Iva Janžurová si užívá moderní technologie. Nechci zůstat moc pozadu, říká v rozhovoru

Jaká je vaše úloha v tomto projektu?

Vystupuji v jednom dílu, který byl v podstatě napsán na tělo mně a mojí dceři Sabině. Hrajeme samy sebe, matku a dceru, dvě herečky, které přijdou na konkurz do švédského filmu. Mám svého hereckého agenta, což já ve svém životě nemám a ani se o to zatím moc nesnažím usilovat, i když je to už i u nás taky trochu zvykem.

Nikdy jste neuvažovala o tom mít svého hereckého agenta?

Tenhle přepych jsem si pořídila okamžitě po revoluci a najala jsem si na to inspicienta z Divadla na Vinohradech. A vzniklo z toho něco tak moc složitého, že jsem se v tom sama nemohla vyznat. Volali jemu, on volal mně, pak já jemu zpátky, neustále jsme řešili, kdo si co přečetl nebo má přečíst. Bylo to několikanásobně složitější než bez něho. Od té doby agenta nemám, jen v tomhle seriálu.

I když tady hrajete sama sebe, současně se musíte držet scénáře. Do jaké míry je tedy seriálová Iva Janžurová podobná té reálné?

Snažila jsem se být co nejvíce sama sebou, byť v drobných detailech mě ta předloha míjí, ale míjí mě tak, že výsledek bude legračnější, než by možná byl ve skutečnosti. Takže je dobře, že mě takhle míjí. V seriálu jsem za méně dovednou v zacházení s technologickými výdobytky současnosti, jako jsou mobily, počítače a podobné věci. Ve svém životě se jim nevyhýbám. Naopak. Jakmile se začaly rozmnožovat počítače, rychle jsem se připojila, měla jsem ještě jehličkovou tiskárnu. Myslím, že dříve mi počítače smazaly tak 80 % mojí práce tím, že jsem s nimi neuměla zacházet, dneska už jsou vybaveny i pro nešiky.

Máte i vlastní profily na sociálních sítích. Jste fanouškem moderních technologií?

Má to svá nebezpečí. Sama se přistihnu, že jdu spát dlouho po půlnoci a před spaním si ještě otevřu Facebook a najednou jsou dvě hodiny pryč. V tomto smyslu je to vykradač času. Zároveň to ale umožňuje rychle korespondovat s lidmi, se kterými chcete. Dnes (19. května - pozn. red.) mám narozeniny, chodí mi krásné zprávy a je moc hezké, že si je můžu schovat a číst si je ještě třeba za rok. Naučila jsem se přepsat si ty hezké zprávy na médium, kde nehrozí, že bych si je smazala. A jestli si dám jednou konečně pokoj a zařídím si opravdový důchod, můžu se z nich těšit ještě po letech. Mám i banku v mobilu, to mi také ušetří spoustu času. V tomto smyslu je to bezvadné. Nejsem na to velký talent, ale nechci zůstat moc pozadu, tak se to radši učím. A když něco nevím, mám vnuka Vincentka a vnučku Adinku, kterým zavolám a oni jsou schopni mě mobilem navigovat, co mám dělat.

Váš příběh v seriálu nicméně stojí na vašem vztahu s dcerou, který je sice hezký, ale intenzivně pracovat spolu nechcete. Jak to máte ve skutečnosti?

Se Sabinkou spolupracuji moc ráda. Hrajeme spolu v divadle, režírovala mě... V covidu jsme „secvičily“ představení Pusťte mě ven, kde ona i krásně hraje. Je tam sice málo, ale na konci má tři aplausy na otevřené scéně. A já z legrace říkám, že tam dřu dvě a půl hodiny a ona si pak slízne smetanu. Ale to říkám samozřejmě s radostí a sama se gagům, které si vymyslela, směju a odbourávám se. Její způsob práce se mi velmi zamlouvá, je mi s ní dobře a nemám žádné problémy. To, že ji občas napomínám, což je v tomto seriálu využito, to samozřejmě platí, ale jsou to věci, které probíhají v duchu laskavosti. Ale musím říct, že Sabinka mě dnes možná napomíná víc než já ji.

V tomto seriálu děláte psí kusy pro to, abyste se vyvlékly ze společné práce. Jak jste k tomuto úkolu přistoupily?

