Pavla (30): Na Mikuláše se neumírá, anděl to nedopustí!
Pavla (30): Na Mikuláše se neumírá, anděl to nedopustí! Zdroj: iStock
V předvánočním období se opravdu mohou dít kouzelné věci...
S Lubošem jsem se seznámila na dětském táboře, kde jsem byla jako zdravotnice a on hlavním vedoucím. Líbil se mi nejen jako chlap, ale hlavně mě dostal tím, že měl rád děti. I proto na sebe s kamarády každý rok navlékli kostýmy Mikuláše, čerta a anděla. A když se mě po pár měsících randění zeptal, jestli bych s nimi na Mikuláše šla za anděla, protože kamarád Honza coby žena zrovna dobře nevypadá, nadšeně jsem souhlasila. Stejně nadšeně jsem souhlasila, když mě po dvou letech požádal o ruku, a v říjnu jsme se vzali.
Zůstat doma? Vyloučeno
Jako každý rok jsme se těšili na naši mikulášskou „štaci“, jenže zákon schválnosti zafungoval a 5. prosince mi od rána nebylo dobře. Luboš si o mě dělal starosti a navrhl, abych raději zůstala doma, že za mě „zaskočí“ sousedka. To jsem ale rázně zamítla – nemínila jsem si nechat zkazit radost nějakou pitomou chřipkou. Uvařila jsem si konvici čaje s citronem a medem, spolkla paralen a věřila, že večer už se budu cítit lépe.
Ale v posteli jsem zůstat nemohla, protože odpoledne jsem musela zajít k paní Skřivanové, která mi rok co rok vytvářela „andělský“ účes. Když jsem spokojeně odcházela, paní se mě zeptala, jestli bychom Mikulášskou nadílku tentokrát mohli udělat i u nich. Její dcera měla odpolední směnu, zeťák byl na montáži, takže děti budou u nich. Samozřejmě jsem ráda souhlasila a dohodly jsme se, že k nim přijdeme v sedm.
Jakmile Luboš přišel z práce, oblékli jsme se do kostýmů a vyrazili za Jakubem – Mikulášem. Kamarád, povoláním učitel, už na nás čekal a jako vždycky jsme štreku začali od Štěpánků.
Z radosti málem velká tragédie
Než jsme všechny rodinky obešli, chvíli to trvalo. Proto jsme ke Skřivanům dorazili s menším zpožděním. Otevřel starý pán a šeptem nám sdělil, že je s dětmi doma sám, protože jeho paní narychlo musela odejít, ale že slivovičku má nachystanou. Protože Evičce bylo šest a Pepíkovi o rok víc, moc „práce" jsme neměli. Poté, co děti dostaly sladkosti, byli jsme pozváni na štamprličku slivovice. Ještě štěstí, že Luboš tento druh alkoholu nesnáší, a proto pohoštění s díky odmítl.
Usadili jsme se u stolu a děda nám vyprávěl, že když byl malý, hrozně se bál čerta. Pokaždé od něj dostal metlou a... Starý pán větu nedořekl, chytil za srdce a s chroptěním se zhroutil v křesle. Zatímco Jakub zavolal záchranku, s Lubošem jsme dědu položili do stabilizované polohy, zkontrolovala jsem, jestli nemá zapadlý jazyk a když jsem zjistila, že nedýchá, okamžitě jsem začala s masáží srdce a umělým dýcháním. Než přijel lékař, podařilo se mi starého pána rozdýchat. Na nosítkách na krátký okamžik děda otevřel oči a když mě uviděl, zašeptal: „Ty jsi můj anděl strážný, viď? Zachraň mě, prosím!“
Lepšího kmotra bychom nenašli
Jakmile sanitka odjela, Luboš běžel sehnat auto – do města už nic nejelo a bylo jasné, že až se paní Skřivanová dozví, co se stalo jejímu manželovi, bude chtít jet do nemocnice. Když manžel odešel, nakoukla jsem do pokoje, ve kterém Jakub dětem četl pohádky. Sotva jsem se převlékla do civilu, přišla paní Skřivanová. Po mé nepříjemné zprávě se rozplakala, ale naštěstí o pár minut později přijel Luboš a všichni jsme nasedli do vypůjčené škodovky. Jakub nám zamával a coby „strážce“ dětí se vrátil do chalupy...
Od této příhody uběhlo pět let a pan Skřivan, který se brzy zotavil, se těší dobrému zdraví. To já se z „chřipky“ dostávala sedm měsíců, po kterých se nám narodil syn Vojtíšek. Nejenže mu starý pán byl za kmotra, ale také Vojtovi rok co rok vypráví, že za svůj život vděčí andělu strážnému, kterého i viděl. „Ten anděl byla tvoje maminka!“
nef
Autor článku
Kateřina Motlová
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
