Ludmila (53): Varoval mě strážný anděl. Vteřina před nehodou mi zachránila život
Ženu zachránila náhoda. Nebo strážný anděl? Zdroj: Profimedia.cz
Nikdy jsem nevěřila na znamení ani na strážné anděly. Jenže toho večera jsem zpomalila bez jediného rozumného důvodu. A díky tomu jsem domů živá.
Úterý si pamatuju hlavně proto, že jsem byla protivná sama sobě. V práci se toho nakupilo víc, než jsem čekala, a já vyjížděla z parkoviště s pocitem, že už na nic nemám energii. Na sedadle vedle mě ležela taška z benzínky a při každém přibrzdění cinkla lahev minerálky o plechovku. Ten zvuk mi lezl na nervy. Přemýšlela jsem, jestli doma vůbec něco uvařím, nebo zase objednám pizzu, i když jsem si ráno slíbila, že budu „rozumnější“.
Pršelo jen lehce, ale asfalt byl tmavý a lesklý. Jela jsem rychleji, než bych měla, ale už jsem se nemohla dočkat, až budu doma. Myslela jsem jen na něco k snědku, horkou vanu a nový díl seriálu, který vycházel každé úterý přesně v osm večer.
Za městem, kde se silnice stáčí doleva a po pravé straně je pole, jsem si všimla postavy. Nejdřív jsem si myslela, že je to strom nebo cedule, ale pak jsem uviděla obrys ramen. Muž v tmavém kabátu, bez deštníku, který se nehýbal. Nestál těsně u silnice, spíš pár kroků od ní, jako by jen čekal. Nedíval se kolem sebe, ale přímo na silnici a mně proběhlo hlavou, že se dívá na mě.
Ta vteřina před zatáčkou
Měla jsem zvláštní pocit, že se naše pohledy setkaly, i když mezi námi bylo čelní sklo a proud vody ze stěračů. Instinktivně jsem sundala nohu z plynu. Ne proto, že bych chtěla zastavit, ale jako by mi někdo zevnitř tiše řekl, ať zpomalím. Bylo to tak silné, že jsem poslechla, aniž bych přemýšlela proč.
Teprve pak jsem si všimla, že zatáčka přede mnou je tmavší než obvykle a asfalt má jiný odstín. Auto přede mnou tam vjelo bez zpomalení a zadní kola mu ustřelila téměř okamžitě. Nejdřív to vypadalo, že to srovná, ale vůz se stočil bokem a narazil do svodidel.
Když jsem projela zatáčku, zastavila jsem hned za ní, jen co jsem měla jistotu, že mě někdo zezadu nesmete, a zapnula jsem výstražná světla. Chvíli jsem seděla s rukama na volantu a snažila se popadnout dech, protože srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku. Déšť mezitím zesílil a já věděla, že pokud zůstanu sedět, budu si to vyčítat, proto jsem vystoupila a opatrně se vracela zpátky k nabouranému autu, přičemž mi podrážky klouzaly po mokrém asfaltu.
Auto stálo napříč u svodidel, předek byl viditelně promáčknutý a zpod kapoty se zvedal lehký kouř, který se v dešti okamžitě rozplýval. Uvnitř seděl muž, měl ruce na volantu a snažil se odepnout pás. Pohyboval se pomalu, jako by si teprve uvědomoval, co se stalo. Zaklepala jsem na boční okno a zeptala se, jestli je v pořádku, přičemž jsem si až tehdy uvědomila, jak se mi třese hlas. Přikývl a otevřel dveře jen na škvíru. Řekl, že ho všechno bolí, ale že je při vědomí, a ten obyčejný fakt, že mluví a reaguje, mi přinesl první vlnu úlevy.
Za mnou mezitím zastavilo další auto a mladý muž, který z něj vystoupil, mi oznámil, že už volá záchranku. Až v tu chvíli mi došlo, že jsem si sama ještě ani nevytáhla telefon, jako by mi mozek pracoval se zpožděním. Vrátila jsem se ke svému autu, ruce jsem měla mokré a studené a displej mi klouzal pod prsty, když jsem znovu volala, abych potvrdila přesné místo nehody. Hlas jsem měla podivně klidný, skoro profesionální, a přitom jsem cítila, jak se mi uvnitř všechno svírá.
Teprve když jsem telefon odložila a opřela se o kapotu, mi naplno došlo, co se vlastně mohlo stát, protože kdybych nezpomalila a jela jen o trochu rychleji, vjela bych do té zatáčky přesně ve chvíli, kdy se na asfaltu leskl ten kluzký film vody a oleje.
Houkačky bylo slyšet už z dálky a modrá světla se brzy začala odrážet od mokré silnice. V tu chvíli jsem si znovu vybavila postavu u krajnice a otočila se směrem, kde před pár minutami stála. Teď tam byla jen připlácnutá tráva, tmavé pole a déšť. Přesto jsem policistovi přesně ukázala místo, odkud jsem ji viděla, popsala kabát i to, že se vůbec nehýbala.
Šel se tam podívat, prošel krajnici i kus pole a po chvíli se vrátil s tím, že tam nikdo není. Řekl to stručně a začal si zapisovat údaje o nehodě. Nic víc z toho nedělal.
Přikývla jsem a nechala to být. Cestou domů jsem si ten obraz přehrávala znovu a snažila se najít jiné vysvětlení, které by dávalo smysl. Strom, stín, unavené oči v dešti. Jenže zpomalila jsem právě díky té postavě. A ten moment si z hlavy vymazat neumím.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Znamení, která jsou na sebe nejpřísnější: Kritikou k sobě nešetří Panny ani Raci:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
