A proč musíme na hřbitov? Terapeutka radí, jak s dětmi mluvit o Dušičkách

Dušičky, tedy Svátek všech svatých, který připadá na 2. listopadu, mohou někomu připadat pochmurné, nicméně jsou důležitou událostí, kterou bychom neměli opomínat. Dávají nám prostor se v podzimním období jen tak zastavit, zavzpomínat na naše nejbližší, kteří už nejsou mezi námi, a formou uvázání věnce nebo květiny uctít jejich památku. Už jen samotná světýlka přitahují pozornost, a lidé si tak lépe a hlouběji uvědomí blízkost těch, kteří již zemřeli, a na okamžik silněji vnímají téma smrti, kterému se jindy mohou vyhýbat.

Nemusíte jen na hřbitov

„V Česku se Svátek všech svatých slaví nejčastěji návštěvou a zdobením hrobů, zádušní mší a zapalováním svíček doma u fotek spojeným se vzpomínáním. Pokud vám ale tento způsob úplně nevyhovuje, klidně si můžete vzít příklad ze zahraničí. Osobně se mi líbí mexické pojetí Día de los muertos – rodiny dělají doma oltáře, vystavují fotky zemřelých a vzpomínají na ně. Věří, že dokud si na zemřelého někdo pamatuje, tak není skutečně mrtvý. Tento princip, že dokud na zemřelého myslíme, tak ho tak zcela neztrácíme, vnímám jako důležitou součást truchlení. Tedy, že smrtí končí život, ale ne vztah,“ říká Tereza Olivová, terapeutka neziskové organizace Poradny Vigvam.

Každá kultura, náboženství nebo církev má své rituály. V křesťanství jsou to obětinky, či při mši čtená jména zesnulých a vzpomínání na ně. V Evropě obecně jsou Dušičky tradicí spojenou s rituálem vzpomínek, zatímco americký Halloween je naopak oslava zemřelých. Nezáleží na tom, jak se rozhodnete tento den pojmout, důležité je, aby způsob vyhovoval vám a umožnil vám si upřímně vzpomenout na zemřelého člověka a uctít jeho památku.

Jak do Dušiček zapojit děti?

V případě, že slavíme Dušičky s dětmi, je třeba program trochu uzpůsobit. Děti možná dostatečně nerozumí tomu, proč rodiče chtějí v chladných podzimních dnech objíždět hřbitovy. Vědí sice, proč to dělají, ale plné porozumění jim chybí. Pro děti se tak hodí třeba vzpomínat na zemřelé u filmu, který tematiku hezky vyobrazuje (např. Myši patří do nebe, Coco nebo Lví král), zavzpomínat nad rodinnými alby nebo si třeba připravit oběd či dezert podle oblíbeného receptu někoho, na koho vzpomínáme.

Zapalování svíček a pozorování světýlek na hřbitově má pro děti do jisté míry přitažlivou moc. To nabízí skvělou příležitost pro dospělé, abyste mohli s dětmi otevřít téma smrti v kontextu vaší rodiny a zavzpomínat.

Větší děti může bavit vyrábět výzdobu na hrob, menší mohou namalovat obrázek, který následně vložíte do kolumbária. „Obrázek můžeme také spálit na ohništi a představovat si, že dým, který se vznáší do nebe, míří za daným zemřelým,“ dává nevšední tip terapeutka Barbora Racková.

Rituály pomáhají

Chození na hřbitov, zapalování svíček nebo jiné osobní rituály, které si ve vzpomínce na zemřelého vytvoříte, v procesu truchlení jednoznačně pomáhají. Chvilky pro vzpomínání a emoce jsou velice důležité. Ať už jsou radostné, když si vzpomínáme na hezké chvíle, které jsme se zemřelým prožili, nebo mají zabarvení smutku, lítosti, bolesti, strachu a možná taky vzteku. Všechny pocity jsou možné a adekvátní.

A Dušičky? „Je to současně čas, kdy se staráme o hroby a zdobíme je. Což je vlastně způsob, jak pro zemřelého symbolicky ještě něco udělat. Je to také vzpomínka na to, že přestože zemřel, žije dál v našich srdcích a tento svátek a s ním spojené rituály mohou pomáhat dále včleňovat tuto těžkou událost do našeho dalšího života tak, abychom nemuseli dělat tlusté čáry na před a po smrti, ale abychom tuto těžkou událost zvládli dobře integrovat do našeho života,“ říká Barbora Racková.

Aby se děti smrti nebály

Všechny způsoby, kterými uctíváme památku zemřelých a vzpomínáme na ně, slouží nám i dětem ke zvědomění smrti. Ta nás, jako běžná a přirozená součást života, často stále děsí. Svůj strach ze smrti bychom ale neměli přenášet na děti. „Na otázky dětí o smrti odpovídejte pravdivě a nezjemňujte výrazy jako smrt a ztráta. Nevhodné je používání pojmů jako ´navždy usnul´ nebo ´odešel´. Děti si dostatečně dobře neuvědomují eufemismus a někdy se mohou potýkat s problémem usnout, aby také neusnuly navždy jako jejich babička nebo dědeček. Neříkejte jim ani, že smrt se týká starých lidí, dříve nebo později se mohou ocitnout v situaci, která s tímto tvrzením bude v přímém rozporu,“ radí Barbora Racková.