Rád se s herečkami vydávám na tenký led, přiznává režisér Jiří Vejdělek

• Jste jeden z mála režisérů, který se ve filmech nevyhýbá ženskému světu. Co vás na něm tak fascinuje?

V podstatě úplně všechno. Pro mě jako pro muže je to cizokrajný svět, který se snažím poznat. On je ale nepoznatelný, takže je to práce a koníček na celý život. Je to lákavé taky proto, že někdy je odměna za správné pochopení ženy sladká.

• Přemýšlíte o tom, jak budete ten ženský svět vyprávět divákovi? Vaše hrdinky často procházejí proměnou osobnosti, hledají samy sebe a začínají nový život.

Pozoruju ženy ve svém okolí, domýšlím si, co cítí a co si asi přejí. Těžší na těch filmech je udělat je úsměvné. Ženy mají totiž sklon brát své životy velice vážně, někdy až tragicky. Snažím se proto přivést je svými filmy k nadhledu a povzbudit je, aby se na své trable někdy podívaly z většího odstupu a aby se jimi trochu pobavily. Když pak film může díky energii, kterou se do něj snažíme vložit, někomu aspoň na chvíli pomoct, je to pro mě i pro spolutvůrce vždycky velká vzpruha.

• Ve společnosti koluje stereotyp, že ženy nemají smysl pro humor. Jaké je v tomto ohledu české ženské publikum?

Myslím si, že ženská komička je větší vzácnost než komik-muž. Možná je to taky kvůli tomu, co k tomu muže vede. Beru to podle sebe, protože když jsem se v pubertě podíval do zrcadla, pochopil jsem, že nic jiného než smysl pro humor a nadhled mi v životě nezbývá. Třeba to tak má celá řada mužů. Mužský svět je navíc bojovný a ostrý. My musíme umět zvládat údery a často je odrážet s humorem, protože se nemůžeme složit, bulet ani si stýskat. Ženy to mají dovoleno, takže nemusí tolik utíkat k humoru.

Podle mě je zároveň složitější vytvořit ženskou komediální postavu. Když totiž postavě házím klacky pod nohy a způsobuju jí příkoří, v případě muže se tomu diváci i divačky budou smát. Když ale to samé udělám ženě, bude vzbuzovat lítost a divák se smát nebude. Je zvláštní – a je to správně – že ženu pořád považujeme za křehkou bytost, kterou bychom měli chránit. Chlapovi ale můžeme udělat téměř cokoliv a bude to sranda, protože se počítá s tím, že to nějakým způsobem ustojí. Divačkám se navíc hrozně líbí, když muži dostávají ve filmech pořádně zabrat. Často si říkám, že když se ženy v kině smějí, jsou vděčné tvůrci, že to těm mužům dává i za ně, za všechna příkoří, která jim způsobili.

• Na podzim měla premiéru vaše zatím poslední komedie Poslední aristokratka. I do ní jste obsadil Elišku Balzerovou, která hraje ve vašich filmech často. Čím to?

To má celou řadu důvodů. Nejpodstatnější je ten, že je prostě úžasná. Když mám příležitost a ta role tam je, Elišce ji nabídnu. Ona je velmi vybíravá a pouští se pouze do rolí, v nichž může předvést něco nového ze svého umění. I já si tedy vždycky lámu hlavu nad tím, aby to bylo nové a svěží. Po Ženách v pokušení, kde ztvárnila ostrou dámu v letech, a po elegantní paní v Tátově volze hraje v Poslední aristokratce ženu z lidu. A to se jí strašně líbilo. I pan Boček, autor předlohy, z ní byl nadšený. Já ji ale znám a vím, že bude vždycky skvělá.

• Je pravda, že Eliška Balzerová byla v Ženách v pokušení dokonalá. Měla tato postava nějakou reálnou předlohu?

Ta postava se mi objevila ve snu. Zdálo se mi o starší ženě, která je vážně nemocná a rozhodne se, že se tím nebude do konce života trápit. V tom snu byl rok 1991, do Prahy měli přijet Rolling Stones a ona byla jejich obrovskou fanynkou. Chtěla si tak splnit poslední přání, vzala svou dvacetiletou vnučku a jela s ní na ten koncert, který měl být to poslední, co zažije. Když pak její dcera jela do márnice, aby ji identifikovala, našla na zadnici maminky podpisy členů kapely.

