Byli jsme k smíchu a pořád dozajista jsme
Naše rodina byla vždycky divná a vlastně vzbuzovala v sousedech podle mého názoru akorát tak odpor a pohrdání. Moje matka byla do větru, neustále se tahala s jinými muži a můj otec vědomí opakované nevěry z matčiny strany prostě zapíjel. Vím, že ji miloval z celého srdce a ona to moc dobře věděla. Ale prostě se jí líbilo, že může jeho lásku zašlapat do země ještě o kousek víc. Máti byla neuvěřitelně krásná ženská, bohužel jsem neměla to štěstí, aby mi byla do vínku dána taky tato vlastnost. A matka to moc dobře věděla, pokaždé mi to neváhala omlátit o hlavu. Co na tom, že jsem byla přirozeně inteligentní a na vysoké jsem měla skoro samá áčka. Pro ni jsem neexistovala, protože jsem nebyla po ní. Navíc se mě jednoho dne zřekla, že taková nemastná neslaná ošklivka přece nemůže být její, a tak prostě bude dělat, že ani není. Otec s bráchou mi byli oporou, ale tatínek čím dál víc hledal pochopení na dně flašky. A tak tu pro mě zůstal můj brácha Pavel, můj kamarád a moje vrba, které jsem mohla říct úplně všechno.
Bolest střídala druhou a láska nikde
Jak roky plynuly, tak se Pavel o mě staral a pečoval čím dál víc. Dívku si nikdy nehledal, protože měl plné ruce práce s matkou, která dělala neustále problémy, s tátou, který život nezvládal, a taky se mnou, protože jsem se dost často hroutila kvůli posměškům svých spolužáků. Asi byla celá naše rodina prokleta kletbou, kvůli které jsme nikdy neměli být skutečně šťastní. A tak jsme ani nebyli.
Pak ale přišel zlom a já si myslela, že jsem narazila na kluka, který mě bude milovat takovou, jaká jsem. Obyčejnou, plachou, chytrou a se srdcem na dlani. Zase jsem se spletla. Byla jsem zamilovaná, kdežto on si chtěl jenom zaskotačit pod peřinou s ošklivou holkou. Chtěl vědět, jaké to je a jestli jsem v posteli taky takové nemehlo, jak se prezentuji všude jinde, protože jsem neustále nervózní. A musím přiznat, že jsem se moc nepřevedla. Jakmile bylo po všem, vysmál se mi a já myslela, že mi pukne srdce bolestí a podlou zradou.
A pak se to stalo!
Doma jsem se zavřela a nechtěla o ničem vědět, byla jsem zlomená, zničená a začala jsem rezignovat na život, protože on prostě podle mého názoru přestával mít smysl. A tak měl Pavel zase plné ruce práce se mnou. Stíral mi slzy z tváře, vařil jídla, která miluju a přesvědčoval mě o tom, že vůbec ošklivá nejsem. Můj brácha byl prostě ten ze všech nejlepší. A jak se mi tak jednoho dne díval do očí a hladil mě po vlasech, najednou jsem pocítila něco jako toužebné volání a v jeho těle se odehrávalo něco podobného. Nikdy neměl žádnou dívku a přitom to byl mladý muž se všemi těmi potřebami. A tak jsem ho taky vnímala. A ano, v ten večer jsme se společně milovali. A já se hned na to cítila tak žensky, i když zároveň zase zvrhle.
Pak už se to ale nikdy nezopakovalo. Pavel na to celé pořád myslí, kdežto já dělám, že jsem zapomněla. Pořád žijeme společně v domě svých rodičů. Matka nám nasekala dluhy a je fuč a tatínek leží už potřetí na protialkoholním oddělení. Celkově náš život nestojí za moc, ale válčíme, jak jen to jde. Nic si nepřeju víc, než umořit dluhy a být tatínkovi oporou tak, jak si to zaslouží. Snad to do třetice všeho dobrého zvládne a dá alkoholu navždy sbohem.
Tereza z Ostravy
