Moderní žena, která šla i k šibenici s hlavou vzhůru. Kdo byla Milada Horáková?

Jednou z nejznámějších českých žen nejen u nás, ale i v zahraničí je Milada Horáková (†48). Když se dozvíte něco o jejím životě, který byl plný neúnavného boje za demokracii i práva žen, ihned pochopíte, proč tomu tak je. Připomeňte si 72. výročí její popravy.

Manželka tehdejšího amerického prezidenta Eleanor Rooseveltová, britský politik Winston Churchill nebo geniální fyzik Albert Einstein. Ti všichni se ze Západu přes železnou oponu snažili v roce 1950 nabádat komunistické pohlaváry, aby omilostnili českou právničku Miladu Horákovou, která byla 8. června odsouzena k smrti oběšením.

Horáková však žádosti o milost odmítla a čekala ve své cele na kata, který ji měl 27. června téhož roku nad ránem oběsit. Okolo půl třetí ráno napsala své rodině, manželovi Bohuslavu Horákovi a dceři Janě, poslední dopis, v němž jim vzkázala: „Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá – a co je jiného život než boj.“ Tato slova dokonale vystihovala její náturu i životní hodnoty, kterými se řídila již od svého mládí. A nevzdala se jich ani pár hodin před jistou smrtí.

Demokratka bojující za práva žen již od mládí

Milada Horáková se narodila v Praze na Královských Vinohradech 25. prosince 1901. Její tatínek Čeněk Král a maminka Anna tak svou již druhou dceru přivítali zrovna na Boží hod vánoční. Z celkem tří Miladiných sourozenců se dospělosti dožila jen o 16 let mladší sestra Věra. Starší sestra Marta a mladší bratr Jiří v dětství podlehli spále.

Díky výborným studijním výsledkům se Milada po obecné škole, několika gymnáziích a maturitě v roce 1921 dostala na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde o pět let později úspěšně odpromovala. Jak se uvádí na webu projektu Paměť národa, Milada se doma odmalička setkávala s demokratickými ideály, které vyznával její tatínek, velký příznivec prezidenta Masaryka. Zájem o práva žen pak podnítila zejména její vysokoškolská studia a setkání s tehdejší senátorkou Františkou Plamínkovou, díky níž se dostala do Ženské národní rady. Horáková byla hlasitou a důslednou bojovnicí za to, aby ženy měly stejná práva jako muži. Mimoto byla členkou Československé strany národně socialistické (ČSNS).

Bohužel se tomuto tématu nemohla naplno věnovat, neboť se narodila do turbulentní 1. poloviny 20. století, kterou v Čechách poznamenaly dvě světové války následované úpadkem do komunistické totality. A už od začátku bylo jasné, že jakožto demokratka tělem i duší nebude Milada nespravedlnosti a utrpení nevinných jen tak přihlížet.

Nacisté a první vykonstruovaný rozsudek

Ztrátu Sudet a následnou nacistickou okupaci již Milada zažívala jako vdaná paní a matka – po studiích se provdala za redaktora Československého rozhlasu Bohuslava Horáka, se kterým od roku 1933 vychovávali dceru Janu. I přesto aktivně pomáhala uprchlíkům z českého pohraničí a ihned se zapojila do odboje proti okupantům. V roce 1940 byla i s manželem zatčena a po tvrdém vyslýchání gestapem uvězněna nejdříve na Pankráci, posléze i v koncentračním táboře Terezín.

Po převozu do Německa zažila v roce 1944 první zinscenovaný soudní proces, v němž ji nacisté chtěli odsoudit k smrti. Horáková se hájila sama a plně v němčině. Rozsudek byl nakonec zmírněn na osm let v káznici, z nichž si ale neodpykala ani rok, když ji v ženské věznici u Mnichova v dubnu 1945 osvobodila americká armáda.

Ani konec druhé světové války však pro Miladu Horákovou neznamenal opravdový klid a mír. Získala sice možnost vrátit se zpět domů k manželovi a dceři, obnovila svou politickou aktivitu v ČSNS, veškeré naděje na návrat Československa k demokracii ale vzápětí zmařil komunistický převrat. Ten stejně jako mnoha jiným lidem i Miladě Horákové obrátil život vzhůru nohama.

Druhé zatčení a odsouzení k smrti

„U nás v rodině byla tehdy atmosféra velmi napínavá, protože otec už byl velmi perzekvován v zaměstnání, pak ho nakonec vyhodili, takže už byl bez zaměstnání. Proto taky byl doma, když mámu přišli zatýkat, a proto jí taky šel dát avízo, ale bohužel už přišel pozdě,“ vzpomínala na tuto dobu v Show Jana Krause dcera Milady Horákové Jana Kánská.

Jak se cítila dcera Milady Horákové Jana Kánská před natáčením Show Jana Krause?

Milada Horáková byla zatčena 27. září 1949. Od roku 1948 pracovala na pražském magistrátu a měla možnost emigrovat na Západ. Svůj odchod z vlasti však opakovaně oddálila a mezitím se snažila nejen pomáhat dalším lidem s emigrací, ale také být nadále politicky aktivní. StB mimo ni v listopadu zatklo dalších 380 bývalých funkcionářů ČSNS a připravilo veřejně sledovaný politický proces.

Dne 8. června 1950, po osmidenním procesu, závěrečných řečech nechvalně proslulých státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové a posledních proslovech obžalovaných (které media cíleně cenzurovala, aby se nedostaly na veřejnost), byla Horáková spolu s dalšími třemi obžalovanými odsouzena k smrti.

Během posledních tří dnů svého života sepsala v cele, kde čekala na popravu, celkem deset dopisů pro svou rodinu, dceru i přátele. Ty se podařilo zachránit a zřejmě uchovat v archivu, načež byly po sametové revoluci znovu objeveny a dostaly se mimo jiné k její stále žijící dceři Janě.

Poprava Milady Horákové proběhla na přímý příkaz tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda 27. června 1950 v 5 hodin a 35 minut ráno ve věznici Na Pankráci, kde Horákovou dříve věznili i nacisté. Její smrt byla o to krutější, že ji nepopravili oběšením na klasické oprátce, ale dlouho trvajícím škrcením, které mělo v případě Horákové trvat hrozivých téměř 15 minut. Její ostatky byly spáleny a komunistickou mocí ukryty. O tom, zda byly následně někde schovány nebo jinak zničeny, dodnes nic nevíme. Poslední místo odpočinku Milady Horákové tak stále chybí.

Její osud dodnes rezonuje s celou českou společností, a to nejen proto, že ve svém životě opakovaně zažívala nespravedlnost, mučení a útlak. Ale zejména proto, že navzdory všem útrapám a perzekucím až do poslední chvíle svého života nepřestala věřit ve své politické i lidské ideály, pro které byla ochotna bez mrknutí oka a – jak sama napsala – se vztyčenou hlavou čelit i samotné smrti.