Myšlení učitelů je zastaralé. Neumějí získat pozornost dětí, říká pedagog Robert Čapek

České školství je dnes pravidelně častováno přízviskem „zastaralé“. Ať už kvůli nutnosti žáků „biflovat“ se stále obrovské množství informací, které reálně nevyužijí, samotné probírané látce (zde se často skloňuje nedostatečnost například v oblasti sexuální výchovy), nebo třeba v rámci diskuse o tom, zda by děti měly být i nadále známkovány stupni od jedné do pěti. Jak české školství vnímáte vy sám? Je v některých oblastech opravdu zastaralé?

Ano, je zastaralé. Nepoužil bych ale obvyklé přirovnání s Rakouskem-Uherskem, i když se výuka na některých gymnáziích od dob starého mocnářství moc lišit nebude. České školství je zastaralé z hlediska využití idejí moderního vzdělávání a zastaralé je zejména myšlení učitelů. Už skoro dvacet let u nás nemáme osnovy, ale většina učitelů je stále učí. Poslední roky se učitelům stále prezentuje nutnost formativního hodnocení, ale drtivá většina z nich hodnotí výkonově. Ve třídách se téměř nediferencuje obtížnost, stále padají špatné známky a mizerná výuka je obhajována přijímačkami. Naše školství není zastaralé v některých oblastech, ale ve všech. Od výuky přes hodnocení až po práci s pedagogickým sborem a rodiči. Nevím, jakou lobotomii by bylo nutné tisícům ředitelů a učitelů udělat, aby se české školství zbavilo trestání chyb žáků, průměrování známek, neustálého testování, výkladů s powerpointovou prezentací a dalších neduhů.

Jaký máte názor na ideu, že by se děti v nejnižších ročnících základních škol (řekněme 1. až 3. třída) neměly standardně známkovat?

I když extrémy typu „pětka prvňáčkovi“ jsou bohužel častější, než bychom si mysleli, nejsem úplný odpůrce známek na prvním stupni. Formuloval bych to spíš tak, že jsem odpůrcem špatných známek kdekoliv, zejména pak na prvním stupni. Zdůrazňuji slovo špatných. Hodnocení je věcí učitelovy vzdělávací filozofie, známky jsou jen jeden ze způsobů. Když ji má pokřivenou, bude hodnotit poškozujícím způsobem, i kdyby měl k dispozici jen slovní hodnocení. Jsem toho názoru, že učitel by měl používat pestré hodnotící metody spojené jednou filozofií podporujícího hodnocení. To znamená: posilovat žáka za dobrou práci na jeho úrovni a netrestat jeho chyby, místo toho poskytovat zpětnou vazbu. Pokud to umí, pak je opravdu jedno, zda používá známky, slovní hodnocení, portfolio nebo mapu pokroku. Pro žáka i rodiče by bylo nejlépe, kdyby využíval všechno tím správným a potřebným způsobem.

Dalším vděčným tématem jsou dnes domácí úkoly a práva nebo povinnosti, které okolo nich mají a nemají žáci i samotná škola. Jak se na ně díváte vy? Má škola právo vymáhat na žácích úkoly, jež mají plnit ve svém volném čase mimo vyučování? A pokud ano, je fér tyto úkoly i klasifikovat a zahrnovat do celkového prospěchu? Anebo by spíš měly zůstat, ale pouze dobrovolnou formou?

Už v roce 2013 jsem v knize Učitel a rodič psal, že domácí úkol by měl být dobrovolný a měl by mít otevřené řešení, aby rozvíjel kreativitu a myšlení žáků. Je nepochybné, že povinné domácí úkoly žáky diskriminují, protože ti mají rozdílný domácí servis. To, že domácí úkoly sahají do volného času žáka, je také neoddiskutovatelné. Stejně tak to, že nudné, dlouho trvající úkoly zhoršují vztah žáka k předmětu a domácímu učení vůbec. Ještě horší je, když úkolu žák nerozumí a musí nastoupit do role pomocného učitele rodič. Oddělil bych od sebe domácí úkoly a domácí učení. Úkoly by měly zůstat dobrovolné, školou nevymáhatelné. Ale učitel by měl vést žáky k domácímu učení různými pobídkami a motivovat je, aby se zajímali o svět kolem sebe. Chce přece, aby žáci doma četli, prohlíželi si encyklopedie, sledovali dokumenty o zvířatech a historii, stavěli si různé modely a podobně. Kvalitní učitel vede žáky ke vzdělávací autonomii, tedy vlastní cestě k sebevzdělávání. To ale nejde dělat represí za nedonesený domácí úkol.

A doplňující dotaz k tomuto tématu. Když rodič nesouhlasí s tím, aby jeho dítě mimo školu dělalo domácí úkoly (například proto, že má řadu mimoškolních aktivit, domů přichází každý den až večer a na úkoly již zkrátka nemá ono ani rodina sílu či energii) a ty následně byly klasifikovány, může se proti této povinnosti vůči škole nějak vyhradit?

Rodič se může a měl by se ohradit proti čemukoliv, co se vymyká kvalitnímu vzdělání. Pokud není vyslyšen u učitele a pak ani u vedení školy, může podat podnět České školní inspekci. Ta vydala k domácím úkolům své stanovisko, ze kterého vyplývá několik bodů. Podle ní je škola oprávněna zadávat žákům domácí úkoly a může vyžadovat jejich vypracování. Škola ovšem musí přihlížet k základním fyziologickým potřebám žáků, tedy nepřetěžovat je a zohledňovat jejich věk a schopnosti. Není vhodné úkoly známkovat, a pokud se to děje, tyto známky podle ČŠI nesmí mít vliv na výslednou známku. Je zcela nepřípustné dávat pětky za nedonesený úkol. Samo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy doporučuje zadávat domácí úkoly jako dobrovolné.

Dnešní doba nabízí celou řadu možností (mobily, tablety, energetické nápoje), které dokáží výrazně nabourat a zhoršit schopnost dětí soustředit se. Zároveň se však během let razantně změnily možnosti, které učitel má, aby třídu zklidnil. Co dnes podle vás učitel může dělat se žáky, na které by ještě před pár dekádami bez myšlení použil fyzické tresty, aby si ve třídě sjednal klid a pořádek?

Nemyslím si, že mobily nebo tablety nějak výrazně ovlivňují schopnost dětí se soustředit. Když jsou děti zabrané do nějaké počítačové hry, soustředit se umějí. S výukou nevidím velkou souvislost. Učitel vyvolá u dětí pocit plného soustředění prostě tím, že zadá zajímavý úkol. Ty se pak do činnosti natolik ponoří, že přestanou vnímat okolní svět a soustředí se jen na svou práci. Toho lze ovšem dosáhnout pouze tehdy, je-li žák pozitivně naladěný. Což můžeme prakticky říct o výuce všeobecně. Nelze kvalitně vzdělávat bez pozitivní emoce. Pokud je činnost ve škole zajímavá, učitel ji podporujícím způsobem hodnotí a žáci si pomáhají a učí se od sebe navzájem, mobil nikoho z nich nezajímá. Kvalitní výuka nejen učí žáky potřebné dovednosti, ale je také tou nejlepší prevencí proti nekázni. Proč děti ve škole zlobí? Protože je to nudí, nemají pozornost nebo tomu nerozumí. Kvalitní výuka ale žáky nenudí, při ní mají učitelé neustále pozornost celé třídy, komunikace probíhá mezi žáky velmi často a diferenciace úkolů zabezpečí, že každý žák má úkoly, na které stačí. Klid a pořádek? To je cíl mizerného učitele, který potřebuje ticho na svůj zbytečný a neefektivní výklad. Moderní učitel potřebuje aktivitu v inspirujícím pracovním prostředí, ne klid.

Není dnes pro učitele, o němž žáci vědí, že na ně „nemůže sáhnout“ ani jim řadu věcí říct, aby je neurazil, náročnější vybudovat si u žáků potřebný respekt?

Cožpak i kdyby učitel mohl na žáky sáhnout a mohl je urážet, by tím nějaký respekt získal? Respekt si učitel nevybuduje tresty a poznámkami, špatnými známkami a nadávkami. Tím ho naopak rychle ztratí. Respekt si učitel buduje tak, že je dobrým pedagogem a dobrým člověkem. Nelže žákům, nemlží, nevymlouvá se a dokáže se jich zastat, když mají pravdu, i proti kolegům. Ve třídě pak dokáže kvalitně učit a férově hodnotit. Mnohokrát jsem ve školách realizoval reflexi žáků a jejich hodnocení učitelů. Nejlépe hodnocení nejsou samozřejmě učitelé přísní, ale ani ti lajdáčtí nebo benevolentní. Možná to bude pro někoho překvapivé, ale žáci poznají kvalitní výuku, když jsou jejími účastníky. Vědí, že při ní zažijí zajímavé věci a mohou být úspěšní, když ze sebe vydají to, co umějí. Nemusejí se doma hodiny šprtat, stačí co nejlépe pracovat v hodině na zajímavých úkolech. Takovou výuku dokáží žáci ocenit a tyto učitele mají rádi. Kvalitní učitel není ten, kdo si pěstuje ve třídě svou elitu nejlepších, ale naopak – ten, kdo umí ocenit a motivovat i ty nejméně obdařené žáky.  Ten má pak přirozené autority a respektu vždy dost.

V jaké fázi problému s konkrétním žákem je za vás namístě přivolat do školy rodiče a řešit celou věci i s nimi, neboť záležitost není možné vyřešit jen z vaší strany?

Tohle je výborná otázka, protože dobře ilustruje určitou setrvačnost myšlení o škole a rodičích. Rodič chodí do školy, jen když je nějaký problém? U nás mnohdy bohužel ano. Rodič a učitel by však měli být na jedné lodi, mají stejné cíle, měli by spolupracovat a pomáhat si. Škola by měla rodiče vést cestou moderního vzdělávání, které sami nezažili, stejně jako žáka. Rodič může škole pomáhat v mnoha oblastech. Pokud rodič škole věří, že je v ní žák dobře vzděláván, je spolupráce jednoduchá. V takovém případě je možné rodiče oslovit vždy, když má učitel za to, že to věci pomůže. Pokud ale rodič škole nevěří, protože se v ní jeho dítě necítí dobře, často vypukne mezi ním a školou boj. Je nepřípustné, když si škola volá rodiče na kobereček, aby ho kritizovala třeba za to, že žák není motivován poslouchat, držet pusu a krok, zatímco se ve výuce odehrává pedagogická mizérie. Žák a rodič jsou klienty školy. V kvalitní škole jsou dokonce členy školního společenství, komunity. Nejsou podřízení školy, které je možné úkolovat z pozice arogance a povýšenosti. Rodič by měl dítěti dobře naslouchat, věřit mu a podporovat ho, pokud narazí na nekvalitní učitele. Na druhé straně, pokud rodinné prostředí není pro dítě podporující, škola mu může výrazně pomoci a leccos nahradit.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na náš dotaz ohledně školních trestů a toho, zda škola, respektive ředitel může žáky trestat například fyzickou prací typu uklízení záchodů či školních chodeb (vychází z osobní zkušenosti nejmenovaného rodiče), odpovědělo, že školská legislativa pojem „trest“ vůbec nezná. A mimo napomenutí, důtku či sníženou známku z chování žádná další kázeňská opatření nejsou v souladu s právními předpisy a může je upravit ještě školní řád každé školy. Zeptám se vás jako učitele – je přípustné, aby dnes škola bez vědomí rodičů trestala žáky fyzickou prací? Pokud ano, lze to obhájit například školním řádem, když v samotném zákoně o těchto trestech vůbec není řeč?

