Mladý režisér David Balda promluvil o filmu Narušitel a touze měnit společnost

David Balda patří k nejmladším režisérům světové kinematografie. Jeho celovečerní film Narušitel o životě armádních letců z doby 70. a 80. let minulého století si získal mnoho příznivců. Na to, jak se David dostal k letectví, co by zpětně při natáčení filmu udělal jinak nebo na jakém projektu aktuálně, prozradil pro redakci Prima Ženy.

David Balda je dvaadvacetiletý student z Hradce Králové, který se mimo studium věnuje kinematografii. David je režisérem, kameramanem, scenáristou i producentem. Jeho film Narušitel vznikl na motivy skutečného příběhu armádního pilota Vladislava Baldy, David je jeho vnukem. Film můžete sledovat v neděli večer na FTV Prima.

Jak přesně jste se k látce o letcích a ochraně hranic dostal?

Odmala jsem vyrůstal v leteckém prostředí, s dědou jsme létali na Zlínu 126 OK-JHC, který též ve filmu hraje hlavní roli mezi ostatními letadly. A mně to letectví fascinovalo. Československo byla letecká “velmoc”, jelikož jsme vyvinuli mnoho typů skvělých letadel, které dodnes létají po celém světě. Jako kluk jsem s dědou po letištích poslouchal vyprávění jeho kamarádů, též bývalých armádních stíhačů. A to téma ve mě tak nějak vřelo a zároveň jsem velmi prožíval téma svobody, její křehkosti. Svoboda je ale pro lidi esenciálním prvkem a bohužel mi občas přijde, že je v dnešní společnosti až bagatelizována, nebo karikována. Při sbírání informací k napsání scénáře Narušitele jsem velmi brzy usoudil, že bych měl udělat film, který by právě na téma křehkosti svobody upozorňoval.

Jaký žánr u filmů upřednostňujete?

Nemám vůbec nic proti komediím a jiným žánrům, pokud jsou ty filmy dobře udělány, ale má cesta je dělat filmy, které mohou ve společnosti něco měnit. Možná jsem naivní, ale pokud ten film pomyslně otevře oči alespoň jednomu divákovi, má to smysl. Jedním z úkolů filmaře je nastolovat témata a pokusit se měnit společnost k lepšímu. Film je totiž velmi mocné médium a pokud jej někteří využívají k opaku, tedy k lidově řečeno “zblbnutí” diváků, je to špatně. Pokud dokáže film vyvolat v divákovi emoce a něco mu předat, je to nesmírně cenné. Stejné je to u komedie. Když vám daruje smích, prodlužuje vám život. Myslím, že opravdu zásadní věc, která se u Narušitele povedla, bylo předat to poselství, které film nese a zároveň obrazně řečeno pohladit po duši letovými záběry nad krásnou českou krajinou. Diváci tu atmosféru a poselství filmu kvitovali kladně, to je pro mě největší úspěch.

Ve filmu narušitel hrají herecká esa jako pan Zindulka, Dvořák či Veronika Arichteva. Jak jste je pro projekt získal?

To bylo chvílemi až trochu komické. Já jsem tak nějak tušil, že je potřeba mít ve filmu známá jména, aby se film někam vůbec dostal, o to byl výběr poněkud komplikovanější. Nejprve jsme obsadili pana Stanislava Zindulku. Ten na film kývl v podstatě okamžitě po přečtení scénáře. Zpětně myslím, že se mu líbilo hrát pilota perzekvovaného RAF, neboť on sám měl velké problémy s režimem v sedmdesátých letech. Na pana Zindulku vzpomínám nesmírně rád a jsem mu za mnohé vděčný, neboť mě naučil některé věci týkající se filmového herectví a rád mi své zkušenosti předával. Jiřímu Dvořákovi jsem zavolal, dali jsme si schůzku a on na film kývl ihned, protože, jak on tvrdí, v mládí chtěl být pilotem a takováto role se mu líbila. Verče Arichtevě jsem zavolal asi týden před natáčením a vzpomínám si na ten rozhovor, když se mě zeptala? “A kdo to režíruje” odpověděl jsem: “Režírovat to budu já.” “Aha a vy jste?” “Já jsem David Balda.” “Aha, tak vás neznám, co jste už natočil?” Nakonec jsme se tomu zasmáli a domluvili se a jsem za to moc rád, protože Verča je velice správný a rovný člověk a její herectví je velmi čisté a přirozené. Na Petra Kostku jsem se dostal přes Jiřího Dvořáka a spolupráce s ním byla velmi milá a plodná.

Film jste natočil v 18 letech, že? Kde dnes s odstupem doby vidíte hlavní nedostatky? Co byste dnes udělal jinak?

