ROZHOVOR Vanda Hauserová: Herečka a zpěvačka s podmanivým hlasem Edith Piaf

• Chtěla jste být odmalička herečkou a zpěvačkou? A cítíte se být víc herečka nebo zpěvačka?

Odmalička jsem tíhla k hudbě a byla takové rodinné „šoumen dítě”. Když jsem měla obecenstvo, tak jsem byla ve svém živlu. Na druhou stranu jsem si ale dovedla pak celé hodiny hrát úplně sama. A tak mi to vlastně zůstalo dodnes. Moje nátura mě nasměrovala dál, ke klavíru, zpěvu a herectví. Hudbu jsem vystudovala, herectví ne. Přesto mě vždy živilo víc. Když jsem na jevišti, cítím se jako herečka, na pódiu jsem zpěvačka. Až to budu cítit naopak, asi začnu dělat něco jiného…

• Kdysi jste prý chtěla být klavírní virtuozkou. Proč z toho sešlo?

Máte pravdu, studovala jsem původně klavír na konzervatoři v Kroměříži, kde se mi ve 2. ročníku přetížily kloubní jamky a nemohla jsem najednou hrát. Byla jsem zvyklá cvičit 6 hodin denně a najednou nic. Lékaři mi doporučili na rok přerušit studium. Tak jsem uvažovala, co ten rok budu dělat. Rozhodovala jsem se mezi muzikologií v Olomouci a zpěvem na konzervatoři v Praze. Pak jsem sedla na vlak do Prahy a zkusila přijímačky. Vyšlo to. Od druhého ročníku už jsem začala hostovat v divadlech a ke klavíru se nevrátila.

• Hrála jste v divadle Semafor. Jak jste se tam dostala?

V Semaforu jsem prožila hezkých pár let. Nastoupila jsem tam do angažmá hned po konzervatoři. Dostala jsem se tam vlastně náhodou. Jako rychlý záskok za Lucku Černíkovou do hry Pokušení svatého Antonína. A pak se zkrátka stalo to, že už jsem tam zůstala. Po nějakém čase jsem se zase chtěla věnovat víc hudbě a z divadla odešla. Říkám tomu, že jsem ucítila severní vítr (podle filmu Čokoláda :-) ) Mám to tak v životě. Když ucítím severní vítr a touhu dělat něco jiného, poslouchám ji a jdu si za tím.

• Zpíváte také v kapele Cartonnage, kde vystupujete jako Vanda Choco. Prý jste si tuhle přezdívku vymyslela, protože milujete sladké. Je to pravda? A jaká sladkost by Vám udělala největší radost?

V Cartonnage stále zpívám, i když teď máme takovou řekněme rodinnou pauzu. Kapelu totiž tvořím já a můj muž. Posledních pár let se věnuju hlavně dětem, takže na kapelu nezbýval čas. V poslední době ale zase po večerech usedám za klavír a místo skládání prádla u pračky skládám muziku. Mám v hlavě další desku, která získává pomalu konkrétní obrysy. Co se týče sladkostí, tak ty miluju. Dřív se mi kolegyně v divadle v šatně smály, že se jediná rozmlouvám a rozezpívávám před představením lentilkami. Ted’ mám ale jinou vášeň. Ráda peču a dělám domácí dezerty. S dětmi samozřejmě zdravější varianty. Zrovna jsem dostala novou kuchařku Evy Francové Sladkosti ze Svatojánu, která je plná dobrot téměř bez cukru, a jsem nadšená.

• Udělat představení o Edith Piaf byl částečně váš nápad. Čím Vás Edith zaujala?

O Edith Piaf jsem psala na konzervatoři diplomku. Vždycky mne fascinovala. Malá žena s velkým hlasem. A tak se vše propojilo a vzniklo představení. Oslovila jsem kamarádky - výbornou herečku a muzikantku Petru Bílkovou a skvělou režisérku Ivetu Duškovou. Všechny se známe už léta, slyšíme na sebe a i díky této alchymii nám to, myslím, funguje.

• Šansony Edith Piaf zpíváte s výborným francouzským přízvukem. Umíte francouzsky a byla jste někdy ve Francii?

Francii mám moc ráda. Jazyk jsem se učila už na základní škole, mám procestovanou Bretagne a Provence. Několikrát jsem byla v Paříži. Dřív jsem tam chtěla dokonce bydlet a zestárnout. Ted’už to plánuju na rodném Valašsku.

• Účinkovala jste v rockové opeře, v Semaforu, s hudební skupinou Cartonnage zpívala ve stylu elektro a trip-hop, zpíváte šansony Edith Piaf…To jsou dost rozdílné hudební žánry. Který z nich je vám nejbližší?

Nejbližší je pro mne autorská tvorba. Ráda skládám, všechny písně Cartonnage jsou z mojí dílny.

• Jak mateřství změnilo Váš život? A jak si užíváte maminkovské „povinnosti“?

Užívám. Když se mi narodilo druhé dítě - dcera Maruška, tak jsem si sice říkala: „Vůbec nechápu, co jsem dělala se svým volným časem, než jsem měla děti…”, ale to si říká asi úplně každá matka, která má muže workoholika a nemá hlídací babičky. Děti mi, troufám si říct, daly smysl života. Hodně jsem se díky nim o sobě dozvěděla, jsou to velcí učitelé. A prima part’áci. A jsem ráda, že jsem se nevrhla hned do práce, ale rozhodla se jim věnovat, dokud jsou malé.

• Spousta lidí dnes žije život na sociálních sítích. Vás není skoro nikde vidět. Je pro Vás soukromí hodně důležité?

Určitě. Nejsem typ člověka, který sdílí svůj soukromý život s celým světem. Sociální sítě používám jen omezeně a většinou jen kvůli práci, nebo když potřebuju rychle konkrétní informace. Když už mám chvíli času pro sebe, tak místo facebooku pozoruju radši venku sýkorky.

• Kdybychom vás chtěli vidět v divadle, jaké představení byste nám, kromě skvělé Edith Piaf, doporučila?

V prvé řadě zvu všechny k nám, do Divadla Kampa. Přijďte třeba na dechberoucí Annu Kareninu, autorská představení, nebo vezměte děti na odpolední víkendové pohádky! Mě můžete vidět ještě v představení BlaŽenka. Je o hledání ženské síly. Jinak jsem ale pořád maminka na celý úvazek, takže když jdu hrát párkrát do měsíce večer do divadla, říkám dětem: Děti, dnes jdu na jógu! Divadlo je totiž taková moje osobní jóga. Prostor pro duši.

• Máte sen, který byste si ráda v životě ještě splnila?

To vám řeknu úplně přesně. Chci se naučit španělsky, procestovat svět, umět se potápět a konečně začít používat ten hvězdářský dalekohled, který jsem dostala od Ježíška asi před 7 lety…Kromě toho ale mám jedno velké životní přání. Začala jsem ho cítit po té, co se mi narodily děti. A cítím ho stále intenzivněji a intenzivněji… Přání začít se chovat k naši planetě, matce Zemi, přírodě tak, aby generace našich dětí nebo vnuků nebyla tou poslední.

autor: Anna Kopečková