Martina Bártová: Všechno chce svůj čas

//

Gabriela Osvaldová se tě ptala, jak se ti líbí duet Až se zblázním. Odpovídala jsi docela složitě. Líbila se ti ta písnička, nebo ne?Podle mě se interpret musí s písničkou nejdřív sžít, aby do ní mohl dát emoce. Takže nevím, jak lépe jsem měla odpovědět. Nebylo dost času na přípravu, abych ji interpretovala s naprostou samozřejmostí a dostatečnou dávkou emocí. Věřím, že se mi ji podaří během prázdninových zkoušek vypilovat natolik, že se divákům zaryje do podvědomí a budou si ji broukat cestou z divadla.

Nenapadlo tě v tu chvíli říct, že ano, a nerozebírat to? Chtěla jsem odpovědět po pravdě, to by měl přece udělat každý. Odpověď typu: „Napsali jste to krásně, je to pro mě čest zpívat,“ mi připadá dost neupřímná, i když by tak odpovědělo asi devadesát procent lidí. Ale asi bude příště lepší mlčet. Ne každý pochopí, jak to myslím, a pak vznikají zbytečná nedorozumění.

Vypadalo to, jako bys o tu roli ani nestála. To vůbec ne a mrzí mě, že to tak vypadalo.

Nemáš s upřímností občas problém? Nestává se ti častěji, že ji okolí špatně pochopí? Já mám všeobecně problém, že o všem moc přemýšlím. Budu s tím muset něco dělat. Asi je někdy lepší mlčet, jenže s tím mám taky problém. Nechci hanět hudbu pana Soukupa a text paní Osvaldové, je to autorský tým, jehož práce si moc vážím. Tu písničku si člověk musí poslechnout víckrát, chvilku trvá, než do ní pronikne. To jsem chtěla říct. Já mám prostě nálepku někoho, kdo pořád něco kritizuje.

A co ve škole? Na hudebním gymnáziu jsem byla velmi poslušná studentka, která držela krok a nijak se nevzpouzela. Tam ale byly perfektní vztahy. Na konzervatoři se snažím utvořit si svůj názor a prosadit ho. Myslím, že je správné říct, co si člověk myslí.

Když jsi se svoje jméno dozvěděla, vypadala jsi, jako bys z toho ani neměla radost? Spousta lidí má zřejmě problém s tím, jak dávám najevo emoce. Raduju se, ale nejsem ten typ, který slzí dojetím, výská radostí a děkuje mamince a tatínkovi, že mu to umožnili. Raduju se v sobě.

V tom se s Honzou Křížem k sobě jako Robin a Mariana docela hodíte, ani on moc nedává najevo emoce, taky je hodně introvertní. Možná se tak jevil na jevišti, ale nepřipadá mi zrovna uzavřený. Na chatu v Blesku jsme se docela nasmáli. Má velkou výhodu, že má s muzikály zkušenosti. Možná se mu zdá, že ve mně necítí herecké emoce, při zpívání mu chyběl oční kontakt se mnou. S tím mám taky problém. Strašně se stydím. Musím se naučit nějak se lidem otevřít a neohlížet se, jestli to bude trapný nebo ne.

A proč se stydíš? Jsi mladá, krásná, nádherně zpíváš, tak proč si tak málo věříš? Nevím. Jsem hrozně sebekritická, což mě svazuje.

Vždycky jsi byla taková? Jako malá jsem byla sebevědomější, víc jsem si věřila a se sestrou klidně zpívala na plný pecky u klavíru. Až mě musela krotit. I v primě a sekundě na gymnáziu jsem byla výbojnější. Jenže když se rodiče rozvedli, změnilo se to. Nějak jsem posmutněla a začala věci strašně rozebírat. Ten šášula ve mně umřel. Prý máš komplikovaný vztah s maminkou. Co to znamená? Neřekla bych komplikovaný. Jsou prostě věci, ve kterých se neshodneme, kolikrát se pohádáme. Máma je Býk a musí mít vždy poslední slovo. Já jako Panna si chci taky prosadit své. Je na můj vkus a vzhledem k mému věku až moc starostlivá. Ale udělala toho pro nás se sestrou moc, kdyby mohla, tak by se pro nás rozdala. Vždycky jsme ji mohly brát spíš jako kamarádku. Jsem ráda, že mám mamku takovou, jakou mám.

Máš starší sestru, se kterou i vystupuješ...

Kristýna je o rok a půl starší, hodně mě usměrňuje. Vyčítá mi, že působím na jevišti uzavřeně. Říká, že nemám být v křeči. Ale radí mi i s interpretací. Založily jsme kapelu a měly dost vystoupení, teď plánujeme společné koncerty. Sestra studuje na Ježkově konzervatoři klavír a skladbu a má už napsané vlastní věci. Já mám za sebou hudební gymnázium, kde jsem vystudovala hru na lesní roh, teď jsem ve druhém ročníku konzervatoře na oboru populární zpěv. Chtěla bych zkusit přijímačky na Vyšší odbornou školu při Ježkově konzervatoři, na jazzovou větev.

