Jak dostat na jeviště Sherwoodský les

Z castingové show vzejdou dva lidé, kteří právě v Divadle Kalich sehrají svou první hlavní muzikálovou roli. Kdo u vás tenkrát, když jste divadlo otevřel, začínal podobně, jako začnou oni v září?Během těch deseti let jevištěm prošlo tak dvě stě herců a zpěváků, možná víc. Když jsme začínali s Hamletem, byli jsme mezi prvními, kdo obsadil rockera Pepu Vojtka. Tenkrát ještě neměl tak rozvinutou kariéru se skupinou Kabát. Takže nejdřív se stal muzikálovou hvězdou, pak se posunoval výš a výš. Začínala u nás taky zpěvačka Dasha nebo Sabina Laurinová, která byla známá především jako činoherní herečka. Ale taky tu začínala a pořád hraje v řadě titulů spousta dalších lidí. Neřeším, kdo je, nebo není větší nebo menší hvězda, jsem rád, že tu hrají kvalitní lidé, kteří perfektně ovládají řemeslo. Vlastně nerad používám slovní spojení muzikálové hvězdy. Ty jsou ve světě, kde se herci víc vymezují. Jsou to lidé, kteří pracují na své kariéře v muzikálu a mají ambici být muzikálovou hvězdou, činohrou nebo třeba populární hudbou se nezabývají, zaměřují se jen tím jedním směrem. To u nás bohužel neexistuje.

Proč to tak je?Vyžaduje to trh, divácký vkus. Lidé chtějí vidět v divadle naživo nějakou hvězdu, svého oblíbeného zpěváka nebo herce, kterého znají z televize. A protože producenti jim chtějí vyhovět, do rolí je obsadí. Neříkám, že to nejsou kvalitní umělci, ale nejsou tak všestranní, jak by měl muzikálový herec být. Vždycky u nich převažuje nějaká dovednost na úkor jiné. Jsou například skvělí zpěváci, ale musejí se naučit tancovat, nebo jsou to skvělí tanečníci, kteří se musejí naučit hrát. Muzikál u nás nemá tak velkou tradici jako na Broadwayi v New Yorku nebo v londýnském West Endu. Je to zhruba patnáct let, kdy jeviště začaly ovládat velké muzikálové produkce, kdy měl premiéru Jesus Christ Superstar nebo Dracula. A teprve před deseti lety se na brněnské JAMU otevřelo oddělení muzikálového herectví, takže je to ještě mladý žánr a skutečných muzikálových hvězd je velmi málo.

Kterou hvězdu byste v divadelním souboru rád měl a který muzikál byste rád divákům nabídl?Některé tituly, které mě lákají, bych tu nemohl uvést, protože by na ně nikdo nepřišel, byl by to okrajový žánr. A něco takového si nemůžu dovolit, divadlo musí prosperovat. Současný český divák je vychovávaný televizí a zábavnými pořady a to chce vidět na jevišti – velkou výpravu, velké drama. Takže musím udělat kompromis a vkusu diváka se přizpůsobit. Čímž rozhodně nechci říct, že muzikály, které uvádíme, se divákům nějak podbízejí. Ale lákají mě prostě i jiné tituly.

A jaké?To vám konkrétně neřeknu. Nerad bych, aby mi ten nápad vyfoukl někdo jiný. (smích) A k těm hvězdám – byl bych nejšťastnější, kdyby tu žádná hvězda být nemusela. Kdyby se diváci naučili, že sem můžou přijít na jakékoliv představení s vědomím, že si odnesou úžasný zážitek, a neřešili, jestli toho, koho vidí, znají z televize, nebo ne. Třeba se toho někdy v budoucnu dočkám.

Máte ambici nějaký z muzikálů režírovat?To určitě ne. Zpočátku do toho tvůrčího procesu hodně zasahuji, a když se nemůžou tvůrci dohodnout, zasáhnu víc. Stejné je to i při přípravách Robina Hooda. Beru to z pohledu producenta – já nesu kůži na trh a chci, aby všechno klaplo. A zároveň abych neměl pocit, že dělám velké kompromisy. Vlastně to někdy ve skutečnosti probíhá skoro tak, jak měli diváci možnost vidět v upoutávkách. Každý z tvůrců má svou představu, co musí na jevišti být. Jeden chce živý orchestr, druhý les a třetí jezírko nebo vodopád. A já pak sedím a jen říkám: „To ne, to nepůjde.“ Ne všechny věci se dají realizovat – a hlavně zaplatit. (smích)

A dočkají se diváci u Robina Hooda lesa nebo vodopádu?Scéna by měla být velmi nápaditá a stromy na ní nemůžou chybět. Vše musí být vyřešené tak, aby po nich herci lezli, aby se mohli houpat ve větvích. V tuto chvíli ale ještě přesně nevím, jak to bude, proto se o tom zatím těžko mluví. Nápady a představy řešíme s výtvarníky. Vycházíme z toho, že Robin Hood je takzvaná „dobovka“ s prvky fantasy – a tomu bude scéna odpovídat.

A s čím je největší problém? Třeba s tím, jak na jeviště dostat Sherwoodský les?Ono není až takový problém dostat les na jeviště, ale dostat ho vzápětí pryč. Dekorace se mění během pár vteřin. Samozřejmě existuje moderní technika, třeba při Galileovi jsme použili novou technologii, kdy na jevišti jezdily velké věže, světelný park jsme ovládali vysílačkami. To tenkrát vymyslel výtvarník Šimon Caban geniálně. Spolupracujeme pokaždé s jiným výtvarníkem, takže každé představení je úplně jiné. Rád využívám moderní techniku, ale na druhou stranu se bráním filmovým dotáčkám, které podle mě do divadla nepatří. Divadelní dekorace by měla být reálná, plastická. Dneska je tolik techniky, která jde tak dopředu, že divadlo by si mělo uchovat svoje kouzlo, svou atmosféru, napětí, energii přímého kontaktu. Tu lidskou práci, která je za představením vidět, nenahradí žádná dotáčka. Proto taky lidé do divadla chodí, že na ně dýchá energie z jeviště, kouzlo toho okamžiku.

Kdo je tedy výtvarníkem scény?Martin Černý, který má za sebou celou řadu úspěšných představení.

Mluvil jste o kouzlech, ta se v některých vašich muzikálech taky objevují. Dočkají se jich diváci i v Robinovi?Držím se toho, že v každém představení by měl být nějaký efekt, ze kterého by divák zůstal paf. Při Hamletovi to byl moment, kdy Ofélie skákala z hradeb, v Galileovi padala věž do lidí, v Touze je na konci rakev s komediantem. Takže pro Robina taky něco vymyslíme. Když jsem byl v Koreji na premiéře našeho Jacka Rozparovače, byl jsem se podívat na jeden jejich muzikál. Hodně cestuju, a pokud mám čas, zajdu v každé zemi, kde jsem, do divadla. V tomhle muzikálu v jednu chvíli přijela na jeviště lokomotiva i s několika vagony a za pár vteřin tam nebyla. Zíral jsem, jak to bylo působivé. Z představení jsem pak odcházel s malou závistí. Něco takového jsem ještě na jevišti fakt neviděl.