Hana Zagorová a Štefan Margita: Rozhovor o prvním rande, dvojce ze zpěvu nebo beznaději v nemocnici

• Musím se zeptat na situaci, kterou jste řešili nedávno, když jste se vy, Hanko, ocitla v nemocnici kvůli nákaze koronavirem. Jak se oba cítíte teď?

Hana Zagorová: Teď už je to v pohodě, ještě figuruje únava, ale už je to fajn.

Štefan Margita: Musím říct to samé, byl jsem šestnáct dní v karanténě a Hanka o něco víc. Nerada o tom mluví, ale její situace byla mnohem horší než u mne. To byly opravdu vysoké horečky, takže to nebyla legrace. Jak jsem byl sám doma, tak jsem měl nervy za Hanku, několikrát denně jsme si telefonovali.

Hana Zagorová: Samozřejmě, nemohl za mnou do nemocnice na návštěvu. To bylo takové pitomé.

Štefan Margita: Byla to beznaděj.

Hana Zagorová: Pojďme se k tomu nevracet, protože už je dobře.

• Co byste vzkázali lidem, kteří se bouří proti vládním opatřením nebo šíří různé konspirační teorie na sociálních sítích?

Štefan Margita: Nepřeji jim, aby to dostali.

Hana Zagorová: Já bych jim řekla, ať to neberou na lehkou váhu. Je vždycky důležitý ten selský rozum, ale je fajn být opatrný. My jsme opatrní byli a vidíte, že stačí dva koncerty, stejně nemůžete zabránit tomu, aby vás někdo neobjal, nepodal ruku, nenechal si něco podepsat. A to je moc milé, nicméně to bylo těžké, protože dva dny nato už jsem měla horečku. Víte, co je úžasné? Že všichni lidé, co byli kolem, celá skupina Boom Band, sbor, lidi, se kterými jsem jela v autě, tak to nikdo nedostal.

Štefan Margita: Stejně jsem to měl i já. Agentka mě vezla z koncertu a také koronavirus nedostala. Imunita hraje v tomto případě nejspíš velkou roli.

• Pojďme od toho a vraťme se rovnou na začátek vaší kariéry. Hanko, vy jste musela zabojovat už na začátku kariéry, kdy vám ji málem zničila vada řeči. Jak jste s ní bojovala?

Hana Zagorová: Já jsem to nevnímala nijak zvlášť, došla jsem si na logopedii. To je hrozně srandovní, protože vám strčí stočený drátek do pusy a přes něj říkáte „s“ a „z“. A na přijímací zkoušce na vysokou školu mi opravdu říkali, že mluvím hrozně, ale já jsem je uklidnila, že chodím k logopedovi a pracuji na tom.

• A vy, Štefane, bojoval jste na začátku své kariéry s něčím podobným, kdy jste musel přemoct sám sebe?

Když jsem začal zpívat, tak jsem se dostal k paní profesorce, která mě hodně naučila, ale naučila mě to jen do určité míry a dál už jsem se nerozvíjel. Sama pak už nevěděla, co s tím. Musel jsem změnit pedagoga, paní Fidlerová, která nedávno v osmadevadesáti letech zemřela, mi nakonec moc pomohla. Jí mohu poděkovat za to, že jsem se dostal do světa.

• Učení zpěvu je v Čechách velký problém. Několik let jsem se pohybovala na natáčení talentové soutěže a v momentě, kdy se objevil někdo z konzervatoře, bylo téměř jisté, že nepostoupí dál. Zásadně jsme slýchali zpěv bez emocí, naprosto totožnou techniku a nulovou osobitost. Jako by všechny absolventy vytvořili v továrně.

Štefan Margita: Musíte mít štěstí na pedagoga a v Čechách jich bohužel moc není. Na Slovensku jsou lepší pedagogové na operní zpěv, dnes jich je v České republice pár, ke kterým samozřejmě všichni chtějí chodit. Také závisí na píli toho žáka, jestli chce něco dokázat. Každopádně, nejlepší školou je jeviště, tam se nejvíc naučíte, ale zároveň naberete také nejvíc chyb. A v ten moment je důležité vrátit se k pedagogovi, který vám opraví to, co jste se na jevišti špatného naučil.

Hana Zagorová: To je všechno pravda. Na druhou stranu, na vysoké škole jsem chodila na hodiny zpěvu a cítila jsem, že jsem po těch hodinách strašně unavená, že tam je něco špatně, že tato cesta pro mě není dobrá. Udělala jsem dobře, že jsem tam přestala chodit i za cenu, že jsem dostala dvojku ze zpěvu. Ale zůstala mi ta barva hlasu, se kterou jsem to od začátku dobře vyhrávala, protože u mě nehovoříme o nějakém velkém hlasu, ale je to o barvě a nějaké osobitosti. Byla by strašná škoda, kdyby kdokoliv s osobitou barvou hlasu chodil k pedagogovi, který by mu ji setřel.

