Vladimír Polívka v seriálu Polda: Seznamky jsou retro. Jak jde na to on?

Přitažlivý drzý rebel, který si nepotrpí na úřední postupy ani na pořádek na stole. Přesně takového si oblíbili diváci herce Vladimíra Polívku se čtvrtou řadou krimiseriálu Polda, jejíž letošní první premiérový díl uvidíte na Primě již tuto sobotu ve 20:15.

Davidu Matáskovi coby Michalovi Břízovi v Poldovi často osvětlujete technologické vychytávky, které starší generace nezná. Vysvětloval jste někdy něco podobně svým rodičům?

Zrovna v rámci seriálu Polda už to Davidovi vysvětlil skoro všechno Igor (Orozovič, jehož postavu v seriálu Polda nahradil právě Vladimír Polívka, pozn. red.), včetně otevírání dveří na čip. Ale já to tak nemám. Jednou jsem zakládal mámě e-mail. Když jsem jí řekl, že si má vymyslet heslo, zakoukala do dáli a bylo vidět, jak jí hlavou probíhá úplně vše, to zdaleka nebylo jen hledání hesla k e-mailu. S pohledem upřeným v dáli pak vyslovila s její obvyklou dramatičností heslo „gepard“. Od té doby už vysvětlování neriskuji, protože jsem z toho měl takový záchvat smíchu, že trvalo dost dlouho, než jsem se z něj probral.

Čtěte také: Připomeňte si zásadní dějové zvraty z předchozích dílů seriálu Polda v přehledné rekapitulaci.

Junior v jedné ze scén Břízovi vysvětluje fungování on-line seznamky. Tu jste někdy zkoušel?

Pro většinu lidí takhle dnes funguje Instagram nebo Facebook. On-line seznamky jsou už docela zastaralé. Vlastně moc nevím, proč ho Junior učil pracovat s nějakou seznamkou. To je vyloženě retro! Dneska stačí si zařídit Instagram, a to je seznamka se vším všudy, samozřejmě jako spousta dalších aplikací.

Podívejte se v ukázce ze seriálu Polda na zmíněné osvětové tažení Vladimíra Polívky v roli Juniora:

Může někdo jako vy být na Tinderu?

Klidně může. Já ho tedy nemám. Hlavně význam seznamky se už úplně ztratil. Dneska už fakt nenarazíte moc často na to, že by se někdo seznamoval někde v prostředí, kde zadáte svůj nickname a pošlete svoje pět let staré fotky.

V seriálu Polda má vaše postava svého v podstatě mentora, kterého ztvárňuje David Matásek. Máte vy nějakého obdobného staršího mentora?

To je David! Od doby, co se známe, mě vždycky bavilo s ním pracovat. Mentorů mám samozřejmě víc, každý je v mentorství jiný a všech si vážím. V mém domovském Dejvickém divadle je mentorů celá řada.

Svá osobní dilemata rdousíte v sobě, nebo sdílíte třeba právě se svými mentory?

Záleží, jak která. Možná, že věci, které bych měl sdílet, rdousím. A ty, co bych měl rdousit, sdílím s ostatními.

Junior s Břízou jsou poměrně vtipná dvojka. Je takhle vtipné i samotné natáčení?

S Davidem se rozesmíváme, ale ne při vtipných scénách, ale spíš, když chybujeme. Když se přeřeknete a pokračujete, jako kdyby se vůbec nic nestalo, to často směřuje k velkému záchvatu.

Přehrajte si vtipný dialog Juniora s Břizou v exluzivní ukázce z premiérového dílu seriálu Polda:

Dodržoval jste suchý únor?

Mně to přijde alibistické, protože ten měsíc je nejkratší. Nedodržuji. Největší síla je v tom umět šetřit. A nevydělávat.

Šetřit játra nebo peníze?

To dle svého. Myslím si, že úplně přestat s konzumací směřuje k tomu, že zase s chutí začnete tam, kde jste skončil. Ale umět se ovládat je mnohem těžší proces, ke kterému je lepší směřovat než k nějakému teď módnímu detoxu. Naštěstí s tím zatím nemám zkušenosti.

Jste tváří iniciativy Public Care, která se snaží prostřednictvím malých radostí ve formě freshů pomoci zdravotnickému personálu. Jak jste se k této akci dostal?

Oslovila mě produkční, která shodou okolností pracovala na Poldovi. Protože je pro mě důvěryhodný člověk, domluvili jsme se. Reklamám na Instagramu se spíš vyhýbám, i když nabídek chodí docela dost. Nejsem influencer. Na Public Care se mi líbilo, že je to malá radost, vlastně zbytečnost. Stejně tak jako si může někdo myslet o divadle, že je zbytečnost. Ale když dostanete ten malý freshík, nebo když jdete do divadla, rozesmějete se, popláčete si, nebo jste třeba i naštvaní, že jste za něj zaplatili spousty peněz a nelíbilo se vám, to jsou všechno emoce, které stojí za to. Zkráceně řečeno. V této malé velké inciativě se chystáme pokračovat.

Jak vlastně v dnešní době vypadá profese divadelního herce?

Ryze divadelního herce nejspíš velice smutně. Protože když někdo má jen divadlo, a takové herce znám a obrovsky je respektuji, je to žalostné. My v Dejvickém divadle zkoušíme, ale bez data premiéry. To je, jako byste jela závod, aniž byste věděla, kde má konec, zkoušení do šuplíku. Je ale štěstí, že se setkáváme, nad něčím přemýšlíme, máme vizi, kterou chceme předat. Musíme jen vyřešit kdy.

Je ta vize spíše „off-line“, nebo jak je dnes moderní on-line, tedy bez kontaktu s divákem?

Off-line se sice dnes moc nenosí, ale divadlo je ze své podstaty off-line. A díky bohu za to! Vždy jsem měl k okamžiku off-line na divadle mnohem větší vztah než k on-line streamu na Instagramu.

Není to tak dlouho, co jste měl v rámci akce Milion chvilek pro demokracii poměrně emotivní projev. To jste taková horká hlava vždy?

Když mám pocit, že něco potřebuje rozvířit, tak se ve mně asi Francie probudí. Musím mít důvod, a ten tam pro mě v tu chvíli byl. Když je co vířit, tak vířím. Takový jsem.

Setkal jste se poté, co jste takhle viditelně prezentoval svůj politický názor, s nějakými komplikacemi?

Jsem jen rád přemýšlející herec, naštěstí. To nebyl politický projev, chtěl jen podpořit skupinu lidí, „nás“. Nemínil jsem přesvědčovat někoho o opačném názoru, ale být tam jako součást skupiny, která tam v tu chvíli byla. Bylo by velice smutné, kdybychom žili v době, kdy vás může umělecky poškodit váš politický názor. To už tady bylo. Vlastně už se těším, až za mnou přijde nějaký herec a bude komunista. S ním se bude strašně dobře hrát.

Myslíte, že mezi herci jsou i v dnešní době lidé komunistického smýšlení?

Asi jo, ale asi o tom nechtějí mluvit. Možná nechtějí čeřit vody.

Vyrůstal jste v 90. letech v Brně s Bolkem Polívkou a když jste o tom v médiích hovořil, netvářil jste se při tom zrovna nadšeně. To ty zážitky byly opravdu tak špatné?

Byla to spíš spousta dobrých, ale i špatných. Nebo špatných… Nejdřív s Bolkem Polívkou, pak s mámou, které nikdo nerozuměl. Chtěl jsem zapadnout a být normální ve třídě, ne aby si na mě ukazovali prstem. Ona to totiž vůbec nebyla moje zásluha. Aby si člověk užil onu jinakost, musí být sám sebou a musí mít něco za sebou. Ze slavného dítěte se vyvinul méně slavný dospělý člověk, a to považuji za úspěch.

ČTĚTE TAKÉ: Polívková: Buď ráda, že nejsi hezká, říkali mi. Kotek: Já nechtěl být hezoun

Byl jste v nějakém období takzvané dítě na zabití?

Pravděpodobně v období neustálého ptaní se „proč“, ale to říká asi každý rodič, který je nejdřív nadšený tím, že je dítě zvídavé, ale pak ho to začne nervovat. Jinak jsem byl vždy docela slušný. Sem tam jsem drzý, ale velice ojediněle. Zlobivý jsem byl dost, ale drzý nikdy.

Typické období vzdoru v pubertě jste neměl?

Měl, ale nepromítalo se to do chování k rodičům, na které bych byl nepříjemný. Vzdor jsem měl vůči všemu. Naopak jsem na to pyšný, protože kdybych si tím neprošel, nejsem tím, kým jsem.

Celebrity

Sourozenci Vladimír a Anna Polívkovi. On hraje krasavce, ona ženy hledající lásku

Byl přísnější rodič tatínek, či maminka?

Jednoznačně maminka, tátovi se do toho nechtělo. On si užíval to, že je to takový ten táta, se kterým je člověk rád. V rodině to často funguje tak, že mámy trestají a pak musí trpět tím, že je dítě vnímá jako trestající bytosti. A tatínek je pak ten, co přijde s dobrotou nebo dárečkem a máma je na něj nepříjemná. A dítě to vůbec nechápe, nevidí kulisy. Já si to uvědomuju, a jako otec se budu snažit být co možná nejmíň dárečkový a co možná nejvíc na straně ženy.

Nepodrážet disciplínu?

Nepodrážet hlavně tu ženu, disciplínu budu podrážet vždycky.