Ano, údajně bych měl být jeden z nejmladších režisérů ve světové kinematografii. Co se týká nedostatků, to autor většinou vidí už při střihu, nebo při zkušebních projekcích. U žádného filmu nikdy nevyjde všechno tak, jak si to režisér naplánuje. Možná bych něco udělal jinak, možná bych udělal pár úprav ve scénáři, ale jako celek bych neměnil. Já jsem ostatně velmi kritický k sobě i své práci, ale u Narušitele vnímám ten samotný celek nad případné chyby. Samozřejmě, že ten film má pár chyb, ale funguje jako celek a předává tu informaci, kterou má. Tenkrát po uvedení filmu někteří na film nadávali, mnoho lidí tvrdilo, že tam je spousta historických chyb, což není pravda. Máme tam asi pět historickým nepřesností, které jsou způsobeny tím, že to v českých podmínkách nešlo udělat jinak.

Měl film hned od začátku u lidí úspěch?

Mnoho lidí tomu filmu úspěch nepřálo, mnoho lidí zpochybňovalo, zda jsem to skutečně natočil já a zda za mnou někdo nestojí, a tak dále. Ale ono je to vlastně dobře. Pokud těm lidem stálo za to ten film nějakým způsobem napadat, znamená to, že film v nich nějakou emoci vyvolal, tedy zafungoval. Film běžel skoro ve všech kinech v republice a měl úspěch i na on-line platformách v čele s Netflixem. Na Primě film běžel již v roce 2019 a od té doby má každý rok reprízu. Mnoho filmových a leteckých fanoušků si jej zařadilo mezi své oblíbené filmy a film tak nějak žije dál. Je určitě pravdou, že některé chyby šlo eliminovat a nízký věk mě určitě neomlouvá, ale myslím, že pár chyb nemá stejnou váhu jako poselství, atmosféru a příběh, které film přináší.

Na jakém projektu momentálně pracujete?

Momentálně mám v takové vývojové fázi pár menších i větších projektů z filmového a hudebního oboru. Hlavní a nejzásadnější je ale připravovaný velký celovečerní film, jehož natáčení proběhne ještě letos. Nemůžu zatím prozradit téma filmu, jelikož bychom to chtěli odhalit až ke konci roku. Každopádně se jedná o film, který tvořím v mezinárodní koprodukci s českým i zahraničním známým obsazením a plánujeme distribuci filmu do několika zemí Evropy. Jedná se o snímek ze současnosti a zabývá se neméně důležitým tématem, které naše životy ovlivňuje takřka každodenně. Moc se na to těším, protože je to film pro velkou skupinu diváků a ten scénář mě moc baví.

Čím vás na place nejvíce překvapili pánové Dvořák a Zindulka?

Překvapili mě svou profesionalitou a svým lidstvím. Bylo krásné sledovat, jak jsou dokonale textově i herecky připraveni, jak jsou schopni jet na první dobrou a přitom to jsou obyčejní lidé, kteří si s Vámi sednou ke kávě a vypráví své zážitky. To mluvím především o Stanislavu Zindulkovi a Petru Kostkovu. Panu Zindulkovi bylo v době natáčení 85 let a některé jeho scény se odehrávaly v noci. Byl plný energie, i o půlnoci nás bavil vtipy a historkami. V tom je ta jejich velikost - měli by plné právo, vzhledem k jejich úspěchu, mít takový ten namyšlený “hvězdný” přístup. Ale je to právě naopak. Ono to tak bývá - Ti nejúspěšnější lidé většinou bývají nejmilejšími a nejobyčejnějšími lidmi.

Kdo je vaším největším kritikem?

Já si jsem do velké míry kritikem sám sobě, ale v podstatě se na všechno ptám mamky, u které mám vždy jistotu, že mi svůj názor řekne upřímně bez okolků. Zároveň si jejího názoru vážím, protože její životní příběh ji dal mnoho zkušeností. Ale obecně rád přijímám kritiku od všech. I zde se ale musí rozlišovat. Pokud Vám někdo chce říci kritiku konstruktivně s tím účelem, že vám chce upřímně sdělit své pocity, tak je to skvělé a je třeba se nad tím zamyslet. Pokud Vám chce ale někdo sdělit kritiku, aby vám ublížil, nebo protože vám něco závidí, je lepší to nepřijímat. Takových lidí je ve společnosti strašně moc, ale většinou se odhodlají bezhlavě útočit jen v komentářích na internetu, při osobním setkání by možná neřekli ani slovo. Každopádně filmař by měl mít zaprvé svůj jasný názor na své dílo, následně velmi vážně brát v potaz názor těch, kteří to myslí konstruktivně a následně i sledovat vývoj jeho díla v éteru - zda zapadne, nebo zda se stále drží, promítá, či vysílá v televizi.