Dokument o Karlu Gottovi oslavuje legendu i vzorného otce. Problémům se vyhýbá
Očekávaný a odkládaný dokument Karel sleduje poslední rok v životě Karla Gotta a ohlíží se i za jeho úchvatně bohatou kariérou.
Když před dvěma lety Karel Gott zemřel, Česko se otřáslo v základech. O jeho zdravotních problémech se sice dlouhodobě vědělo, navzdory nepříznivým prognózám však byl blížící se odchod jednoho z nejvýraznějšch Čechů posledního půlstoletí jen těžko představitelný. Rok po smrti naší kulturní ikony se v kinech měl objevit dokumentární portrét s jednoduchým názvem Karel, který však kvůli zavřeným kinům zůstal ještě rok v šuplíku. Nyní se tato celovečerní filmová rozlučka konečně dostává do kin.
A skutečně se jedná o událost na celý večer. Snímek Olgy Malířové Špátové je natažen na 133 minut, což je na dokumentární medailonek značně neskromná stopáž. Zpočátku dostává prostor Gottovo rodinné zázemí, jež v závěru svého života vybudoval; následně se přesuneme k rekapitulaci zpěvákovy bohaté kariéry, abychom skončili opět v rodinném kruhu – přestože už ve značně smutnějším rozpoložení, zachycujícím neodvratně se blížící konec. Kombinace kariérní retrospektivy i milého pohledu pod pokličku soukromí si vyžádala rozmáchlou délku, což však vzhledem k cílové skupině ani tolik nevadí.
Chybí kritika. Jde o profesionálnější home video
Nespornou výhodou je stále velmi početný fanklub našeho věčného Zlatého slavíka. Režisérka Malířová Špátová i Gottova manželka Ivana, jež je se vznikem filmového projektu producentsky spojena, se totiž nesnažily o nikterak originální (či nedejbože kritický) pohled na pěveckou legendu, nýbrž spíše o profesionálnější domácí video, které zachycuje Karla Gotta jako zbožňovaného umělce, zodpovědného manžela a otce a částečně i jako nestárnoucího rošťáka.
Pro diváka, jenž Gottovu kouzlu nepropadl, se nejedná o podnětnou ani zábavnou podívanou, neboť nových informací je skutečně poskrovnu. Podpis Anticharty či závěrečná fáze kariéry (i života), v níž už Gottovy síly příliš nestačily – tyto a další potenciálně třaskavé momenty jsou rychle smeteny ze stolu, nikdo před kamerou ani za ní se jimi zjevně zabývat nechtěl. To se dá pochopit, přesto škoda nevyužité příležitosti.
Gott jakožto vypravěč svého vlastního života nečelí žádné konfrontaci a potenciální trhliny v jeho pečlivě udržovaném mediálním obrazu jsou okamžitě zahlazovány. Malířová Špátová dostala zadání, aby snímek byl zábavný a odlehčený, a to se jí podařilo i navzdory nezbytně melancholickému konci, kde se kýčovitými výjevy nešetří a dojetí je z diváka doslova vyždímáno.
Příznivci (a především příznivkyně) Gottovy tvorby i jeho celoživotní elegance, s níž proplouval vztahy i režimy, dostanou právě tak nekonfliktní a lehkonohý portrét, o jaký stojí – vždyť kdo by potřeboval kontroverzi, pokud jde o milované národní ikony, že? Vždy uměřený Gott se ani na sklonku života do bourání dlouhodobě budované osobní značky v žádném případě pustit nechtěl. Až do konce totiž dobře věděl, co jeho fanoušci (ne)chtějí.