Příběh Daniely: Je mi 25 a jsem vdova

S Markem jsme se potkali na škole, těsně před jejím dokončením. Stali jsme se přáteli na Facebooku, ale nic víc, i když už tenkrát jsem toužila dozvědět se o něm něco víc. Naše cesty se na čas rozešly. On se chtěl vrátit na vesnici, kde vyrůstal, a pomáhat rodičům, kteří měli velký statek, já zůstala ve městě. Ještě že existují sociální sítě, které naše cesty opět svedly dohromady. Jednoho dne jsem si všimla, že se mu líbí má nová fotka na Facebooku. Tak jsem mu napsala. Hned odpověděl, a dokonce mě pozval, jestli se s ním nechci projet na koni u nich na statku. Zvířata miluji a koně obzvlášť, tak jsem samozřejmě hned souhlasila.

Rande na statku

Na statku bylo krásně. Tvořily ho tři obytné domy, v jednom bydleli rodiče, v jednom prarodiče a Marek měl svůj domek, který si sám postavil. Všichni tak k sobě měli blízko. Když jsem přijela, jeho rodiče byli doma, takže mě jim Marek trochu rozpačitě představil. A oni se chovali, jako kdybych patřila do rodiny. Tatínek nám osedlal koně a maminka mě provedla po statku a všechno mi ukázala.

Do roka a do dne

Byl to krásný den, projížděli jsme se po okolí a povídali si. A když jsem odjížděla, Marek se mě zeptal, jestli bych nechtěla přijet zase. Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem do vztahu tak rychle spadnout. Ale nějak podvědomě jsem věděla, že on je ten pravý, ten nejlepší člověk, jakého jsem mohla potkat. A že si ho jednou vezmu. A pak už to šlo rychle. Zamilovali jsme se do sebe, začali spolu chodit a do roka byla svatba. Asi to tak mělo být, protože společný čas, který nám byl dán, byl nakonec opravdu krátký.

Byli jsme spolu moc šťastní. Každý den jsem se těšila, až pojedu z práce domů, najdu Marka na statku, usmějeme se na sebe a já mu skočím do náruče. Chtěli jsme spolu strávit každou minutu. Život s ním byl mnohem krásnější a my jsme si to užívali. Naše manželství sice trvalo jen 9 měsíců, ale my jsme měli v sobě tolik lásky, že by nám vydržela klidně na 100 let.

Navzdory našemu obrovskému štěstí mě ale po svatbě přepadl zvláštní pocit. Každý den, kdy jsem viděla Marka, jak vchází do dveří živý a zdravý, se mi ulevilo. Práce na statku je náročná a člověk se při ní snadno zraní. Marek mi sliboval, že je opatrný, ale pokaždé, když jsem odjížděla z domu, byla jsem nervózní, že se mu něco stane.

Podivná předtucha

Tu noc předtím, než zemřel, se mi o něm zdálo. Nevzpomínám si, o čem ten sen byl, jen vím, že jsem v něm viděla Markovu tvář. Vzbudila jsem se dřív, než zazvonil budík, což se mi obvykle nestává, protože vstáváme opravdu brzy. Vzpomínám si, jak jsem dívala na Marka spícího vedle mě a byla jsem šťastná, že jsem jeho žena. Když se vzbudil, pomilovali jsme se. Kvůli tomu jsem do práce vyrazila pozdě. Ani jsme se nestihli pořádně rozloučit. Marek byl právě v koupelně a holil se, tak na mě jen houkl, že mě miluje a že se uvidíme navečer, až se vrátím.

Konec přišel moc brzy

V práci jsem toho měla hodně, vůbec jsem se nezastavila. Zrovna jsem vyplňovala nějaké papíry, když přišel můj šéf a řekl mi, že pro mě přijel soused, aby mě odvezl domů, protože se u nás stala nehoda. Prý Markovi. Chtěla jsem vědět, proč nejedeme do nemocnice, ale soused mi jen stále opakoval, že musím být statečná a že všechno bude zase dobré. Nevěděla jsem, co se děje. Třásla jsem se celou cestu a stále opakovala, že jsem Markovi říkala, aby byl opatrný.

Když jsme přijeli na statek, byla tam už spousta lidí. Dodnes přesně nevím, co se stalo. Řekli mi jen, že Marek ten den prořezával stromy, uklouzla mu noha, spadl a byl na místě mrtvý. Byla jsem zoufalá a stále jsem nemohla a ani nechtěla věřit tomu, co se stalo. V noci jsem se budila a hledala vedle sebe Marka. Trvalo několik dnů, než jsem si uvědomila, že Marek se mi už nikdy nevrátí.

Nechci, aby to vyznělo jako: On je pryč, ale život jde dál a štěstí na mě ještě čeká. Ne, je to opravdu těžké, moc to bolí a mám strach z toho, co bude dál. Všichni kolem mi sice říkají: Jsi mladá, najdeš si někoho jiného. Ano, mladá jsem. Ale každé ráno se budím s velkou bolestí. Každý se vyrovnává se ztrátou milovaného člověka jinak. Já jsem trpěla velkou úzkostí a depresí. Na emoce, které přijdou, vás zkrátka nikdo nemůže předem připravit. A myslím si, že by vás ani okolí nemělo soudit za to, jak se chováte, protože pokud to sami neprožijete, nevíte, jaké to je.

Nejtěžší žívotní rozhodnutí

Dny po smrti Marka byly opravdu těžké. Všichni se vrátili ke svému každodennímu životu a já zůstala sama. Nedovedla jsem si představit, že budu dál žít na statku bez Marka. Bez toho, že bych ho denně potkávala ve dveřích a vídala všude kolem. A tak jsem udělala jedno z nejtěžších rozhodnutí ve svém životě a přestěhovala jsem se jinam.

Zvláštní je, že týden předtím, než Marek zemřel, jsem se ho zeptala, co by si přál, abych udělala, kdyby se mu něco stalo. Podíval se na mě a pak řekl, že by si přál, abych našla hodného a slušného muže a byla šťastná. To byla ta poslední odpověď, kterou bych od něj čekala. Nicméně snažím se dělat to, co si přál – být šťastná. A také vím, že dokud nebudu já šťastná, nemohu udělat ani nikoho jiného šťastným. Část mého já odešla spolu s Markem. A já jsem teď jiná, než jsem byla dřív. Mé staré já mi chybí, ale snažím se, abych zase byla člověkem, který si život dokáže užívat.

Od smrti Marka už uplynul rok. Hodně jsem pracovala, přestěhovala se na nové místo, starám se o spoustu zvířat a je to skvělé, protože právě zvířata kolem mě jsou teď moje rodina a zároveň terapie. Nahrazují mi děti, které jsme s Markem nestihli mít. Prozatím. Ztratila jsem sny, které jsme s Markem měli, ale zjistila jsem, že život může být krásný i po bolestivé ztrátě. Člověk jen každý den musí hledat záblesk světla, které ho vede dál.

Daniela

Přečtěte si i další životní příběhy: