Veronika Khek Kubařová: Těším se na role maminek a starších žen

• áš tatínek prý nechtěl, abyste se stala herečkou, protože to nepovažoval za seriózní povolání. Je to pravda?

On to říkal spíš jako vtip. Spíš se herectvím u nás v rodině nikdo profesionálně neživil. On je stavař, sám o sobě s humorem říká, že je z dělnické třídy, takže si nedokázal představit, že se herectvím někdy uživím, a taky nevěděl, co to všechno obnáší, a bál se, abych našla uplatnění.

• A prý si přál, abyste se stala kuchařkou. Umíte vařit?

Tatínek vždycky rád jedl, tak si samozřejmě přál, aby jeho holčičky uměly vařit. Moje maminka, babička i její maminka byly výborné kuchařky, takže mám vzory a myslím si, že když chci něco uvařit, tak se mi to podaří. Ale nevařím tak často. Můj režim je kvůli hraní tak nepravidelný, že málokdy mám čas si třeba uvařit nějaký dobrý oběd. Ještě o něco raději mám pečení, takže jsem asi lepší cukrářka nebo pekařka než kuchařka.

• Vyrůstala jste v Rakovníku, pak jste najednou přišla do Prahy. Musela jste si na velkoměsto hodně zvykat?

Ano, pro mě to byl opravdu šok. Já jsem přišla do Prahy v patnácti letech a navíc to tenkrát bylo těsně po povodních, takže všude jezdily tramvaje XA, XB, metro bylo zavřené, já jsem vůbec nevěděla, jak se dostat ze školy na internát. Z domova jsem byla zvyklá, že se dalo všude dojít pěšky, a tady jsem najednou musela jezdit tramvají. Do nějaké jsem nastoupila, ona zahnula jinam a já jsem nevěděla, kde jsem. Spolužáci mi vždycky říkali: Sejdeme se na Karláku. A já jsem nevěděla, jestli je to Karlův most, Karlovo náměstí, Karlova ulice… Navíc já jsem byla v těch patnácti letech dost nesamostatná. Nevím, jak by to se mnou dopadlo, kdybych tenkrát neodešla z domova, protože jsem byla takový domácí mazlíček. Tohle mě ale hodně naučilo a díky tomu jsem se v pubertě dost otrkala.

• Nestýská se vám po menších městech?

Já odjakživa miluju přírodu. Nemohla bych žít někde, kde nejsou stromy, koukat z okna jen do ulice, to bych se zbláznila. Ale moje povolání je takové, že se všechno stejně pohybuje kolem Prahy, takže si dovedu představit, že bych žila někde v přírodě, třeba i někde na vesnici, ale s tím, že bych měla pracovní vztah k Praze.

• Váš manžel Pavel Khek je režisér a seznámili jste se v divadle. Prý jste se ho ze začátku bála, takže předpokládám, že on byl ve svádění ten aktivnější.

Vůbec ne. My jsme kolem sebe skoro pět let chodili jako kolegové, kteří se absolutně respektují. On měl partnerku, já jsem měla partnera. A vůbec neprobíhalo žádné flirtování. A pak jsme spolu začali zkoušet v divadle ABC Markétu Lazarovou a při jedné scéně kolegovi vylétl kus dřeva z ruky a trefil mě do hlavy. Dodnes mám od toho na čele jizvu. A vlastně díky té ráně do hlavy mám pocit, že se mi najednou rozsvítilo, že jsem od života dostala takový vykřičník: hej, prober se! Najednou jsem si uvědomila, že se na něj dívám jinak, že cítím, že to je můj muž. Je to taková zvláštní věc mezi nebem a zemí, kterou nedokážu vysvětlit.

• Předtím jste žila 8 let s režisérem (Karel Janák, pozn. red.). Dalo by se říct, že režiséři jsou vaši osudoví muži?

Dá se na to tak nahlížet, ale dá se na to nahlížet i tak, že je to prostě náhoda. Já nevím. Často se mě ptají, jestli mám slabost pro režiséry. Já mám asi slabost pro muže, kteří mají nějakou hloubku, což se u režisérů asi předpokládá, protože jsou nositeli příběhu a celého toho divadelního kolosu. A mně imponuje, že jsou to ti, kteří to všechno řídí, že je to taky určitý druh mužství v dnešní době.

• Jak jste došla k variantě příjmení Khek Kubařová?

