Hana (45): Syn se dostal na zahraniční školu. Nedokážu si představit, že bude tak daleko
Hana je na syna pyšná, zároveň se ale obává jeho odjezdu na studia do Anglie. Zdroj: iStock
Můj syn se dostal na prestižní univerzitu v zahraničí a já jsem na něj nesmírně pyšná. Zároveň mě ale děsí představa, že bude stovky kilometrů ode mě a uvidíme se jen několikrát do roka. Nechci mu bránit v jeho snu, jen se těžko smiřuji s tím, že náš každodenní život se brzy úplně změní.
Na svého syna jsem byla, asi jako většina matek, vždycky pyšná. Už od malička byl cílevědomý, věděl, co chce, a jen tak se nevzdával. Pořád se na něco vyptával a zajímalo ho všechno možné. Jako malý kluk dokázal celé hodiny listovat knihami o slavných panovnících, historických bitvách nebo dalekých zemích a potom mi nadšeně vyprávěl všechno, co se dozvěděl.
Místo aut nebo dinosaurů ho mnohem víc zajímalo, co se stalo před stovkami let a proč se svět vyvíjel tak, jak se vyvíjel. Už na druhém stupni základní školy ho začala fascinovat historie a později také politika. Četl knihy, sledoval dokumenty a často se mnou vedl debaty o věcech, o kterých jsem v jeho věku neměla ani tušení.
Na střední škole už o své budoucnosti mluvil poměrně jasně. Mnoho jeho spolužáků teprve přemýšlelo, co bude po maturitě dělat, on ale měl jasno. Chtěl studovat historii a politiku a jeho velkým snem byl Oxford. Přiznám se, že jsem jeho představy ze začátku brala spíš jako krásný, ale hodně odvážný sen. Oxford mi připadal jako místo pro výjimečné studenty z celého světa, ne pro kluka z Česka, kterého jsem ještě nedávno vodila do školy za ruku.
Martin (24) prozradil své trápení: Přítelkyně se chce sestěhovat. Já mám ale panickou hrůzu z jejího hada
Snu o prestižní britské univerzitě se ale nevzdal. Čím byl starší, tím víc času přípravě věnoval. Pamatuju si, jak celé večery seděl u stolu obklopený anglickými knihami a poznámkami. Často jsem šla pozdě večer do kuchyně pro sklenici vody a v jeho pokoji se pořád svítilo. Připravoval se na jazykové zkoušky, vyplňoval přihlášky a neustále si něco zjišťoval.
Občas mi nadšeně vyprávěl, co všechno musí splnit, aby měl šanci uspět. Poslouchala jsem ho a držela mu palce, ale někde hluboko uvnitř jsem si pořád říkala, že na podobné starosti máme ještě dost času.
Čas ale utíkal rychleji, než jsem čekala, a najednou nastal den, na který jsme oba několik měsíců netrpělivě čekali. Výsledky přijímacího řízení měly každou chvíli dorazit a doma panovalo neuvěřitelné napětí. Snažila jsem se tvářit klidně, ale byla jsem snad ještě nervóznější než syn.
Neuvěřitelnou radost vystřídal strach
Když pak konečně zveřejnili výsledky, vběhl za mnou do pokoje s telefonem v ruce a skákal radostí až ke stropu. Oba jsme brečeli štěstím a četli to znovu a znovu, abychom se ujistili, že se nám to nezdá. Nezdálo. Dokázal to. Měla jsem obrovskou radost a hned jsme volali celé rodině, abychom jim tu úžasnou novinu oznámili.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Syn se smál jako měsíček na hnoji celý den a já se radovala s ním. Byla jsem pyšná a šťastná, protože jsem věděla, jak moc si přijetí na Oxford přál.
Až večer, když emoce trochu opadly, gratulanti odešli a doma bylo konečně ticho, mi hlavou probleskla myšlenka, která mě do té doby vůbec nenapadla. Můj syn se opravdu odstěhuje. Nebude studovat ve vedlejším městě ani dojíždět na přednášky. Přestěhuje se stovky kilometrů daleko a domů se bude vracet jen párkrát do roka.
Laura (16) se svěřila: Jsem těhotná a rodiče mě nutí jít na potrat. Já si ale chci dítě nechat
Asi to zní hloupě, ale najednou jsem začala přemýšlet nad věcmi, které mě předtím vůbec nenapadly. Co když si tam najde přítelkyni? Co když se mu tam bude líbit víc než doma? Co když po škole dostane dobrou práci a nebude mít důvod vracet se zpátky? Bylo to, jako by mi teprve ten večer došlo, že neodjíždí na pár měsíců, ale že se jeho život možná začne odehrávat úplně jinde.
Na konci léta odejde pryč
Od přijetí na Oxford uplynulo už pár týdnů a náš byt se začal pomalu plnit papíry a dokumenty. Na stole leží materiály z univerzity, v počítači si pořád čte informace o koleji a já mu pomáhám vyřizovat spoustu věcí kolem odjezdu. Syn je neuvěřitelně natěšený a pořád o tom mluví, ale já se nemůžu smířit s tím, že se to opravdu děje.
Vlastně jsem na sebe kvůli tomu trochu naštvaná. Věděla jsem, jak moc si to přál a kolik let o tom mluvil. A já tu teď sedím a byla bych nejradši, kdyby u mě bydlel ještě dalších deset let a potom ke mně každý víkend chodil na oběd.
Minulý týden jsme spolu seděli u večeře a on se mezi řečí zmínil, že do odjezdu zbývá necelých osm týdnů. Mně se v tu chvíli sevřel žaludek. Osm týdnů. Na konci léta už mu budu mávat na letišti a dívat se, jak můj jediný syn odjíždí pryč žít si svůj vlastní život. A já na to nejsem připravená.
Míša (38) napsala: Po šesti letech na mateřské se vracím do práce. Vůbec si nevěřím
Vím, že bych měla myslet hlavně na to, jaké má štěstí, že si bude plnit svůj sen. Vždyť právě o tom celé roky snil a tvrdě na tom pracoval. Nikdy bych mu neřekla, aby zůstal doma jen proto, že se bojím samoty nebo toho, co přijde.
Pořád doufám, že si v Anglii splní všechno, co si předsevzal. Jen bych si přála, aby těch několik příštích týdnů plynulo o trochu pomaleji. Mám totiž pocit, že jsem si teprve včera přivezla z porodnice malé miminko, a dnes už se chystám vyprovodit dospělého muže do jeho vlastního života.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Gabriela Soukalová ukázala rostoucí bříško: Těším se, že nás bude o jednoho víc, říká: