Vyvracíme mýty o zdraví: Deprese není blbá nálada

Mýtus č. 1 – deprese je výsledkem osobních problémů

Ani zdaleka. Trpěl jí například i Zdeněk Svěrák, který cítil zklamání ze stavu společnosti po prvním zvolení Miloše Zemana prezidentem. Omylem je i tvrzení, že se netýká těch, kdo žijí v harmonickém vztahu a že je výsledkem špatné nálady. Existuje rozdíl mezi depresí – může jít o přechodnou reakci na smutnou událost, rozchod s partnerem, jeho smrt, pracovní potíže – a depresivní poruchou. U ní chybí obvykle spouštěč, který ji vyvolal, a přetrvává několik měsíců. Podle statistik jí trpí častěji ženy než muži, což nemusí být pravda. Možná je to ovlivněno tím, že ženy častěji vyhledávají odbornou pomoc a „páni tvorstva" s ní bojují po svém, leckdy se zrádnou pomocí alkoholu. Nicméně u žen zaznamenáváme tři kritická období – šestinedělí, mateřská a přechod. Pravděpodobnost depresivní poruchy je u zdravého člověka vysoká, až 17 %.

Mýtus č. 2 – deprese souvisí se stylem života

Ne. I když patří, jak už bylo řečeno, mezi civilizační nemoci a víc se vyskytuje v Evropě a Americe jako důsledek hektického pracovního stylu, najdeme ji podle statistik WHO (Světové zdravotnické organizace) ve všech zemích, i v nejchudších částech Afriky a Asie. Například u nás depresí trpí devadesát tisíc lidí, v mnohem větším Egyptě milion dvě stě tisíc. V některých kulturách je melancholie ve starším věku považována za součást života, léčbu nepovažují za potřebnou. Varující jsou lékařské odhady, hovoří o tom, že deprese brzy bude druhou nejčastější nemocí na světě hned po onemocnění srdce! I proto, že u 3/4 nemocných není odhalena včas, ti riziko podceňují. I když nejčastěji vzniká mezi dvaadvacátým a čtyřiačtyřicátým rokem, není to pravidlo, postihuje i seniory.

Mýtus č. 3 – deprese je neléčitelná

To si ke své škodě myslí dost lidí, kteří považují návštěvu psychiatra za ztrátu času. Někteří také mají zábrany, neumí si představit, jak mu potíže sdělit. Depresi lze úspěšně řešit mnoha různými způsoby, u lehčích případů postačí psychoterapie, u těžších se nasazují antidepresiva. Ta je nutné užívat delší dobu, i tehdy, když se problémy mezitím vyřeší, jinak má deprese tendenci se časem vracet. Krajní možností jsou elektrošoky. I když se někdo při té představě zpotí, je fakt, že mají velice dobré výsledky. Podle statistik se zdravotní stav zlepší u 80 % pacientů.

Mýtus č. 4 – Pobyt ve společnosti a alkohol pomáhají

Ti, co žijí osamoceně, mohou sice snášet depresi hůře, ale nemusí, pokud na to jsou zvyklí. Její progres nejde zastavit ani vůlí, jde o chemické změny v organismu a pochopitelně nejvíc v mozku. Tvrdit, že se nemocný bude cítit mnohem lépe při pobytu ve veselé společnosti nebo když se podívá na filmovou komedii, je absolutní nesmysl. Ještě větší a nebezpečnější je, že s ní nejlépe zatočí alkohol. Ano, při konzumaci má přechodné uklidňující účinky. Ale když z těla vyprchá nebo po probuzení, stav se výrazně zhorší. Ráno jsou deprese nejsilnější, nemocnému se nechce vstát z postele, trpí nezájmem o cokoli, včetně sebe sama. Často přitom zažívá pocity sebelítosti, lítostivosti, úzkosti, neklidu, napětí, komplexy méněcennosti.