Vím, že je to komplikované, že jsou to i s křestním dohromady tři jména a lidé se ho často bojí vyslovit, říkají ho špatně nebo jsou z toho nervózní. Kdyby se můj muž jmenoval Novák, asi bych se jmenovala Nováková, ale protože příjmení Khek nezní česky a je tak exotické, přišlo mi, že nemá cenu ho ještě prodlužovat. A takhle, když mám manželovo i své příjmení, si připadám plnohodnotně.

• Prý jste se po svatbě kvůli tomu stala terčem mnoha vtipů?

To bylo hned od začátku a teď mě už málokterý překvapí, protože jich znám spoustu. Například Mirek Etzler, s nímž jsme hráli v Divadle v Řeznické, mi začal říkal Krtečkhek, pak říkal, že stačí kousíčkhek toho dortíčkheku… Nebo Khek používají kamarádi jako citoslovce místo kýchnutí. Je toho hodně a přináší to spoustu legrace.

• Od doby, kdy jste s manželem, jste spolu nepracovali. Je to náhoda nebo záměr?

Je to vlastně obojí. Z divadla ABC, kde jsme se seznámili, jsme oba odešli. Já do Dejvického divadla, můj muž do Městských divadel pražských. Takže nás oddělila divadla a tím, že jsme byli oba v pracovním poměru, jsme už neměli kapacitu na to dělat něco spolu. A já jsem ani moc nechtěla. Jsem vztahovačná, žárlivá, takže nevím, jestli bych to ustála. Teď si myslím, že už je to se mnou lepší, ale často, když jsem byla u toho, že partneři byli spolu u zkoušení nějaké divadelní hry, znamenalo to nějakou komplikaci.

• Hrajete v Dejvickém divadle, což je fenomén. Jak jste se tam dostala? Prý to byl nápad Ivana Trojana.

Nevybral si mě vyloženě Ivan. Já jsem s Ivanem Trojanem a Jardou Pleslem točila docela velké filmové věci. S Jardou Můj vysvlečenej deník, s Ivanem televizní film Dívka a kouzelník, který režíroval Juraj Herz, a většinu času jsme tam hráli jen my dva, takže jsme se docela dobře poznali. A když pak v Dejvickém divadle hledali někoho za Martu Issovou, která otěhotněla, tak každý navrhoval nějakou mladou kolegyni, s níž měl nějaké zkušenosti. A myslím si, že někdo, nevím, kdo to byl a docela by mě to zajímalo, navrhl mě. A všichni si mě pak odhlasovali.

• Herci v Dejvickém divadle jsou známí svým osobitým a občas i trochu drsným humorem. Vyhovuje vám? A vyzkoušeli si ho někdy i na vás?

Ten jejich humor mi byl blízký odjakživa. A stejně, jako pro mě byla Praha výzvou se někam posunout, tak pro mě bylo výzvou i Dejvické divadlo. A ti herci jsou lidé, kteří nic neodpouštějí. Ani v profesním, ani v osobním životě. Tím, jak jsou všichni výborní, vedle nich člověk nemůže být v nějakém nekomfortu, v nějaké osobní nebo profesní nestabilitě. Člověk prostě musí najít sám sebe, aby jim dokázal, že jim bude stačit, nebo aby se vůči nim dokázal vymezit. Dlouho jsem tam byla nejmladší, takže pro mě to byla plejáda autorit, skoro rodičů. A ten tlak na sebe jsem zkrátka cítila, i když oni ho možná vůbec nedělali. Teď je mi tam moc dobře a je to pro mě taková rodina. A těch vtípků, občas i mnou nepochopených, které si na mě vyzkoušeli, byla spousta.

• Vyrostla jste nejen v Rakovníku, ale i v Krkonoších, konkrétně na Přední Labské, kam jste jezdili na podnikovou chalupu od tatínkovy práce. Takže milujete lyžování? A vracíte se tam?

My jsme tam jezdili v zimě i v létě a občas i na jaře a na podzim, takže já miluju, jak se to tam mění. Kolikrát člověk ty cesty ani nepozná, protože v létě vypadají úplně jinak než v zimě. Tahle stráň na Přední Labské mi přijde kouzelná a jezdíme tam, jak máme čas. Loni se mi dokonce podařilo strávit tam v kuse skoro tři týdny. A bylo to skvělé. Tam bych si dokázala představit, že budu třeba někdy žít.

• Prý lyžujete v sukni? Jak jste na to přišla a jaké to má výhody?

Já jsem to viděla u Andrey Verešové, která ji měla v nějakém luxusním provedení, ve zlaté barvě a s kožešinou. A jednou jsem říkala, že mě pokaždé studí zadek, když si sednu na vlek, tak jsem tuhle sukni dostala jako dárek od manžela. A jsem za to hrozně ráda. Jednak si člověk připadá na lyžích i trochu žensky, a hlavně to krásně hřeje.

