Příběh Davida a Šárky: Dobře utajená láska

Nešťastný víkend

Byli jsme úplně normální rodina. Pak se v jednom dni celý náš život úplně změnil. Mně bylo jedenáct, sestře Šárce deset. Den, kdy se všechno přihodilo, si pamatujeme, jako by se to stalo včera. Našim končila dovolená a vraceli se domů, my měli zůstat na chatě až do konce prázdnin. Oba jsme plánovali různé akce, jak si bez našich užijeme. Když táta nastartoval a odjel, měli jsme pocit svobody. Ten ovšem netrval dlouho. Ráno nás vzbudila policie. Na dálnici zavinil opilý řidič dopravní nehodu, při níž na místě zahynul otec, matka zemřela po převozu do nemocnice. Když nám řekli, co se stalo, byl to naprostý šok. Dnes by na pomoc vzali psychologa, jenže tenkrát se to nenosilo, což byla smůla. My totiž měli výčitky, že za smrt rodičů můžeme my, protože jsme si přáli, aby nás nechali samotné.

Strach z děcáku

Smrtí rodičů vlastně skončilo naše dětství. Do výchovy nás dostala babička z matčiny strany. Mělo jít jen o provizorní řešení, protože babičce táhlo na osmdesát a občas ztrácela paměť. Sociálka nás chtěla dát do dětského domova, ale my jsme tak brečeli, že to s ní nakonec zkusili.

Rodiče nebyli pojištěni a že bychom mohli dostat odškodné od muže, který nehodu zavinil, nás nenapadlo. Mimochodem, ani se neomluvil. Almužna v podobě sociální podpory od státu stačila s bídou na nájem a jídlo. Najít si vedlejší zdroj příjmů byla nutnost, jenže kdo zaměstná děti? Nakonec pomohl hodný soused, který na sebe„vzal“ úklid, který jsme dělali my. Do toho se babičce začalo horšit zdraví a místo toho, aby se starala o nás, my museli pečovat o ni.

Vzpomínáme si, že největší nebezpečí pro náš život představovala sociálka, strach z dětského domova a z toho, že by nás mohli rozdělit. Ani jeden z nás si to nedokázal představit, byli jsme na sobě s Šárkou citově hodně závislí. Někomu by možná vadilo být stále spolu, nám to vyhovovalo. Nikdy nedošlo ke konfliktu, dodnes si rozumíme beze slov, stačí pohyb rukou, zvednuté obočí.

Jinak dospívání zábavné nebylo. Kamarádi chodili do kina, na disko, my po večerech pracovali. Tak to šlo až do babiččiny smrti. Tehdy mi bylo teprve sedmnáct, takže teoreticky nás stejně měla čekat ústavní péče. My ale byli rozhodnutí raději utéct do ciziny, než jít do děcáku. Jediná možnost, jak zůstat pohromadě, byla přemluvit někoho z příbuzenstva, aby se o nás – alespoň na oko – rok či dva do plnoletosti papírově staral. Nakonec se nám podařilo přemluvit matčinu sestru. Snažili jsme se ji obtěžovat co nejméně, musela se jen občas ukázat u nás v domě, aby sousedé případně mohli dosvědčit, že tam bydlí.

Příroda kontra zákon

Myslím, že v málokterém manželství vládne taková shoda – nejen ve financích – jako mezi mnou a sestrou. Kolem maturity se poprvé přihlásily o slovo hormony. Je těžké pro dva lidi, co k sobě mají tak blízko, ovládnout přirozené pudy. Nám se to nepovedlo. Nebyl v tom, jak si každý bude myslet, jenom sex, i když k tomu taky časem došlo. Přírodě a instinktům zkrátka neporučíte, i kdybyste se o to sebevíc snažili. První sex jen potvrdil, co jsme oba cítili. Totiž, že jsme do sebe beznadějně zamilovaní.

Nejtěžší zkouška

Tím pádem nás čekala další a úplně nejtěžší zkouška. Možností, jak vyřešit tuto situaci, bylo několik. A všechny špatné. Když s někým žijete od narození a máte ho rád, co se s tím dá dělat? Nemáme pocit viny či nějaké nepatřičnosti, náš vztah nám připadá jen netradiční, nic víc. Což bohužel náš právní systém neuznává a považuje to za incest. Největší problém nastal, když Šárka zjistila, že je těhotná. Původně jsme dítě chtěli dát pryč. Strach, že se narodí postižené dítě, byl velký. Naštěstí nás kamarád, lékař, ubezpečil, že jde o mýtus. Egyptští faraoni přežili čtyři tisíciletí, přitom si brali sestry a měli s nimi potomky! Takže jsme se rozhodli si dítě nechat.

Problém nastal v osobě otce. Já jím na papíře být nemohl. Jasně, mohli jsme napsat, že je otec neznámý, jenže háček byl v tom, že pár lidí o našem vztahu buď vědělo, nebo alespoň jeho existenci tušili. Stačilo, aby se nechtěně prořekli. Vypadalo to opravdu dost bezvýchodně. Pak jsem si najednou vzpomněl, že za tátou často jezdil na chatu jeho přítel, advokát. Napadlo mě ho vyhledat, jestli si na nás ještě pamatuje, a poradit se. Pamatoval a byl strašně fajn, tak jsem mu všechno řekl.

Plán advokáta

Advokát přišel na geniální plán. Když byla Šárka v pátém měsíci, šli jsme na dobrovolně policii. Nevím, jak dokázal, aby soud proběhl už za dva měsíce a aby náš případ dostaly na starost ženy. Šárka vzala vinu na sebe, vypověděla, že beze mě nemůže žít. Což sice byla pravda, ale ne celá. Já na tom byl stejně. Když vyprávěla náš příběh, v soudní síni všichni brečeli. A rozsudek podle toho vypadal. U Šárky bylo vzhledem k jejímu stavu upuštěno od potrestání, já dostal 200 hodin obecně prospěšných prací. Nejlepší je, že jsme zlegalizovali původ našeho dítěte. A protože nikdo nemůže být za stejný čin trestán dvakrát, máme klid. Máme stejné jméno, nikdo nepozná, jak to ve skutečnosti je. Takže jsme se snad konečně v životě dočkali i nějakého štěstí…

-jj-

Přečtěte si i další příběhy ze života: