Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
Reklama

Příběh Kateřiny: Období po porodu bylo nejtěžší v mém životě, ale jsem za to vděčná

Ne každá maminka zažívá po porodu okamžiky nepopsatelného štěstí. Kateřina zažila opravdu těžké šestinedělí, a proto se rozhodla založit webovou stránku se skutečnými příběhy žen, ať už jsou plné smutku, nebo radosti.
Vydáno: 30.01.2019
Příběh Kateřiny: Období po porodu bylo nejtěžší v mém životě, ale jsem za to vděčná
Autor: iStock Příběh Kateřiny: Období po porodu bylo nejtěžší v mém životě, ale jsem za to vděčná
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Příběh píšu s odstupem téměř dvou let a jsem za to ráda. Až zpětně vidím, proč mé šestinedělí bylo takové, jaké bylo. 

Neprožila jsem šest týdnů, ale tři měsíce zvláštních stavů, kdy mi hučelo v hlavě a sem tam jsem měla pocit, že mi normálně přeskočí. Večer jsem bývala tak unavená, že jsem doslova táhla nohy za sebou, a to jsem v podstatě nic nedělala, jen jsem přes den spávala s dcerkou. 

Asi jsem divná...

Těšila jsem se na porod – na porod doma bez medikace a intervence. Přestože mi dcera už v bříšku dávala signály, že se narodí v porodnici, nechtěla jsem tomu uvěřit. Po třiceti hodinách opakovaných nepravidelných kontrakcí jsme se přesunuli do porodnice, kde se za pomoci porodnických kleští a nešetrného zásahu na mém těle narodila. 

Ztratila jsem dost krve a kvůli nástřihu mi povolilo svalstvo pánevního dna. Byla jsem celá rozlámaná, slabá a bez emocí. Ten přešťastný výraz a okamžité slzy štěstí a lásky prostě nepřicházely. Přestože jsem dceru měla od prvního okamžiku u sebe, proběhl bonding a nikdy ode mě nebyla oddělena, láska na první pohled se nedostavila. „Asi jsem divná,“ říkala jsem si. 

V porodnici mi bylo psychicky fajn, pohybovala jsem se svým tempem. Pak jsme přijeli domů. Můj muž šel na „oslavu“ narození naší dcery, kterou uspořádal můj otec. A v ten moment to začalo…

Ležely jsme s dcerkou spolu v naší velké posteli – tělo na tělo, bylo pozdní podzimní odpoledne, venku se začalo smrákat a mě přepadl obrovský pocit samoty. Úplně stejný, který jsem znala z dětství, když jsem usínala a máma byla někde daleko. Hodně daleko a já brečela do polštáře. Přitom jsem měla zažívat euforii z mojí krásné a zdravé holčičky.

Muž se vrátil, jak jen to šlo a byli jsme spolu, to mi dělalo dobře. Jenže pak přišly další dny a on začal chodit do práce. Ráno mi přichystal jídlo, přinesl mi ho do postele a skoro stejně tak, jak nás tam ráno zanechal, nás pozdě odpoledne našel. 

Neměla jsem sílu na nic

Nedokázala jsem ani dojít do kuchyně, abych si alespoň uvařila čaj. Pánevní dno mě táhlo a já chodila v předklonu. Po pár dnech, co jsem sem tam „sykla“, mi manžel navrhl, aby se na mě podíval doktor, že se mu nezdám. Nechtělo se mi nikam. Byla jsem osm dní po porodu a chtěla jsem jen ležet pod dekou a možná i nebýt. Lékařka konstatovala silný zánět v místě šití po nástřihu. Předepsala mi antibiotika a já po šesti dnech konečně pocítila úlevu.

Byly to téměř tři týdny od porodu a já se šourala bytem. Musela jsem si zakázat Facebook a všechny sociální sítě, ze kterých na mě vyskakovaly informace, jak už maminky s podobně starými dětmi „lítají" venku s kočárkem a všude možně, protože byl nádherný podzim. 

A co já? Jsem zavřená doma a poslouchám rady z okolí, že bychom měly jít ven také, protože je přece tak krásně! 

Jako robot

A pak ty návštěvy. Všichni chtěli vidět mou holčičku. Chápu to, ale já byla totálně out – od porodu jsem shodila patnáct kilo, neměla jsem vůbec sílu, náladu ani zdravou barvu v obličeji. Připadala jsem si jako robot. Jela jsem na autopilota, malou jsem přebalovala, kojila, nosila a skoro nic jsem nevnímala – ani sebe. Tohle, že je to nádherné mateřství, to že je ta láska??? 

Hormony dělaly divy. Vzpomínám si, jak jsem nám pouštěla z mobilu Devu Premal, držela jsem naši nádhernou holčičku v náruči, a přitom mi tekly slzy obrovské VDĚČNOSTI, které se mísily s pocity strachu o ni, jak je křehká a nádherná.

Krok za krokem

Uplynulo pět týdnů a já si ji konečně poprvé uvázala do šátku. Bože, to byla úleva! Volné ruce a fakt, že byla pořád u mě, rozhodly a já šla ven před dům a dívala se na nebe. Bylo mi najednou blaze… 

Každý den jsem pak na sobě pociťovala malá zlepšení, každý další den jsem na tom byla o něco lépe, každý následující den jsem ušla o jeden krok dál. Moje pánevní dno se usazovalo a nabírala jsem na síle.

Katka s dcerkou
Autor: archiv Kateřiny Tůmové Katka s dcerkou

Všechno zlé je pro něco dobré

Mé tělo se dostalo do kondice před porodem až někdy po roce a půl od porodu. Dnes už vím, jak byly všechny události pro mě a mou holčičku důležité. Jak se totiž znám, byla bych po „snadnějším porodu“ schopná doma lítat, pracovat, uklízet, vařit a všechno možné, a vlastně bych si tu malou voňavou krásku ani neužila. Vesmír to se mnou myslel moc dobře a prostě mi řekl: „Ulehni,“ a já opravdu nemohla dělat nic jiného. Jen ležet, tulit se k mojí malé lásce, kojit ji a nechat plynout čas. 

Jsem vděčná za tohle období, které bylo ovšem tím nejtěžším v mém životě. A pokud se někdy v budoucnu budu těšit na další poklad, tak s jistotou vím, že s ním strávím v té posteli celých šest týdnů také – utečou jako voda a našemu vztahu to dá (dalo) základy, o které se můžeme kdykoliv opřít. 

Miluju ji nadevše. 

Katka s dcerou Karolínkou 

I vy můžete sdílet svůj příběh o vašem šestinedělí na webu svetloastinsestinedeli.cz.

Článek je zařazen v: porod, šestinedělí, těhotenství, poporodní deprese
Reklama