GLOSA: Konec známkování v Česku. Co říkají jedničky a čtyřky o dětech? Vůbec nic
Známkovat, nebo neznámkovat Odpovídá Miroslav Hřebecký z EDUin
Reforma českého školství je nutná, na tom se shodnou odborníci i rodiče a zřejmě by přikývly i děti, kdyby zrovna neřešily trendy na TikToku, hamburgery v akci nebo to, kdy vyjde nová „marvelovka“. Plamennou diskusi budí otázka, zda má ze základních škol zmizet tradiční známkování. Co vlastně známky o českých dětech říkají?
Konec tradičního známkování část rodičů vítá, zdůrazňují, že znalosti, píli a talent žáků nelze svazovat do škály stupnice 1 až 5. Všichni jsme to zažili ve škole, kdy známka 3 u jednoho žáka byla vlastně hodně přísná 2, zatímco u druhého ten samý matematický znak byl vlastně zakuklená čtyřka, kterou Honzík nedostal jen kvůli tomu, protože se snaží, hezky se hlásí, má zrovna nemocnou maminku, umřelo mu morče a o přestávkách nezlobí. Zatímco Anička možná napsala písemku i lépe než Honzík, ale je drzá a nezdraví pana ředitele...
Koncept tradičního známkování pak dostával další zatěžkávací zkoušku, když se na střední škole potkaly děti, které chodily na různé základní školy. Co v Benešově stačilo v pohodě na jedničku, to už v Příbrami zavánělo trojkou. Co stačilo u paní učitelky Novákové, to už rozhodně nestačí u pana učitele Zelenky...
Čtěte také: Odkládání dětí do babyboxů má své limity. Nejstarší se do schránky málem nevešlo
S koncem tradičního známkování nesouhlasí konzervativní část rodičů a pedagogů, protože na to byli zvyklí, protože to tak fungovalo roky, protože za jejich mládí to tak bylo a basta. Svět se ale mění. Zda k horšímu, či k lepšímu, je na filozofickou debatu, ale prostě to, co bylo běžné před 20 lety, nemusí být normální dnes.
Můj děda nechápal, jak je možné, že na základní škole nemusíme sedět s rukama za zády, kluci mají dlouhé vlasy a ve třídě nevisí rákoska. Říkal mi, že sedím v lavici zkroucený jak žížala a že kdybych takto seděl v jeho třídě, kde úřadoval pan řídící, tak mě přetáhne prutem, abych se srovnal. Když jsem pak přišel s náušnicí v levém uchu, tak děda... Ale nic, časy se mění.
Konec známkování tedy znamená otřes světa, na který jsme zvyklí. Je to otřes tradičních hodnot. Stejným otřesem tradičních hodnot v minulosti bylo zavedení volebního práva pro ženy...
Časy se prostě mění, a zatímco před sto lety ležela ve třídě bible, před rokem 1989 shlížel na děti z obrazu Gustáv Husák, tak dneska se známky propisuji do mobilní aplikace, kam se může dítě podívat, pokud se tedy raději nepodívá na Snapchat či OnlyFans... Což je ale opět na jinou debatu.
Čtěte také: Přiznání královny úklidu Marie Kondo: Mám doma nepořádek, s dětmi to jinak nejde
Konec známkování tedy znamená otřes nějakého světa, na který jsme zvyklí. Je to otřes tradičních hodnot (zase bychom mohli vést rok diskusi, co to ty „tradiční hodnoty“ vlastně jsou) a stejným otřesem tradičních hodnot v minulosti bylo zavedení volebního práva pro ženy a otřesem bude i zákaz spalovacích motorů. Opět je na jinou diskusi, zda je to dobře. Myslím tedy ty motory, ne to volební právo pro ženy... A je tedy konec známkování dobře? Bude stačit, když děti budou ohodnocené slovně? Podle mě je to jedno. A vede mě k tomu jeden příběh.
Jaký význam a smysl přinášejí do života známky?
Na základní škole jsem patřil mezi jedničkáře, dvojky jsem moc rád neměl a trojek jsem se bál. Čtyřky v mém světě neexistovaly. Existovaly ale ve světě dvou mých spolužáků. Budeme jim říkat Jarda Kříž a Petr Krejčí. Kříž a Krejčí na tom nebyli moc dobře. Škola je nebavila, učení jim nešlo, učitelé jim nedávali pětky jen kvůli tomu, protože s nimi nechtěli řešit na prvním stupni možné propadání, chtěli je poslat aspoň na druhý stupeň a mít je z krku.
Čtěte také: Expertka na rodičovství radí: Jak s dětmi mluvit, aby vás opravdu poslouchaly?
Kříž a Krejčí byli prostě známkoví lúzři a my jedničkáři jsme se jim smáli. Šel jim jen tělocvik a místo toho, aby dávali pozor, tak do školy pořád tahali modely autíček a na lavici měli šroubovák a furt skládali nějaké formule... Po letech byl třídní sraz. Do hotelu tehdy přijel taky Petr Krejčí. Jarda Kříž na sraz nepřijel s tím, že má moc práce. Petr Krejčí dojel v luxusním mercedesu a tehdy ten večer za nás za všechny zatáhl.
Na cigárku jsem se ho pak zeptal, co vlastně dělá. „Vy všichni jste šli na střední, ale já byl blbej a na školu mě nevzali. Tak jsem začal s tátou tahat ojetá auta z Německa a Itálie. Dnes už to nedělám, dnes mám autosalony a řídím dost velký byznys s auty. A teď zkoušíme dělat i čluny, to mi poradil právě Kříž, který je teď pracovně v Hamburku,“ odpověděl mi „čtyřkař“ Krejčí a šel si dát další drink.
Je to příběh, který často říkám svému dvanáctiletému synovi, když se hroutí z toho, že si myslel, že písemku má na dvojku, ale pak dostal trojku. Je to příběh o tom, jaký význam a smysl do života přinášejí známky na české základní škole.
Autor článku
Josef Šťastna
Josef Šťastna začínal jako editor na Blesk.cz, pak dělal hlavního editora na TN.cz a téměř šest let působil jako šéfredaktor webu eXtra.cz. Nejvíce ho zajímají neobyčejné příběhy tzv. obyčejných lidí.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