Mýtus č. 5 – deprese není vrozená

Je. Dědičné faktory se na jejím vzniku podílejí asi 40 %. Nicméně nerozhodují o vzniku, jen o odolnosti čelit negativním zážitkům, stresu. Za klíčový se považuje „gen zoufalství“, SERT. Bílkovina, kterou syntetizuje tělo, zajišťuje transport molekul serotoninu. Ty přenášejí signály v mozku mezi nervovými buňkami a stojí v pozadí nepříjemných psychických stavů. SERT má dvě varianty, dlouhou a krátkou, která je nebezpečnější. Z lidí, kteří trpí depresí, ji má skoro každý druhý, zvlášť pokud prožil stresující události. U těch, co mají dlouhou formu, je větší šance, že se u nich, ani přes vrozené dispozice, deprese neprojeví. Nicméně tento zvláštní gen je stále zkoumán, někteří vědci mu nepřisuzují tak vážné důsledky. Naopak byl u deprese zcela vyloučen vliv prostředí, v jakém člověk vyrůstal, a to i u sociálně slabých rodin.

Mýtus č. 6 – Antidepresiva jsou návyková

Nejsou. Na rozdíl od často užívaných či lépe řečeno zneužívaných benzodiazepinů, hypnotik. Ta jsou sice na lékařský předpis, ale není den, aby se jejich nabídka neobjevila v inzerátech na internetu. Hypnotika vyvolávají těžkou závislost, ještě horší než na alkoholu, a je obtížné se jich zbavit. Proč mají antidepresiva špatnou pověst, je záhada. Ta z poslední generace nemají téměř žádné vedlejší účinky. Lze je vysadit bez problémů po půlroce užívání, aby se pak deprese časem nevrátila. Nelze od nich ale očekávat okamžitý efekt, účinky se projeví po několika týdnech. Zcela mimo mísu je názor, že mohou změnit osobnost člověka. Ovlivňují totiž jen chemické pochody v mozku, na chování či zvyky nemají naprosto žádný vliv.

Mýtus č. 7 – kdo mluví o sebevraždě, ten ji nespáchá

Vysoce nebezpečná a ničím nepodložená pověra. Sebevražda právě představuje největší riziko spojené s depresí. Podle statistik WHO ji spáchá 10–15 % jedinců, hlavně těch neléčených. U toho, kdo o ní mluví, bývá často voláním o pomoc. Když to okolí bere vážně, může mu zajistit pomoc psychologa, psychiatra, ti ho mohou od záměru odradit. Občas pomáhají příklady lidí, kteří prožili těžký úraz, jsou na vozíčku, a přesto žijí naplno. Uvědomění, že ti, co by mohli mít oprávněný důvod skončit s životem a místo toho bojují s nepřízní osudu, může být inspirující. Nebezpečí je alarmující zvlášť u mužů. Podle údajů v období 2012–2016 připadalo na jednu dokončenou sebevraždu ženy (často volí jen demonstrativní způsob a mají zajištěné, aby se jim nic nestalo) 4,4 sebevražd mužů. Ti, když se k ní rozhodnou, ji v 90 % spáchají, pokud tomu šťastná náhoda nezabrání.

Mýtus č. 8 – Deprese postihuje jen dospělé

Bývávalo. I když je zažité přesvědčení o bezstarostném období mládí, deprese se bohužel dětem nevyhýbá, hlavně těm v pubertě. Podle údajů National Institute of Mental Health celosvětově postihne 5 % dospívajících. Ještě na počátku 80. let se přitom tvrdilo, že jsou ještě emočně nevyzrálé, takže se jich netýká. Mnohem obtížnější je odhalit ji. Jedno dítě může být smutné, druhé nesoustředěné, roztěkané, hyperaktivní i násilné. Poruchami chování ovšem často děti vysílají SOS, doufají, že díky nim se dospělí začnou zajímat o jejich problémy. Proto je třeba nejdřív hledat příčinu v rodině. Pokud funguje normálně, jde o depresi, důvody vzniku nejsou známé. Léčba je stejně jako u dospělých běh na dlouhou trať, trvá tak osm měsíců. Přednost má psychoterapie, kde se děti učí vypořádat s obtížemi, získat pozitivní přístup ke světu. Většinou na ni reagují rychle, jen zřídkakdy jsou zapotřebí antidepresiva. K normálu se vše vrací po roce, i dvou. Je ovšem nebezpečí, že se v případě duševní krize potíže vrátí.

Jan Janula