Takový byl můj sen, ve filmu to tak není. Zdál se mi ale základ, ze kterého tato postava Elišky Balzerové vychází. A přemýšlím, jestli ji ještě v nějakém filmu nevzkřísím, protože se mi píše velmi dobře. Je to navíc jedna z těch vzácných komediálních ženských postav, protože se dívá na svět z krásného nadhledu, a přitom si i díky tomu, že už jí nezbývá moc času, dovolí být drzá, nekorektní a temperamentní. Prostě nádherná. A přitom taková mrcha.

• Vedle Elišky Balzerové opakovaně spolupracujete taky například s Taťánou Dykovou či Veronikou Khek Kubařovou. Jaké jsou jejich osobnosti?

Každá z těch hereček je jiná, stejně jako každá žena je jiná. Herečky v sobě navíc mají celou řadu osobností, protože je to jejich profese. Pro film tedy musíte vyhmátnout tu, která se hodí do scénáře. Rád jim nabízím role, které divákům ještě nepředvedly, takže i když opakovaně spolupracuji se stejnými herečkami, chci, aby překvapily ve své roli mě i diváky. To je vždycky můj cíl, aby předváděly něco nového a aby se bály. Všichni herci jsou totiž ostýchaví a jdou se svojí kůží na trh.

V rámci určitého obranného mechanismu proto sáhnou do osvědčeného šuplíku, který funguje a díky kterému je lidé milují. Když je pak jako režisér táhnu jinam, mají strach a říkají si: přijmou mě takto diváci? Dokonce i Eliška Balzerová měla u Poslední aristokratky obavy, protože předváděla úplně někoho jiného než dosud. Rád se s herečkami i herci vydávám na tenký led, protože věřím, že jsou opravdu dobří a ubruslí to.

• Říká se o vás, že jste velkým obdivovatelem žen. Jaký typ vás dokáže okouzlit?

Těch je spousta. Vždycky taky bylo důležité, jaký existuje typ žen, které dokážu okouzlit já. Kdybych se příliš nechával okouzlovat těmi, které pak nedokážu okouzlit, to bych opravdu splakal nad „vejdělkem“. Mám ale rád ženy, které jsou ženské, které se nestydí za to, být ženami, které s tím umí zacházet, ale přitom toho nezneužívají přespříliš, to já potom už nepovoluju. Ty, které se se mnou zapřetahují, ale nebojí se zůstat po mém boku a opřít se o mě, když je potřeba. Je ale samozřejmě dobré, když ženy mají i svou vlastní sílu a energii, kterou se nebojí projevit. A že mě dostane do kolen vtipná žena, o tom žádná.

• Koncem loňského roku se vám narodil už druhý potomek. Máte s partnerkou rozdělené role podle klasického vzorce – otec je živitel, matka se stará o domácnost?

Jsem vyznavačem spíš těch klasických rolí. Má zodpovědnost je, aby žena i děti byly v teple, suchu, v bezpečí, aby se nemusely bát nouze finanční ani žádné jiné. Doma se samozřejmě snažím pomáhat jako dozor a jako komický element, když je potřeba dítě rozesmát a uklidnit. Zjistili jsme, že to funguje výborně. Malý se v mém náručí nejdříve směje a pak spokojeně usíná, protože se cítí klidně.

Jako většina mužů se taky snažím prchat před některými přebalovacími manévry. Ne že bych se jim úplně vyhýbal, ale snažím se být k ruce a vyvažovat emoční stavy jak partnerky, tak prcka, a zařídit to tak, aby si partnerka aspoň chvíli mohla odpočinout. Toto je totiž zaměstnání na celý život, na 24 hodin denně, kdy spaní v některých obdobích klesá blízko k nule.

Autor: Kristýna Šťastná, Petra Kloidová

Podívejte se na Jiřího v nové talkshow Na Pavláska