Psychiatr a hudebník Saxofrancis: Zažil jsem krizi v obou profesích. Zkuste v životě najít balanc

Kolik času teď věnuješ práci lékaře a kolik ti zhruba zabere hudba?

Práci lékaře věnuji hodně času, protože pracuji na plný úvazek a k tomu ještě sloužím. Takže kromě klasických 40 hodin týdně mám většinou tak čtyřikrát do měsíce 24hodinové služby. A zároveň hudbě se věnuji ve většině svého volného času. Ale více času určitě zabírá medicína v tuhle chvíli.

Kromě hudby a práce lékaře, které ti určitě hodně dávají, tak z čeho ještě čerpáš energii, co tě dostane do pohody?

Jak jsi říkala, kromě té hudby a práce, která mi hodně dává, tak to je důležitá věc, protože právě to, že dělám v těchto dvou sférách, tak bych řekl, že mi to do jisté míry pomáhá udržovat nějaký duševní balanc. Když mě něco štve v jedné práci, tak mám tu druhou jako ventil. V tomhle smyslu jsem zjistil (a nemyslel jsem si to vždycky), že věnovat se oběma těm sférám mě udržuje v nějaké duševní pohodě. A jinak je to klasický relax jako wellness, čas strávený s rodinou, kamarády, občas se podívat na nějaký céčkový film, zahrát si na PlayStationu, anebo nějaký nárazový pohyb. Rád chodím třeba na stěnu nebo jsme byli v létě několikrát na wake surfu. Ale nemám vyloženě něco, co bych dělal pravidelně, i když by to bylo skvělé, ale už na to nějak nezbývá prostor.

Netýkal se tě někdy syndrom vyhoření nebo neměl jsi někdy pocit, že už je toho fakt moc?

No, asi jsem něco k tomu blízkého možná zažil v obou sférách. Na medicíně to bylo ještě během studia, kdy jsem měl nějakou krizi, kdy jsem s tím chtěl seknout a věnovat se jen hudbě. Ale nemyslím si, že by to bylo dané tím, že by toho na té škole bylo hodně… Spíš jsem v hudební sféře cítil velký potenciál, měl jsem drive a chtěl jsem se tomu zkrátka věnovat. Zároveň ve spojení s podmínkami absolventů medicíny a rigidně nastaveným českým zdravotnictvím se mi do toho systému vůbec nechtělo nastoupit a tím pádem to ani dostudovat. Naštěstí jsem to nějak překonal a teď jsem za to rád, že jsem studium dokončil.

A v hudbě to bylo paradoxně ve chvíli, kdy jsem se po studiu medicíny věnoval asi 2,5 roku právě jen jí – koncertoval jsem, cestoval, produkoval, bylo to moje nejkreativnější období, protože jsem na to měl čas a prostor a bylo to skvělé, vzpomínám na to rád. Ale je zajímavé, že na konci toho období, v roce 2022, kdy jsem za sebou měl fakt úspěšný rok, vydal jsem čtyři singly a hrál jsem v Budapešti, na Ibize, na Zrce, měsíc jsem vystupoval ve Splitu a měl skvělé spolupráce… tak se mi z hudby vlastně začala vytrácet radost.

Čím to bylo?

Možná proto, že to bylo najednou moje jediné povolání, takže jsem to dělal samozřejmě i pro peníze a čím jsem byl kariérně dál, tím víc jsem nad tím přemýšlel, co a jak udělat, jestli je to dobré a cítil jsem na sobě nějakou frustraci. Zároveň to bylo období, kdy jsem přemýšlel, že bych se tedy k medicíně vrátil, začalo mi to chybět. Pak jsem nastoupil do práce (lékaře, pozn. red.), a byl to refresh, krásně mě to nakoplo. A i když je to teď někdy časově náročné, skloubit obě tyto sféry, tak jsem si uvědomil, že potřebuji dělat obojí a jenom najít nějaký správný balanc, aby to časově jako dávalo smysl.

S jakými potížemi se k tobě lidé jako k psychiatrovi nejčastěji dostanou?

Záleží, jestli jde o ambulantní sféru nebo o oddělení, protože pracuji na psychiatrickém oddělení v ÚVN plus tam mám jeden den svoji ambulantní praxi, a tak je spektrum různé. Na oddělení máme spíš těžší případy, mohou to být různé sebevraždné tendence nebo třeba psychotické stavy, případně nějaké dekompenzace třeba bipolárních afektivních poruch, těžké depresivní stavy, poruchy osobnosti nebo úzkostné obtíže, které už nelze řešit ambulantní formou. A v ambulantní praxi se pak setkáváme víc, řekněme, stabilnějšími lidmi nebo těmi, kteří už třeba mají hospitalizaci za sebou a už je potřeba jen lehce ladit medikaci a kontrolovat, aby se to zase nezhouplo. Ale obecně bych řekl, že jsou nejčastější nějaké úzkostně depresivní obtíže a pak jako menší část budou třeba nějaká psychotická onemocnění.

Poznávají tě někteří pacienti jako Saxofrancise?

Stává se to. Ne tedy moc často, ale někdy jo, a musím zaklepat, že zatím spíš jen v pozitivním duchu. I když je mi jasné, že jednou přijde třeba i negativní ohlas. Přece jenom pacienti potřebují mít důvěru v lékaře a já se pohybuji v zábavním sektoru, na pódiích a vystupuji veřejně. Jednou se asi najde někdo, komu to nebude úplně po chuti, ale musím říct, že se mi to zatím nestalo a zatím to spíš vedlo k tomu, že se nám třeba ten terapeutický vztah podařilo lépe navázat a že to třeba odbouralo nějaké bariéry a komunikačně to pak bylo s daným pacientem snazší.

Jestli se nepletu, tak ty zatím hudbu pro medicínské účely nevyužíváš, i když existuje muzikoterapie, tak té se nevěnuješ?

Nevěnuji. Já jsem, dalo by se říct, ještě pořád na začátku své praxe. Pracuji na kmenové zkoušce, na atestaci, a teď teprve všechno z té všeobecné psychiatrie nasávám. Nicméně bych rád tyto dvě sféry spojil. Zrovna shodou okolností budu brzy v rámci naší hospitalizace s DBT prvky, to znamená dialektická behaviorální terapie, ráno na komunitě i hrát. Ale ne na saxofon, ale na handpan, který jsem si nedávno pořídil. To je takový perkusivní nástroj z nerezové oceli s krásným podmanivým zvukem a je využívaný v terapiích. To bych určitě rád dělal častěji a využíval to třeba v průběhu relaxací, které máme na oddělení. Na saxofon jsem tedy ještě na oddělení nehrál, to je přece jenom docela výrazný nástroj, hlasitý, tak k tomu jsem se ještě neodhodlal.

Proč podle Františka Šalandy stoupá počet lidí s duševním onemocněním a co říká na využívání umělé inteligence coby terapeuta? Pusťte si celý díl podcastu ON TOPIC. Najdete ho v úvodu tohoto článku, ale také v podcastových aplikacích, na YouTube a brzy i na Streamu.