• Váš manžel je bývalý hokejista. Co vy a sport? Musí vás manžel přemlouvat, abyste s ním sportovala?

Trošku ano. Já jsem od přírody trochu lenoch. Máme psa a chodíme strašně rádi do přírody, po horách, jezdíme na lyže. Ale můj muž se třeba teď dal na beach volejbal a je schopen chodit pětkrát týdně, klidně ráno od šesti hodin. To já s mým režimem a výdejem, který mívám na jevišti, prostě nedávám. Nedokážu se přinutit vstát brzy ráno. I když teď trénuji na taneční soutěž, měli jsme několik tréninků ráno od sedmi hodin a šlo to. Tak doufám, že mě to přinutí něco pro sebe pravidelně dělat, protože vidím, že na psychiku to působí skvěle, i když je člověk pak unavený.

• Co vy a běh? Dělá vám dobře, nebo je to spíš utrpení?

Pravda je, že mě běhání moc nebaví. Byla jsem ve škole dobrá v běhu na krátké vzdálenosti, na sprinty, ale vytrvalostní běh je pro mě trochu utrpení. Když jsme trénovali na film Ženy v běhu a já jsem byla párkrát běhat ve Stromovce, některé dny se mi běželo skvěle, oběhla jsem celou Stromovku a přiběhla jsem domů lehce zpocená, a jindy jsem vyběhla z domu a už po dvou stech metrech mě začalo píchat v boku a prostě to nešlo. Takže to není sport, který by mě vyloženě naplňoval radostí a po kterém bych toužila.

• Film Ženy v běhu je hodně o běhání. Kolik jste toho během natáčení naběhala? Prý jste kvůli filmu měli hodně běžeckých tréninků.

Martin Horský, který film režíroval, běhá, takže jsme měli jako hlavního trenéra jeho a byli jsme pořád pod jeho drobnohledem. Vzpomínám si, že jsme si šli jednou zaběhat Zlata Adamovská, on a já, aby se na nás podíval, jak u běhu vypadáme a jestli jsme vůbec schopné se pohybovat rychle. Protože herečky často řeknou, že umí všechno, jezdit na koni, na delfínech, na všem, a pak když na to přijde, ukáže se, že to řekly jen proto, aby dostaly roli. Bylo štěstí, že jsme hrály začínající běžkyně, takže to naše běhání působilo ve filmu celkem věrohodně.

• Celý film je o tom, že se jedna nesportovní rodina rozhodne uběhnout maraton, protože to bylo poslední přání zesnulého manžela a tatínka. Dovedete si ve svém životě představit důvod, který by vás donutil uběhnout maraton?

Určitě, kdybych vnitřně našla nějakou motivaci. Já jsem paličatá, těžko se smiřuji s tím, že mi něco nepůjde, takže věřím tomu, že bych to dokázala. Ale musela bych mít nějakou duševní motivaci, muselo by mě to inspirovat od srdce. Asi by mi nestačilo běžet jen proto, abych zhubla nebo abych si zpevnila zadek.

• V Ženách v běhu jste hrála dceru Zlaty Adamovské, v Ženách v pokušení vnučku Elišky Balzerové a dceru Lenky Vlasákové. To jsou všechno skvělé herečky. Snažíte se od nich během natáčení něco naučit? Inspirují vás něčím?

Ono to probíhá tak nějak automaticky, že když se člověk setká s někým okouzlujícím a charismatickým, kouká na něj s obdivem, čerpá a učí se. Přiznám se ale, že víc než profesně mě baví ty lidi zkoumat osobně. On o nich člověk nějaký obraz z médií má, ale to osobní setkání je vždycky nejbližší.

• Jak si vybíráte filmy, ve kterých budete hrát? Je pro vás důležitý scénář, režisér, herecké obsazení nebo třeba názor manžela?

Přiznám se, že taky hraje roli, jestli jsem dlouho točila nebo netočila. Protože když dlouho nic netočím, beru téměř cokoli, protože se mi stýská po kameře a natáčení. Ale většinou jsou pro mě strašně důležití lidé, ať je to pan režisér, nebo herečtí kolegové. Protože když si spolu nesedneme, je pak to natáčení utrpení.

• Jste krásná žena. Zažila jste někdy při práci obtěžování ze strany mužů? A jak vnímáte kampaň MeToo?

Přiznám se, že mě to už trošku rozčiluje. Nechci to vůbec nijak zlehčovat nebo se stavět proti tomu, ale už mi začíná být trošku těch chlapů líto, že se z nich všech dělají chlíváci. Já jsem to nikdy nezažila. Jen jednou jsem zažila ponížení od muže, když jsem byla ještě na škole a byly jsme si se spolužačkou odpoledne sednout v kavárně. Byla jsem holka z Rakovníka, všechno oblečení i boty jsem měla od Vietnamců a ten muž mi řekl, že jestli s ním chci ještě někdy někam jít, tak se musím pořádně obléknout. A mně se to tenkrát velmi dotklo jako ženy, protože jsem sice byla levně oblečená, ale ne ošklivě. Sama sebe jsem překvapila, že jsem se zvedla a odešla. A byla jsem na sebe tenkrát pyšná. Takže si myslím, že záleží i na tom, co člověk vyzařuje a co si chce nebo nechce nechat líbit. Jsem ráda, že se tohle téma otevřelo, že si ty ženy zahojily nějaké rány, ale zároveň si myslím, že ta hysterie kolem toho a to dogmatizování, kdy si lidé už ani nepodají ruce, protože se bojí, je už trochu moc. Nesmí se to přehánět.

• Právě teď trénujete na velkou taneční soutěž. Baví vás to? A který tanec máte nejraději?

Baví mě to moc, ale nedávno jsem už trošku brečela, protože je to opravdu náročné. Ale když se pak tančí a vidím místy ten pokrok, tak je to super. Jsem zvědavá, jak to bude nakonec vypadat. Vždycky jsem byla jako divák a fanoušek a teď budu součástí toho dění zevnitř, takže je to pro mě zase nová zajímavá zkušenost. Nejvíc mě baví samba, ačkoli mi moc nejde, a rumba. Ale standartní tance, ačkoli jsou jakoby prkennější, mají taky něco do sebe.

• Jste narozená ve znamení Blíženců, pro které je, mimo jiné, typická i dvojakost, proměnlivá osobnost. A také jim vadí monotónní život a mají rádi změnu. Myslíte si, že jste typický Blíženec?

Já mám pocit, že se to s každým věkem mění, ale asi něco na tom bude. Pokud jde o tu proměnlivost, můj muž o mě říká, že má víc manželek a ráno čeká, která z nich přijde. Ze začátku z toho byl trošku v šoku, ale myslím, že ho to už začalo tak nějak bavit, že to není pořád stejné. A že má ve mně i víc milenek. Ale zároveň doufám, že se to ve mně věkem tak nějak stabilizuje a že už umím všechny ty svoje holky dát nějak do latě.

• Máte za sebou poměrně dost filmových i divadelních rolí. Jakou byste si ještě chtěla zahrát? Máte nějaký nesplněný sen?

Chtěla jsem si odjakživa zahrát baletku, jejich ladnost mě fascinuje. Můj partner, se kterým teď trénuji na taneční soutěž, je zároveň člen Pražského komorního baletu, takže se teď tak trochu dotýkám i toho baletního prostředí. Těch rolí je ale spousta. Nikdy jsem nehrála nic vyloženě záporného, těším se na role maminek, starších žen, na to, co přinese život a můj věk.

• Co pro vás znamenal Karel Gott a jak na něj vzpomínáte?

Asi jako všechny mě jeho smrt zasáhla, ačkoli jsme se neznali. Viděli jsme se jednou na chodbě v divadle před jeho koncertem, kdy jsem za ním šla, protože jsem chtěla podpis pro moji maminku, která ho milovala. Tak jsem za ním běžela a on dělal takové ty vtípky, že je škoda, že to je jen pro maminku. Byl neskutečně vstřícný a milý. A mám pocit, že s ním odešla nějaká éra. Proto jeho smrt zasáhla opravdu všechny, ať ho někdo poslouchal, nebo ne. Odešla doba televizní zábavy v tomto duchu. Něco se ukončilo. A nemyslím si, že je nutné nějak dramaticky dlouho truchlit, i proto, že on byl tak pozitivní. Spíš bychom neměli zapomenout na to, co kolem sebe šířil, tu milost a ochotu dělat radost, ten úsměv, který byl opravdu upřímný a šťastný a on ho neztratil ani ve špatných situacích. On žil ten život se všemi karamboly a pořád se usmíval. My jsme často nepochopení, zapšklí, a tohle nás může inspirovat, protože on to vlastně trošku dělal za nás.

Autor: Anna Kopečková

Podobné články