.

Vypůjčím si tady slova z Cesty kněžky z anglické Avalonské tradice, kde se slova kněžka opravdu nebojí (Awakening Avalon):

"Kněžka je nádobou věčnosti... slouží Bohyni, Pravdě, Kráse, Moudrosti a Láskyplné cestě.

Je to žena probuzená do své ženskosti a do síly Bohyně ve svém těle.

Je to hledačka, mystička, básnířka, tanečnice, milenka, bojovnice, matka, čarodějka, stařena: Nechává v sobě projevovat všechny podoby Bohyně.

Je revoluční silou soucitu, lásky, vytrvalosti. Tančí se živly a její duchovní praxí a službou Bohyni je láska k sobě."

Po této definici je pochopitelné, proč slovo kněžka může vzbuzovat strach: je to strach přijmout svoji krásu a sílu, je to strach přijmout svoji moc a zodpovědnost, pramenící z poznání, že skrze mě se projevuje Bohyně. Slovo moc nám také nahání strach, obzvláště spojení mocná žena. Jsme totiž zvyklí na patriarchální podobu moci, což je vždy moc nad někým. Moc kněžky vychází zevnitř, z pocitu vlastní důstojnosti a vede k tomu probouzet tento pocit i v ostatních.

Stát se kněžkou je výzva. Těšíme se, že bude přibývat žen, které se odváží ji přijmout.

Autorky: Lilia Khousnoutdinova a Katka Kramolišová