Přežila jsem Černobyl: Příběh ženy, které byly tenkrát tři roky

Jaderná elektrárna v Černobylu explodovala 26. dubna 1986. Stalo se to jen 180 kilometrů od města Vinnitsia, kde se Janina narodila, a jen pár měsíců po jejích třetích narozeninách. Jak to všechno mladá Ukrajinka prožívala?

„Na samotnou akci si moc nepamatuju. Ale vzpomínám si, že byl v době výbuchu takový neobvyklý zmatek, z něhož čišel závan strachu. Až o 2 týdny později jsme zjistili, co se vlastně stalo. Ostatní země si totiž byly vědomy, že je něco v nepořádku. Díky tomu byla naše vláda donucena, aby nás informovala o dané situaci. Museli nám samozřejmě doporučit nějakou léčbu, a to pomocí jódu. Mělo nás to ochránit před potenciálními zdravotními komplikacemi radioaktivních emisí v Černobylu. Myslíte si ale, že to mělo nějaký smysl? Když jsme byli už několik týdnů vystaveni záření, chodili beze strachu venku, pili místní vodu a jedli syrové ovoce? Všechno bylo tou dobou již otrávené.“

O půl roku později se začaly projevovat následky

Lidé byli často nemocní. Janina byla jednou z nich. Její imunitní systém byl vážně ohrožen. I s naprosto banálním nachlazením skončila v nemocnici. Jakmile se změnilo počasí, začala krvácet z nosu a nedalo se to zastavit. S tím se jí rozjela také nesnesitelná migréna, po níž následovaly nepříjemné záchvaty. To byly další chvíle, kdy musela být hospitalizována. Přestože si Janina na všechno nepamatuje, matně si vzpomíná, že v nemocnici přemýšlela o tom, zda se vůbec dožije dospělosti.

Jen několik let po katastrofě v Černobylu onemocnělo mnoho mladých lidí rakovinou a krátce na to zemřelo. Stalo se to i mamince nejlepší kamarádky Janiny, a to v pouhých 35 letech. Mladá Ukrajinka si vzpomíná, že se strašně bála. Jakmile dostala migrénu, která vedla k záchvatu, vůbec nebylo jisté, co s ní dál bude.

„Když jsem byla ještě na základní škole, jednoho dne mě zase přepadla migréna. Rodiče mě zrovna nemohli vyzvednout, a protože jsme bydleli jenom dva bloky od školy, šla jsem domů sama. Než jsem došla ke vchodovým dveřím, měla jsem najednou pocit, že se nemůžu pohnout. Taky se mi rozostřovalo vidění, chvílemi jsem vůbec neviděla,“ svěřuje se Janina. „Po několika pokusech dát klíč do zámku u dveří jsem konečně vešla dovnitř. Jakmile jsem se na sebe podívala do zrcadla, úplně jsem se lekla! Mé oči byly úplně rudé, protože mi v nich popraskaly žilky. Strašně jsem se bála a začala propadat beznaději, co se se mnou stane. Propadala jsem zoufalství a bolesti, až jsem se z toho všeho zhroutila.“

Stěhování do New Yorku ve 12 letech

„Pronásledování Židů na Ukrajině a ještě několik dalších důvodů dohnalo mé rodiče k tomu, že jsme se v roce 1995 odstěhovali do New Yorku. Jak už to tak bývá, některým problémům sice utečete, ale objeví se zase jiné. Do té doby se frekvence záchvatů snížila, nicméně moje migrény zůstaly. Po zdravotní stránce jsem na tom sice byla lépe, ale společenská situace moc pozitivní nebyla.“

Když byla v 7. ročníku, stále trochu bojovala s angličtinou. K tomu se samozřejmě přidaly jízlivé komentáře jejích spolužáků, které společně se zdravotním komplikacemi způsobily, že Janina prožívala nejnáročnější období svého života. Cítila se velmi izolovaně, že dokonce uvažovala i o sebevraždě. Následující rok, kdy oslavila 13. narozeniny, se ale všechno začalo otáčet k lepšímu. Přizpůsobila se nové kultuře, angličtina jí šla mnohem lépe a také po zdravotní stránce všechno vypadalo růžověji.

V 16 letech poprvé viděla film X-Men, což jí změnilo život

„Viděla jsem ve filmu mutanty, kteří byli stejně jako já vystaveni záření. Vzpomínám si, jak jsem během návštěvy kina plakala, protože jsem s těmi postavami neskutečně soucítila. Jako bych to byla já sama. Chtěla jsem se k nim přidat, chtěla jsem být součástí filmu. Bylo to poprvé, co jsem si uvědomila, že vlastně nejsem oběť, ale přeživší.“

Film X-Men změnil život Janiny takovým způsobem, že se začala věnovat psychologii a dnes patří mezi odborníky specializující se na využívání superhrdinů a dalších fiktivních příběhů, které pomáhají lidem překonávat jejich traumata.

Černobyl – slovo, které se nedá vyslovit

Janina postupem času došla k závěru, že jí se zvládáním bolesti mohou pomoci dechová cvičení, meditace a tzv. mindfulness (plné uvědomění, tedy žít přítomností a nic nehodnotit, nechat všechno plynout).

„Trvalo mi téměř 30 let, než jsem se vůbec mohla bavit o Černobylu. To slovo jsem dříve ani nemohla vyslovit. Čím více o tom mluvím, tím je to pro mě jednodušší. Zkusila jsem také sledovat seriál o Černobylu. Vydržela jsem jenom u jednoho dílu. Bylo to hodně bolestivé a zdrcující. Když jsem viděla, jak některé postavy odmítaly závažnost situace, zatímco viděly, jak jiní umírají v důsledku ozáření, připomnělo mi to hrůzy, kterými si muselo projít mnoho našich lidí. Doufám, že jednoho dne najdu sílu, abych celou minisérii dokoukala až do konce,“ dodává Janina Scarlet.