Život svůdné Maty Hari: Tanečnice, femme fatale i špionka, která doplatila na svou naivitu

Dívka, která toužila po přepychu a obdivu

Malá Margaretha Geertruida Zelle se narodila v roce 1876 do rodiny prosperujícího obchodníka s klobouky v nizozemském městě Leeuwarden. Když jí však bylo 12 let, otec zbankrotoval a odstěhoval se do Haagu. Kromě toho, že se manželství jejích rodičů rozpadlo, jí o dva roky později zemřela matka a Margaretha od té doby vyrůstala u příbuzných, odloučeně od svých tří mladších bratrů. V šestnácti nastoupila na učiliště pro budoucí učitelky v mateřských školách a už tehdy se v ní zřejmě začaly projevovat sklony k promiskuitě. Záhy ji totiž vyloučili totiž kvůli poměru s 51letým ředitelem školy.

Margaretha nepřestala snít o bohatém životě plném přepychu a pozornosti, a když v 19 letech narazila na novinový inzerát o dvacet let staršího Rudolpha MacLeoda, v němž hledal ženu k sňatku, neváhala a odpověděla na něj. Za čtyři měsíce se za důstojníka nizozemské armády provdala a po narození syna Normana Johna v roce 1897 všichni společně odpluli na Jávu a Sumatru v Nizozemské východní Indii. Přestože tam zplodili ještě dceru Non, jejich soužití ale nebylo ani zdaleka idylické. Rudolph pil, byl hrubý a chodil za milenkami.

Poslední ránu hroutícímu se manželství uštědřila smrt pětiletého syna, který byl podle některých legend otráven pomstychtivým sluhou, podle jiných zemřel na syfilidu, jíž se nakazil od otce. Pravdy se zoufalá matka nedopátrala, rodinný život bez Normana však nezvládala a rozhodla se vrátit do Evropy. Manželé žili v odloučení až do rozvodu, po němž byla jejich dcera svěřena do péče matky, exmanžel však odmítl platit alimenty a chudá Margaretha prakticky dobrovolně odevzdala tříletou Non otci.

Tanečnice, která byla kurtizánou i milenkou vlivných mužů

Osamělá a ztracená Margaretha bez jakýchkoliv finančních prostředků se nevzdala své vize být úspěšnou a našla útočiště v Paříži. Zpočátku se snažila vydělat peníze různými počestnými způsoby – učila hru na piano a němčinu, dělala modelku malířům a pracovala v jezdecké škole. Nic z toho ji ale neuspokojovalo, chtěla totiž využít zkušeností z Jávy, kde ve volném čase pozorovala a učila se pohyby tančících Indonésanů, a stát se exotickou tanečnicí.

Pod uměleckým jménem Lady MacLeod se objevovala na jevištích malých podřadných podniků a občas i v soukromých salonech. Zvrat v její kariéře ale nastal v roce 1905, kdy se v Guimetově muzeu pod pseudonymem Mata Hari poprvé představila obecenstvu složenému z pařížské smetánky. A její exotický tanec, který by se dal nazvat orientálním striptýzem, při němž postupně odhodila sedm závojů a skončila pouze ve spodním prádle, všechny přítomné šokoval. Ze dne na den se stala objevem vyšší pařížské společnosti, kterou okouzlila nápaditostí, originalitou a naprostou absencí studu. Svá vystoupení pravidelně zakončovala jen v podprsence pokryté šperky, kterou nesvlékala, protože byla přesvědčená, že má malá prsa.

Diváci, a dokonce i mnozí kritikové považovali její tanec za svěží závan umění a věřili i smyšlené legendě o jejím orientálním původu. Tu vytvářela sama Mata Hari, když svým obdivovatelům a novinářům vyprávěla, že se narodila do vznešené indické rodiny, po smrti matky ji adoptovali kněží a při pobožnostech tančila takřka nahá, dokud ji ve 13 letech neunesl mladý britský důstojník, který se s ní oženil a poté se upil k smrti. Nebylo pochyb o tom, že Mata Hari dosáhla svého snu. Stala se z ní femme fatale a významná celebrita, vystupovala v různých zemích po celé Evropě, mluvila pěti jazyky, dělala kurtizánu zámožným obdivovatelům a díky svému sváděcímu umění byla milenkou řady vlivných mužů, politiků, státníků i důstojníků.

Naivní špionka, která nikdy nepřinesla cenné informace

Kvůli stupňujícímu se napětí mezi Francií a Německem se Mata Hari těsně před vypuknutím první světové války opět ocitla téměř na mizině a rozhodla se odstěhovat do Nizozemska. V té době jí bylo už 38 let, začala být za zenitem, ztrácela schopnost improvizace a pomalu ale jistě ji zastiňovaly mladší a lepší tanečnice. Přesto byla její pověst, nyní už spíše kurtizány než tanečnice, stále natolik silná, že zaujala i znepřátelené výzvědné služby. V listopadu roku 1915 se v Amsterdamu seznámila s německým konzulem v Haagu a zároveň tajným agentem Karlem Kramerem. Ten jí nabídl 20 000 franků za schraňování a tlumočení informací od svých významných francouzských milenců. Aniž by měla polichocená Mata Hari ponětí o nebezpečí, které jí kvůli vykonávání této činnosti hrozí, jeho nabídku přijala. Stala se agentkou H 21 a zase se cítila důležitá.

Francouzi a Britové tanečnici začali poměrně brzy podezírat a sledovat. Když pak byl na frontě vážně zraněn její aktuální milenec, ruský důstojník Vadim Massloff bojujícící po boku Francouzů, dostala se do hledáčku příslušníka francouzské rozvědky kapitána Ladouxe. Ten Matě Hari za špionáž pro jejich stranu nabídl kromě peněz i lákavou propustku do lázní, kde se zotavoval její milý. Tanečnice spolupráci potvrdila, stala se dvojitou agentkou a přislíbila, že se za odměnu milion franků dostane až k samotnému německému korunnímu princi Vilémovi, pro nějž už v minulosti tančila, a navíc bude operovat i v Belgii.

Následující měsíce se neúspěšně snažila dostat do blízkosti Viléma, strávila spoustu času na cestách, kvůli jejímu nákladnému životu jí navíc docházely prostředky, a tak stále vytrvávala ve své roli dvojité agentky. Ani jedné straně však nedokázala přinést žádné zásadní informace a svým naivním chováním pouze vzbuzovala pozornost. Právě proto se ji nakonec Němci rozhodli obětovat. Věděli, že jim Francouzi dokážou dešifrovat telegraf, a tak jim odeslali zakódovaný vzkaz, podle něhož se dalo agentku H 21 jednoduše identifikovat. Francouzi si ověřili pravost zprávy a dne 13. února 1917 Matu Hari zatkli v pařížském hotelu Elysées Palace.

Popravená mučednice, která se stala obětním beránkem

Během soudu, který se konal za zavřenými dveřmi, přiznala, že od Němců přijala peníze. Trvala ale na tom, že jim nikdy neposkytla žádné cenné informace, protože by prý nikdy nezradila Francii, její druhý domov. Později se skutečně ukázalo, že jim sdělovala pouze bezvýznamné drby o sexuálním životě francouzských politiků a důstojníků, které navíc často byly zkreslené či zcela smyšlené. Naivita, důvěřivost a neschopnost rozlišit pravdu od fikce vedly u Maty Hari k tomu, že se při výsleších stále více zamotávala do svých výpovědí. I přesto, že francouzská rozvědka podpořená britskými kolegy nedokázala předložit jediný přímý usvědčující důkaz, odsoudili proslulou tanečnici k trestu smrti za špionáž, podíl na zhroucení válečné operace proti Německu a na smrti 50 000 francouzských vojáků.

Po tomto rozsudku se k ní obrátil zády dokonce i milovaný Vadim, a poslední dny před popravou tak zůstala úplně sama. I ve svých posledních chvílích na tomto světě si však zachovala noblesu a šarm, na kterých si celý život tolik zakládala. Ráno dne 15. října 1917 hrdě nakráčela vyšňořená před popravčí četu a odmítla si nechat zavázat pásku přes oči. Celá poprava u zámku Vincennes na okraji Paříže, při níž její tělo smrtelně zasáhly pouhé tři kulky ze 12 vypálených, se tak stala jejím posledním vystoupením.

V roce 2017 uplynulo od její smrti 100 let a při té příležitosti byly zpřístupněny archivy některých tajných služeb. Ty dokázaly, že Mata Hari sice nebyla nevinná, ale zároveň nedonášela francouzským ani německým rozvědkám žádné zásadní informace, které by poslaly na smrt tisíce vojáků. Potvrdily tak názory historiků, že zástupci francouzské vlády potřebovali obětního beránka v podobě zrádce, na kterého by mohli alespoň částečně svést neúspěchy ve válce, aby získali na svou stranu veřejné mínění. A Mata Hari pro ně evidentně byla snadnou kořistí.

Její současní obdivovatelé se stále snaží pověst své femme fatale očistit. V rodném nizozemském městečku Leeuwarden ji dokonce milují, považují ji za hrdinku a udělali z ní mučednici. Do jaké míry je k tomu vedla vidina finančního přísunu z turistického ruchu, o tom můžeme jen polemizovat. Její život se také stal předlohou mnoha knižních románů i filmových zpracování, což samo o sobě vypovídá o tom, že budí pozornost i dávno po své smrti. A z toho by jistě měla jedinečná i naivní Mata Hari obrovskou radost.

Autor: Kristýna Šťastná