Důvodů je víc. Kdo si slíbí, že skončí s alkoholem, poruší to už silvestrovským přípitkem! Nový rok je specifický, ať už jeho příchod slavíme decentně, či bujaře, jdeme spát pozdě v noci, nebo k ránu. To naruší biorytmus organismu, což se mimoděk neblaze projeví na zdraví. Plánované změny bývají navíc zásadní, obvykle se jedná o závislosti, typicky kouření. Na to musíme být připraveni psychicky i fyzicky, což se na Nový rok málokdy povede. Spíš to dopadne jako v bonmotu Marka Twaina: „Není nic jednoduššího než přestat kouřit, už se mi to povedlo nejméně sedmdesátkrát!“ Ke splnění cíle je nutné vzít v úvahu důsledky, se kterými se budeme potýkat, plánovat ho dlouhodobě. Předsevzetí, která vzniknou na základě náhlého impulzu, se nesplní skoro nikdy.
To bych neřekl. Měl by být jen jeden, ten nejdůležitější. Čím víc si jich dáme, tím menší je pravděpodobnost, že všechny stačíme splnit. Nejspíš se nám to nepovede ani u jednoho. Navíc u maličkostí jsou zbytečné. Má jít o letitý problém, jehož splnění trvá týdny, měsíce. Zásadní je položit si otázku: „Dokážu to?" A poctivě na ni odpovědět. Jinak nemá cenu vůbec začít, neúspěch je zaručený. Mozek je zvyklý na denní rituály. Vykonáváme je automaticky, třeba čistění zubů. Změnit je vyžaduje kromě času i cílevědomost, vytrvalost, sebezapření. Nejtěžší je skoncovat se závislostmi, ať už na alkoholu, cigaretách, jídle. To nejde bez vůle. Jenže ti, co ji mají, skončí se zlozvyky dávno předtím, než jim začnou vadit, nebo s nimi nezačnou. Ostatní musí vůli hledat uvnitř duše, mobilizovat schopnosti. Podpora rodiny pomáhá, motivuje, ale když chce někdo s něčím skoncovat jen kvůli ní, skončí to vždy katastrofou. Rozhodnutí musí vycházet z jeho vlastního vnitřního pocitu a přesvědčení, že to zvládne.
Ano, ale zřídka. Jejich nedodržování zmiňoval už filozof Aristoteles před dvěma tisíci lety. Je vidět, že i tehdy lidstvo trápilo to samé, co nás. Nejlépe se to daří u těch založených na citu – trávit víc času s dětmi, rodinou, přáteli. Stačí omezit pracovní aktivity, přeorganizovat denní program. U ostatních je prioritní realistický cíl i termín. Příklad – upravím jídelníček, přidám pohyb a zhubnu za měsíc tři kila. To lze bez většího sebeodříkání, není třeba brát útokem fitcentra. Stačí svižná hodinová procházka, ideálně večerní, vynechat kalorické bomby, nejíst na noc a kila jsou hned dole. Pak postupně přidávat víc aktivity, střídat běh a chůzi, vynechat i další jídla, po nichž se tloustne. Za tří měsíce se víceméně přirozeně můžeme zbavit klidně patnácti kilo. A nic k tomu nepotřebujeme.
Jediná úprava stravy, která pomáhá, je stanovená lékařem – obezitologem – na základě krevních, alergologických a dalších testů, vyšetření metabolismu apod. Antický filozof Lucretius kdysi řekl moudrou větu: „Stejné jídlo může být pro jednoho člověka lék, pro druhého jed.“ Sice dlouho žiji v Anglii, ale považuji se za Čecha a vždy žasnu nad naivitou, s níž krajané skočí na špek všem „šmejdům" nabízejícím zaručené přípravky, čaje, přístroje i nesmyslné způsoby hubnutí bez námahy! Nikde ve světě by nemohla „kázat" o zdravé výživě i veřejně vystupovat a psát knihy osoba, která kouří, takže ji sama porušuje nejhrubším způsobem. To je stejné, jako by notorický opilec přednášel o abstinenci! Pokud jde o krabičkové jídlo, platí to samé, co řekl Lucrecius. Musí být individuálně nastavené a není. My řešíme stále kalorie, ale ty nehrají roli, klíčový je energetický výdej a ten vám nikdo autem nepřiveze. Navíc každé rychlé omezení přijmu jídla nebo výrazné snížení porcí má negativní dopady na psychiku kvůli pocitu hladu. Ten je nevyhnutelný, stejně jako jojo efekt, i když všichni, kteří vehementně propagují nesmyslné diety, tvrdí opak. Už jsem řešil případy psychického zhroucení, které způsobily. Organismus si prostě musí zvykat hodně pomalu. To se týká všech nových věcí obecně.
Lidé začnou obvykle cvičit s obrovským elánem a zápalem a čekají, že se během pár dní stane zázrak a na břiše budou mít místo pupku „pekáč buchet". Hodně z nich se vůbec neinformuje o technice cviků, vtrhnou do posilovny, naloží si nejvyšší závaží, aby dokázali, jací jsou borci. Mnozí skončí hned na ortopedii, tělo nezvyklou zátěž nevydrží. Ty, co „přežijí", druhý den bolí celé tělo a už se jim tam znovu nechce. Někteří se přemůžou a za pár dní to znovu zkusí, ale málokdo vydrží. Podle statistik do půl roku svá předsevzetí úplně vzdá až 60 % lidí!
I já. Ale nikoho, komu se to povedlo na Nový rok! I když kouření patří mezi těžké závislosti, hodně lidí se ho paradoxně umí zbavit samo, podobně, jak popisujete. Podle mě nemají smysl odvykací náplasti, pastilky a bůhví co. Jsem skeptický i u protikuřáckých poraden. Už jen to, že jde někdo pro radu, svědčí o tom, že si svým záměrem není jistý. Mohou ho tam motivovat jak chtějí, ale pokud v sobě nenajde odvahu se s tím poprat, nemá šanci.
Tam je to složitější. Vědci z celého světa se dodnes neshodnou, zda vždycky škodí, či naopak v menších dávkách prospívá. Každý rok se objeví „zaručené studie" podporující jedno i druhé. Alkohol je rizikový, když se konzumuje na zahánění psychických problémů, uklidnění. Za čas je ze sklenky láhev, dvě a bývá zle. Těm, co pijí společensky, toto nebezpečí obvykle nehrozí. Jeden přítel, podle odborníků notorický alkoholik, pije od šestnácti let 5 až 6 piv denně. Žije ve zcela harmonickém, dlouholetém manželství, má menší prosperující firmu, vysokoškolské vzdělání, stejně jako jeho děti, syn je dokonce lékař. Na padesátileté prohlídce u něj nezjistili vůbec žádný zdravotní problém! Podobně pije spousta dalších lidí, aniž mají potřebu zvyšovat dávky, to je vždy alarmující faktor. Ne, že bych to doporučoval, ale pokud to nikomu nevadí... Jinak závazek přestat navždy s alkoholem se sice na Nový rok objevuje nejčastěji, jde ovšem o spontánní následek nepříjemné kocoviny a nikdy není míněn vážně.
Nejčastěji to dělají u roku, který pro ně nebyl úspěšný. Oni si to uvědomí, někdy i vědí, co udělali špatně, čeho se zbavit, co změnit. Jenže začít „nový život" nejde jak mávnutím kouzelným proutkem, máme návyky z minulosti, těch se hned nezbavíme. Navíc je tu rodina, děti, těch se to také týká. I když předsevzetí jsou pochopitelně pozitivní, mohou je ovlivnit. Kdo chce být například vegetarián, musí uvážit, že jeho rozhodnutí platí jen pro něj a ne pro ostatní, nemůže jim ho nutit, naopak dojde ke konfliktům.
To bych stoprocentně netvrdil. Je fakt, že Nový rok změnám přeje a snaha, aby byl lepší, než předchozí, je pochopitelná. Řešením je večer si v klidu sednout, napsat na papír, co plánuji udělat a dokdy. Ráno si to znovu důkladně přečíst (ne nadarmo se říká, že ráno je moudřejší večera) a začít to pozvolna uskutečňovat, pokud usoudím, že na to stačím. Lhát sám sobě se vrací jako bumerang. Při plnění cíle je důležitá pozitivní motivace – koupit si něco, po čem jsem toužil, za odměnu, že jsem vydržel, dejme tomu, měsíc nekouřit. To povzbudí. Ale stále bych řekl, že když se chce člověk zbavit nějaké neřesti, může to udělat kdykoli a nemusí čekat, až odbije na silvestra půlnoc. Asi i proto má většina předsevzetí platnost jako předvolební sliby politiků. Vždy se najde „objektivní důvod“, proč se nedaly splnit…
Jan Janula