• Oba dva se zpěvem živíte a zároveň spolu žijete skoro třicet let, ale nikdy jste spolu až do nedávné doby nepracovali. Máte na sebe nějaké fígle, jak spolu vycházet?

Hana Zagorová: Ano, akorát jsme společně natočili desku. V tom trendu ale neplánujeme pokračovat dál, protože každý děláme to svoje. Já vždycky říkám, že když se člověku dobře žije s tím druhým, tak to nemusí znamenat, že se s ním bude dobře pracovat. Začali jsme spolu spolupracovat na začátku tohoto roku, ale pak nastala korona, ale v zásadě se nám spolupracovalo moc dobře.

Štefan Margita: To je pravda, my spolu jinak opravdu nezpíváme. Na všem jsme se u desky shodli, když jsme měli kvůli koroně přestávku, tak jsme se do toho studia šíleně těšili. Člověk si najednou uvědomí, jak mu ta práce schází. Byla to krásná práce a já věřím, že příští rok 19. května v O2 aréně už všechno vyjde. Byli bychom oba dva šťastni.

• A jak jste se spolu za ta společná léta naučili spolupracovat partnersky?

Štefan Margita: Každý den se něco nového naučíte. Já jsem Lev, když děláte blbou inscenaci s blbým režisérem, tak moje reakce byla zkrátka lví. Takže já jsem toho režiséra, s prominutím, sprdnul. Hanka mě ale naučila, že se dá všechno říct v klidu. Klidnou reakcí můžu režisérovi kolikrát naznačit daleko více než řevem.

Hana Zagorová: Takové manželství, které trvá osmadvacet let jako u nás, tak to je dlouhá cesta. Objevujete každý den nové věci, ale já si myslím, že dlouhotrvající manželství je o souhře a toleranci. Není vždy vše super, co ten druhý udělá, ale jde o to se naučit člověka respektovat, i když má odlišný názor.

• A co jste se vy speciálně naučila od Štefana?

Hana Zagorová: Pochopila jsem jeho způsob práce. Naučili jsme se spolu žít, protože každý člověk, když je s tím druhým jeden, dva nebo sedm let… je to o tom vyhovět v malichernostech. Vyhovět tomu druhému člověku, protože když si ten vztah vypěstujete, je to něco úžasného. Musíte se o něj ale starat.

• Já vím, že už je to víc jak osmadvacet let, ale jak vypadalo vaše první rande?

Štefan Margita: První setkání bylo zajímavé. První setkání ve Státní opeře totiž nebylo moc příjemné. Hanka mě brala jako operního pěvce, který za ní přišel a řekl, že ji má rád a rád ji poslouchá. Její odpověď byla dost striktní, akorát poděkovala. A víte, jak je to s fanoušky, fanoušci, kteří milují určitou osobu, také o té osobě mají určitou představu. Takže to pro mě tenkrát byla obrovská facka. Ale pak to přišlo, pozvání na její narozeniny, kde už to fungovalo, a pak jsme odjeli do Švýcarska, kde to všechno vzniklo.

Hana Zagorová: Já bych sebe chtěla možná trochu ospravedlnit v rámci té mé reakce, protože já nejsem člověk, který si pustí lidi k sobě. Štefan je otevřená duše a řekl něco hřejivého, ale moje odměřená reakce byla proto, protože jsem nevěděla, kdo to je, neznali jsme se. Já jsem prostě taková, jsem rezervovaná.

• Štefan říkal, že vás naučil milovat operu. Tu buď milujete, nebo nenávidíte. Jak to zamilovávání se probíhalo u vás?

Hana Zagorová: To je pravda. Za tu spoustu let jsem nevynechala ani jednu jeho premiéru, za tu spoustu let jsem se naučila rozeznávat operní hlasy tak, že slyším chyby, které bych normálně vůbec neslyšela. Kromě toho je operní svět úplně jiný než ten můj. Je veselejší, víc kolektivní, protože se pohybujete v divadle, zatímco my jsme každá individualita sám za sebe a Štefan je součástí divadelního představení. A to je krásné.

• Nedávno jste také oslavila 74. narozeniny…

Hana Zagorová: V nemocnici a bylo to moc fajn. (směje se)

• Jste oba dva lidé, kteří se rádi vracejí do minulosti, nebo vzhlížíte zásadně k budoucnosti?

Štefan Margita: Do budoucnosti. My doma opravdu nemáme ani fotky, Hanka nemá doma ani svoje zlaté desky. Vůbec, tohle Hanka nikdy nedělala. Máme fotky svých rodičů a naši společnou. Vše má uloženo v paměti. Občas si zavzpomínáme u televizních archivních záběrů, třeba právě teď, když jsem byl nemocný, tak jsem se díval. Bylo úžasné, že každých patnáct minut byla na obraze Hanka Zagorová. A to mi v té chvíli strašně pomohlo.