Trestat dítě fyzickou prací v pořádku není – ani v rodině, tím méně ve škole. Pokud například dítě uklízí za trest, přestane mít chuť uklízet dobrovolně. Proč bych měl uklízet, vždyť jsem nic neprovedl! Takový trest navíc může dítě ponížit. Správný pedagog pracuje jinak, pak i samo dítě ví, proč je potřeba věci napravit. Pokud žák něco rozlije, ví, že je to třeba uklidit. Také ví, proč je potřebné a užitečné mít uklizený pracovní prostor, společné učební pomůcky nebo svůj laboratorní stůl. Dovede se starat o svou třídu, plnit si povinnosti služby a podobně. Je to o povinnosti, ale hlavně o dobrovolné odpovědnosti. Pokud se ptáte, zda je možné obhájit tresty fyzickou prací nějakým paragrafem ve školním řádu, domnívám se, že je to krajně nevhodné, a jako učitel i rodič bych okamžitě protestoval a bojoval proti tomu. Je to na hraně s fyzickými tresty a ty jsou nepřípustné. V našem školství se objevují učitelé, kteří se dopouštějí týrání svěřené osoby, což je paragraf, který zahrnuje útrapy fyzické i psychické. Mohlo by jim připadat, že školní řád jejich nepřípustné jednání legalizuje. Mimochodem, fyzické tresty jsou i cviky za trest nebo opisování. Nic takového nemá ve škole místo.

Jak se za posledních deset či patnáct let vlastně změnili rodiče žáků a jejich přístup? Jsou tam vůbec nějaké citelné změny? Zajímají se dnes třeba o samotnou školu a o to, jak tam jejich děti konkrétně tráví čas, více, neboť mají větší sklon dítě ochraňovat, nebo naopak méně, protože neustále nestíhají a nemají mnohdy čas školu řešit?

Nechci všechny rodiče zobecňovat, ale určitě přibylo těch, kteří jsou v pedagogice a školství více vzděláni. To je jistě pozitivní prvek. Je tu i trend, že mnoho z těch nejangažovanějších rodičů veřejné školství opustilo. Vědí, jak by mělo vzdělávání vypadat, a tak ho hledají jinde: v alternativních či soukromých školách nebo v domácím vzdělávání. Ve veřejných školách je převaha konzervativních rodičů a ti někdy brání inovacím a progresu. Osobně je mi záhadou ta všeobecná snaha rodičů dostat žáky na gymnázia, podle mě výrazně nejméně kvalitní školy v celém vzdělávacím systému. Nepochybně jde o sociální selekci, v jejímž jménu však mnozí rodiče své děti nakonec spíš poškodí.

Velmi často se u tématu škol hovoří o rozdílech mezi těmi ve velkých městech a těmi na venkově. Jsou tyto rozdíly (opět např. v chování samotných žáků či přístupu rodičů) opravdu hmatatelné?

Rozdíly tu jistě jsou, ale nikterak výrazné. Nespočívají ani tak v chování ve třídě, ale třeba v rozdílných možnostech volného času a jeho trávení. Rozdíly mezi městskými a vesnickými dětmi jsou podle mého názoru trochu klišé, stejně jako třeba názor, že malé školy mají rodinnou atmosféru a ty velké jsou nějaké vzdělávací masokombináty. Přitom měření klimatu na školách ukazuje, že na velikosti v tomto případě nezáleží. Jiná věc jsou samozřejmě sociálně vyloučené lokality. V každém případě není až tak důležité, kde škola leží a jak je velká, ale jak kvalitní má vedení a učitele. Jedna z nejlepších veřejných škol u nás například leží uprostřed pražského sídliště. Navíc učitel vytváří svou výukou v každé třídě jedinečné klima. Kvalitní pedagog tedy může mít skvělé pracovní klima ve své třídě i v té nejhorší škole široko daleko – a naopak.