Nemáš pocit, že k hudbě tak nějak utíkáš před vnějším světem? Nic jiného než muziku neznám. Se sestrou jsme nedělaly žádný sport, ani jsme moc nechodily ven. Nebyl na to prostě čas. Žily jsme jen hraním. Neznala jsme nic jiného než jít po škole do hudebky, tam jsem měla i kamarády. Na gymnáziu taky, to bylo mých nejlepších osm let.

Co jsi měla v plánu, kdyby nevyšla role v muzikálu? Přemýšlela jsem, že by mě docela bavilo učit v nějaké hudební škole, mít nějakou jistotu. A k tomu si zpívat, jako to dělá moje profesorka zpěvu Naďa Wepperová. Vystupuje s kapelou Pajky Pajk a dělá vokalistku Lucii Bílé. To by se mi líbilo. Jenže interpretů je strašně moc a k takové práci se dostat není jednoduché.

Kde se vidíš za deset let? Vůbec nevím, co bude. Třeba budu chvíli v muzikálu a za chvíli po mně ani pes neštěkne. Ale chtěla bych se podívat do zahraničí, umělecké školy jsou tam na úplně jiné úrovni. Poznala bych jinou kulturu a naučila se perfektně cizí jazyk.

Kdybys nezkoušela muzikál, jak bys strávila léto? Většinou v Praze nebo po brigádách. S mamkou moc na dovolenou nejezdíme, je pořád v práci. Ale možná bych vyrazila někam se sestrou.

Za pár týdnů začnou zkoušky... Těšíš se, nebo se víc bojíš? Po vyhlášení za mnou přišel Ján Ďurovčík a říkal, že nás čeká tvrdá práce. Počítám s tím a ze zkoušek mám trochu obavy. Taky jsem si vyslechla kritiku od jednoho muzikálového herce. Deset minut do mě hučel, jak nechtěl, abych vyhrála, že přál vítězství Elišce. Trochu mě to rozhodilo, ale na druhou stranu jsem ráda, že byl upřímný. Pan Ďurovčík je proslulý svým perfekcionismem a tím, že chce z herců vyždímat maximum. Pro mě jako naprostého tanečního a hereckého amatéra to určitě nebude jednoduché. Ale jsem připravená na sobě pořádně makat.

Co třeba chodit na nějaký tanec, aby ses do začátku zkoušek trošku rozhýbala? Dívala jsem se do scénáře a Mariana tam žádné velké taneční kreace nemá. Ale je to i otázka financí, taneční kurzy něco stojí a já jsem v tomhle bohužel závislá na mamce. Tak se s tím budu muset poprat sama.

V čem jsi si naprosto jistá a nikdo tě jen tak nepřetrumfne, je pečení dortů. Prý bys jednou chtěla mít cukrárnu? Líbilo by se mi to, protože peču strašně ráda. Je to pro mě koníček, způsob odreagování. Něco jako pletení či sport. Relaxuju a jsem spokojená, když dortem někomu udělám radost, když mu chutná. Přítel mé sestry dokonce prohlásil, že už nechce jíst žádné jiné dorty, jen ty moje. To mi udělalo radost. Stejně jako když si moje dorty pochvalovali kluci a holky z Robina.

Ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Co ty a muži? Nebo kluci? Ještě jsem nenatrefila na toho pravého. Nikoho aktivně nehledám, čekám, až zasáhne osud. Mívám nálady, kdy chci být sama. Jsem tak spokojená.

Byla už jsi někdy hodně zamilovaná? Byla a pak jsem taky byla hodně zklamaná, protože to nebylo opětované.

Že by to byl důvod, proč jsi uzavřená? Možná ano. Na letních táborech jsem se vždycky strašně zamilovala, ale vždycky nešťastně. Považovala jsem se za ošklivku a ubíralo mi to na sebevědomí. Na školách v přírodě kluci tancovali s holkami, jenom já seděla v koutě. Možná i proto mám nízké sebevědomí a podceňuju se.

Jaké typy se ti líbí? Na typu nezáleží. Musí mít určité charisma a musíme si rozumět. Hlavně by mě měl umět bavit, mít podobný smysl pro humor. Nemůžu říct, že by mě nikdo nezval třeba na kafe nebo na schůzku, ale já se tak trochu stydím a předem si plánuji katastrofické vize. K tomu vypadám docela nepřístupně, takže je možné, že se mě někteří kluci i bojí. Pořád na něco čekám a zřejmě budu čekat tak dlouho, že se třeba ani nedočkám. (směje se)