Každá trošku jinak, ale obě jsme z toho měly malinko obavy, protože musíme přehrávat, chceme odradit režisérku od toho, aby nás angažovala pro film. A přehrávání je docela těžký herecký úkol. Bála jsem se, že to třeba nebudeme umět. Tak uvidíme, ale snažily jsme se, aby to bylo veselé.

Někdy se kritiky dopustím a pak mě hrozně mrzí, co jsem způsobila, protože obě moje dcery jsou dost nešťastné, když jim něco vytknu...

Když jste se připravovaly na dnešní natáčení, učily jste se dialogy spolu?

Teď opravdu nevím, jestli to mám prozradit... Včera večer jsem říkala Sabince, že by mohla přijít ke mně dolů, protože bydlím o patro níž než ona se svou rodinou, a že bychom si to spolu prošly. Ale Sabinka byla v tu chvíli připravená odkráčet jinam za svými povinnostmi s tím, že to zvládneme až na place, aby to bylo živé. Takže my přicházíme pracovat bez domácí přípravy, která se sice nabízela, ale nedošlo k ní, protože obě teď máme strašně moc práce. Já hodně hraju divadlo, mám dohromady osm představení, která musím neustále nosit v hlavě a oživovat.

Nese společná práce matky a dcery nějaká úskalí?

V našem případě si žádná úskalí neuvědomuji. Naopak se musím přiznat, že už teď malinko využívám Sabinčiny energie. Ona pro mě dělá mnoho věcí navíc, často mi nosí i jídlo. Když spolu jedeme na zájezd, vybalí krabičku i pro mě. Ona výborně vaří. Nedávno to byla sekaná, kterou jsem si vezla na chalupu, tam jsem se s ní dva dny krásně živila a pak jsem ještě kousek přivezla domů. Ona je úžasná, doufám, že se mi neunaví.

A umíte být k sobě i kritické?

No, to teda neumíme. To bude asi nedostatek, protože to by občas taky chtělo. Někdy se toho dopustím a pak mě hrozně mrzí, co jsem jí způsobila, protože obě moje dcery jsou dost nešťastné, když jim něco vytknu. Theodorka možná ještě víc. Vzpomínám si, když ještě chodila do školy a přečetla jsem si nějakou její slohovou práci a poradila jí, aby to přepsala, tak z toho byla nešťastná. Ale ani já nejsem milovník nepříjemné pravdy. Máme to v povaze všechny tři.

Byla jste ráda, že se vaše dcera Sabina vydala na stejnou profesní dráhu jako vy?

Zpočátku ani trochu, dokonce jsem se pečlivě snažila jí to rozmluvit. Měla jsem velkou obavu, i když jsem viděla tu obrovskou touhu. Uvědomovala jsem si, že holky vyrůstaly v době, kdy jsem měla spoustu štěstí na úžasné role, úžasné režiséry, hrála jsem v perfektních divadlech – ve Vinohradském, potom v Národním. A říkala jsem si, že si asi budou představovat, že se jim taky takhle bude dařit, ale to není samozřejmost. Bála jsem se, abych vedle sebe pak neměla dvě zklamané bytosti. Theodorka taky trochu koketovala s divadlem, párkrát s námi hrála a musím říct, že úspěšně, komik ona je docela dobrý, ale byla jsem ráda, že se nakonec rozhodla pro dokumentární film. Sabinka úpěnlivě chtěla být herečkou. A vlastně se jí podařilo dostat se silněji do povědomí lidí až v období, které prožívá teď. A přiznám se, že si moc ráda čtu dopisy, zprávy a vzkazy na Instagramu a Facebooku, které jí tam lidi píšou, a častokrát u toho jako poctěná matka sentimentálně pláču. Jsem šťastná, že se jí dnes tak pěkně daří. Ona se velmi dobře a nesobecky věnovala dětem, a tak se ve své profesi nedrala moc kupředu, dokud ty její dvě ratolesti nevyrostly.

Půjdou i vaše vnoučata stejným profesním směrem?

Vincent odmaturoval se samými jedničkami a Adinka bude maturovat za dva roky. A ta by chtěla být také herečkou, ale maminka jí to určitě bude rozmlouvat stejně tak, jako jsem to kdysi rozmlouvala já jí. Zatím studuje fotografii a myslím, že má pro to docela výtvarný talent, po tatínkovi, který je malíř a jevištní architekt.

Pusťte si také rozhovor se Sabinou Remundovou: