Gábina Soukalová varuje muže před koledováním: Kdo to přežene, může být zbičován
Soukalová ukázala miminko
Moderátorka a bývalá vynikající biatlonistka Gabriela Soukalová (32) slaví první Velikonoce ve třech, svátky si užívá s partnerem Milošem Kadeřábkem a dcerou Izabelkou. Pro Prima Ženy řekla, co to pro ni znamená a jak jarní svátky prožívá.
Gabrielo, slavíte první Velikonoce v roli maminky. Můžete popsat, zda se svátky z vašeho pohledu nějak liší od těch loňských?
Řekla bych, že od těch předešlých se moc neliší. Maximálně v tom, že loni jsem pocitově měla podstatně více energie. Nyní dcera moc nespí, kvůli tomu, že jí rostou zoubky, je únava celkem znát. Jinak ctíme tradice jako každý rok. Já se vždy těším na malování kraslic. Myslím, že třeba za rok si Velikonoce užijeme ještě více, protože Izabelka z toho už bude mít více rozumu.
Velikonoce jsou hodně o jídle a pečení. Zvládnete beránka a mazanec? Jak na tom jste v kuchyni?
Beránka jsem pekla několikrát, takže ho zvládnu. Mazanec jsem nepekla, ale znám recept a myslím, že v kuchyni nešikovná určitě nejsem. Mám ale dost práce a mám pocit, že při pečení ztrácím čas. Přítel je profík z oboru, takže v kuchyni je zběhlejší více než já, tak nebudu učit orla lítat a nechám mu to. Jsem s tím v pohodě, že nemusím vařit, vůbec mi to nevadí. (usmívá se) Jsem ráda, že jsem si našla člověka, který je v kuchyni skvělý a baví ho to. Já bych to zvládla, ale upřímně řečeno mě to moc nebaví, takže se tomu trošku vyhýbám.
Takže jste si zařídila do kuchyně pomocníka, to je skvělé. Pomohou i babičky či kamarádi? Máte nějaké další lidi na práci v kuchyni?
To je vtipné, to takto říct. Zastávám postoj, že moc se do kuchyně nehrnu. Spousta kamarádů i rodina si všimla, že doma málokdy něco máme. Přijde mi, že je jim líto, že u nás doma toho moc není, takže nám poměrně často někdo něco přinese. Od babiček i od kamarádů občas dostaneme nějakou napečenou dobrotu, což nám hodně usnadňuje práci. Takže ve finále se ta moje taktika asi vyplácí. (srdečně se směje)
Velikonoční pondělí je v Česku ve znamení koledování, kdy muži obcházejí ženy s pomlázkou v ruce a žádají o vajíčka, ale něžné pohlaví někdy dost trpí. Jak vy se na tuto tradici díváte?
Je to zvyk, se kterým člověk vyrůstá, takže do jisté doby mu na tom nepřijde nic zvláštního. Když jsem se před lety s Američany v Yellowstone bavila o tom, jaký máme na Velikonoce zvyk, vykulili na mě úplně oči a říkali, že v Americe by to vnímali zcela jinak a mohl by z toho být i velký problém. Tak jsem si uvědomila, že opravdu platí pořekadlo Jiný kraj, jiný mrav. Uvědomila jsem si, že v Česku a na Slovensku jsme pořád v mnoha ohledech svobodnější než v USA. A tím nemyslím jen tento zvyk. A jak ho vnímám já osobně? Když to nebolí, muži jsou citliví a nejdou ženu cíleně ztřískat, aby měla modřiny, nepřipadá mi na tom nic špatného.
Svět se mění a trefně jste řekla, že tuto tradici v zahraničí nikdo nechápe. Myslíte si, že šlehání žen vrbovými pruty má v dnešní době ještě své místo?
To je dobrá otázka. Já se na ten zvyk moc netěším. Když dojde k symbolickému koledování s mírou, nevadí mi to. Když jich ale řada mužů přijde posilněna alkoholem, tu míru už nemají. Mně se několikrát stalo, že jsem měla podlité modřiny. Třeba na základní škole přišel spolužák, který měl pomlázku upletenou z drátů od elektrických zařízení. To opravdu strašně bolelo. Já mu to ale nedarovala. Chodila jsem tehdy hodně ke koním a měla jsem doma honácký bič, který měl Indiana Jones ve filmu. Toho kluka jsem pak jednou honila kolem baráku a každý krok ho bičovala, co to šlo. Zřídila jsem ho a přišlo mi to naprosto fér. Možná bych to udělala i dnes a doufám, že si tento rozhovor přečte co nejvíce chlapů, kteří se k nám chystají, aby si dali pozor a věděli, že musí být opatrní.