Špatné známky na vysvědčení? Nesmysl, stejně jako trestání za ně, říká Líný učitel

České školáky čeká na konci června jako každý rok vysvědčení, kde budou jejich výkony za druhé pololetí tradičně zhodnoceny známkou 1 až 5. Tedy hodnocením, které dostávali naši rodiče, prarodiče i jejich rodiče. Váš kritický postoj k tradičnímu známkování žáků ve školách, respektive hlavně ke špatným známkám, jsme probírali už minule. Vnímáte známky na vysvědčení jinak?
Přemýšlíte o tom správně, dostávali je už prapraprarodiče a kromě vzdělávání snad neexistuje obor, který by se tak tvrdošíjně zastával dávno překonaných tradic. V určitém směru tu ale není žádný rozdíl – ani známky na vysvědčení by jako ty každodenní neměly být špatné, také ony by měly být doplněny dalšími hodnotícími způsoby, zejména formativními. Vysvědčení je ovšem navíc i shrnutím dlouhodobé práce, tedy je to příležitost dát žákovi zpětnou vazbu celistvou, s optimistickými prognózami a se srozumitelným doporučením, čemu věnovat pozornost. A tím nemyslím nějaké nahlouplé „lépe se uč“ nebo něco podobného. V současném kompetenčním modelu našeho vzdělávání, které ovšem mnohé školy vesele ignorují, je číselná hodnota známky na závěr roku nedostatečnou zpětnou vazbou. Nemyslím si však, že lékem na to jsou dlouhé výpisy slovního hodnoceni. Je potřebné kvalitně hodnotit během celého školního roku, známka na jeho konci pak nebude nic tak superdůležitého.

Některé soukromé školy žáky hodnotí na mnohem větší škále, například od desíti do jedné, kde deset je jednička, devět jedna mínus atd. A navíc přidávají k výsledné známce i písmeno od A do E hodnotící celkový přístup v daném předmětu. Tedy nejlepší možný výsledek je 10A, nejhorší 1E. Je za vás takový přístup i z pohledu pedagoga lepší než ten tradiční, nebo ve výsledku spíš pro všechny více matoucí?
Stručně řečeno, je to šaškárna. Škola si na něco hraje, ale je to směšné. Stačí se jen učitele té školy zeptat, jaký je rozdíl mezi hodnocením 7C a 7D. Ty rozdíly jsou tak malicherné, že nedává smysl se s tím takto patlat. Stejně jako procenta – jaký je rozdíl mezi žákem, který má test na 63 %, a tím, který má 65 %? Pokud hodnotíte výkonově a trestáte chyby žáků, je to antipedagogické hodnocení, ať už pak žák dostane čtyřku, nebo D4. V hodnocení platí, že jakmile do něj zamícháte statistiku, není to hodnocení kvalitní. Slouží jen jako kamufláž učitelům, kteří jsou líní nebo neschopní dobré pedagogické práce. Procenta, váhy známek, průměry nebo tyhle nesmyslné škály odporují základnímu pedagogickému principu, kterým je individuální přístup k žákovi. Učitel by žáky neměl srovnávat mezi sebou, což všechny tyhle způsoby dělají. Pak školy doslova vyrábějí neúspěšné žáky, které celé roky drtí negativním hodnocením jen proto, že nejsou bezchybní nebo mezi nejlepšími.

Mohlo by vás zajímat: Nové vysvědčení bude mít šest stran. Žáci v něm mohou hodnotit i sami sebe

Existují typy dětí, pro které je tradiční vysvědčení se známkami znevýhodněním a dopadly by lépe, kdyby místo známek dostaly pouze slovní hodnocení nebo za ně mohlo hovořit třeba jen portfolio výsledků jejich školní práce?
Tahle otázka má několik rovin. Každé dítě by dopadlo lépe, kdyby bylo hodnoceno podle portfolia, než když má vysvědčení se známkami. Jednoduše proto, že portfolio je hodnocení kvalitnější, objektivnější a má mnohem více vrstev. Žák se na něm podílí, rozvíjí se tedy i sebehodnotící dovednosti a je v hodnocení partnerem učitele. To je na našich školách vzácné, učitelé často právě při závěrečném hodnocení dávají najevo svou převahu a moc. Portfolio je ale skvělý způsob jen tehdy, když s ním učitel umí zacházet. Také je zřejmé, že jakékoliv vysvědčení, třeba i obrázkové, je lepší než to, kde žák najde špatné známky, tedy pětky nebo čtyřky a na prvním stupni trojky. Co se týká slovního hodnocení, nejsem přesvědčený o tom, že je to nějaký zázračný lék. Učitelé, kteří na některých dětech neumějí najít nic dobrého, srovnávají je mezi sebou, mají na ně přehnané požadavky a neumějí v hodnocení používat individuální přístup – takoví budou psát i slovní hodnocení špatně. Naštěstí většina učitelů píše slovní hodnocení rozumně, třeba formou dopisu žákovi – a je to hezký a často i dojemný vzkaz. Jestli to ale budou dělat povinně všichni, jen bůh ví, čeho všeho se dočkáme.

Čtěte také: Děti se snaží, když vidí smysl. Vnímejte vysvědčení optikou jejich potřeb, radí psycholožka

Jednička z češtiny či matematiky zkrátka není stejná jako jednička z hudebky. Toho si je vědom každý žák, rodič a většinou i učitel. Máme tady tak prostředí, kde se jednička z hudební nebo výtvarné (příp. estetické) výchovy bere tak trochu jako samozřejmost. A když náhodou není (a kazí průměr), začnou se o klasifikaci velmi rychle zajímat rodiče, někdy dokonce i ředitelé školy. Mohou v takovém prostředí vůbec učitelé výchov hodnotit žáky objektivně, nebo je pro ně „jednička za snahu“ jedinou možností?
Tohle je záludná otázka a já se ohradím hned proti jejímu začátku. Nejsem zastáncem názoru, že nějaký předmět je méně důležitý. Předměty označované jako výchovy jsou stejně významné jako kterékoliv jiné. Pokud už učitel používá známky, práce v estetické výchově by měla být stejně hodnocená jako práce v zeměpisu nebo v českém jazyce. Tedy pokud žák splní úkol, dostane posílení, třeba i jedničku, a pokud se dopustí chyby, nepřijde trest v podobě penalizace zhoršením známky, ale srozumitelná zpětná vazba. Navíc rozdělení na předměty je věc zastaralá a nesmyslná. Projekty z jakéhokoliv oboru často obsahují vizuální, tedy estetické hledisko, další úkoly zase žáci doplní zvukovými nebo hudebními efekty… Kdo pak dokáže určit, v jakém „předmětu“ se pohybujeme? Shrnu to tedy tak, že učitelé buď hodnotí kvalitně, tedy podporujícím způsobem (formativně a individualizovaně), nebo nekvalitně (výkonově a trestáním chyb). A je jedno, o jakém předmětu mluvíme.

Když je řeč o průměrech z vysvědčení a případném tlaku na známky, aby se žák měl následně šanci dostat na vybranou střední či vysokou školu – považujete průměr známek z vysvědčení za relevantní cifru, na jejímž základě si školy mohou vhodné kandidáty vybrat nejlépe? Nebo by z vašeho pohledu mohl existovat nějaký efektivnější/přesnější systém?
Průměrování známek je zhůvěřilost, kterou kvalitní učitel prostě nedělá. Není žádný důvod pro to, aby někdo bral vážně tyhle průměry z jakéhokoliv hlediska. Je to další z věcí, kterými české školství jen znovu vyvěšuje plakáty s nápisem „Jsme vzdělávací Kocourkov“. Pokud si chce ředitel střední školy vybírat „vhodné kandidáty“, neexistuje lepší způsob než přijímací řízení škole na míru, ve kterém žáci předloží doklady o svých předpokladech danému oboru se věnovat. Jen si představte prvního ředitele školy lesníků, druhého ředitele zase ze školy puškařů, třetího ředitele taneční akademie a čtvrtého zase ze školy civilního letectví. Co jim řeknou výsledky ze státních přijímaček, z matematiky a češtiny? Zatímco portfolio s dokladem o volnočasové činnosti žáka a jeho výběr školních prací prokáže dlouhodobý zájem o obor, který je mnohem důležitější než větný rozbor nebo goniometrické funkce.

Mohlo by vás zajímat: Sexuální výuka? Školy tápou, učitelé nemají žádné pokyny, varuje Johanna Nejedlová

Jedna otázka navíc, možná spíš pro psychologa, ale jak vnímáte odměňování/trestání dětí za výsledné vysvědčení?
Samotné hezké vysvědčení je odměnou, kterou by mělo dostat každé dítě. Každé přece odvedlo velký kus práce, tedy pokud mělo alespoň trochu dobré učitele. Trestání je druhá věc. Pro mě je to nepřípustné, protože dítě nemůže za to, že chodí do mizerné školy, kde má nekompetentní učitele. Pokud žák dostane úkol, který nezvládne, není to jeho chyba, ale chyba učitele, který neumí diferencovat obtížnost. Kdyby to uměl, dostávalo by dítě úkoly, které zvládne, a špatné známky by nemělo. Tím je řečeno vše – na špatných známkách je podepsaný učitel, a pokud dá dítěti špatné známky na vysvědčení, vystavil hodnocení leda tak sobě: Já jsem učitel, který za celý školní rok nedokázal žáka motivovat pro práci v mém předmětu, nedokázal jsem mu dát úkoly, které zvládne, a jen ho nyní trestám špatnou známkou za to, jaký jsem já sám špatný pedagog. Pokud rodič za špatné vysvědčení trestá své dítě, je stejně hloupý, jako jsou ti lidé, co žákovi špatnou známku dali a kteří jsou učiteli jen omylem.

Lízá mě Líza a chtivě polyká. Učebnice pro žáky třetí třídy zaráží rodiče sérií dvojsmyslů: