Příběh Lenky: Chorobná žárlivost zničila všechny mé vztahy

Navzdory přesvědčení velkého množství lidí se s chorobnou žárlivostí nenarodíte, ale spustí ji obvykle nějaká bolestivá událost ve vašem životě. Tím mým spouštěcím bodem byl bohužel už můj první vážný vztah.

Svou první vážnou známost jsem měla ve druhém ročníku na střední škole a bohužel jsem si z ní kromě několika hezkých vzpomínek odnesla i velice bolestivou zkušenost, která změnila mé vnímání vztahů i mužů jako takových a která negativně ovlivnila všechny mé partnerské vztahy, které následovaly.

Bylo mi sedmnáct a o rok starší kluk ze stejné školy byl tehdy samozřejmě moje největší životní a osudová láska, jak jinak. Je úžasné se na tyhle prožitky podívat s odstupem 12 let. Člověk se neubrání takovému tomu pocitu trapnosti, když si vzpomene, jak dramaticky vše prožíval, ale zároveň si posteskne, jak intenzivní a hezké emoce to byly. Pravdou ale je, že jsem do Honzy byla tehdy opravdu zamilovaná. Byla jsem v té době spíš taková nesmělá a zakřiknutá, neměla jsem moc velké sebevědomí a Honza byl jeden z prvních, komu moje uzavřenost nevadila a naopak se mu líbila. Díky němu jsem se začala cítit mnohem líp i ve větším kolektivu, protože naše „randění“ se první měsíc odehrávalo na společných akcích s jeho kamarády, kteří byli moc fajn a okamžitě mě přijali mezi sebe.

Poprvé podvedená a se zlomeným srdcem

Trávili jsme spolu hodně času, ale po dvou měsících jsme stále čekali na mé (a tehdy jsem věřila, že i Honzovo, tak mi to sám řekl) první milování, protože jsme neměli potřebu nikam pospíchat, užívali jsme si vzájemnou blízkost, dokázali jsme se dobře bavit a jednoduše jsme byli šťastní, že máme jeden druhého, aniž by nám něco chybělo. Začátkem léta jsme se na 14 dní odloučili, protože Honza odcestoval se svým volejbalovým týmem na soustředění, ale po jeho návratu naše idylka zdánlivě pokračovala. Byly to ale reakce jeho (a vlastně už i mých) přátel, které ve mně vzbudily podezření. Ti začali na Honzu směřovat nepříjemné narážky a nakonec mi prozradili, že Honza se na soustředění zkrátka vyspal s nějakou náhodnou známostí a co pro mě bylo ještě horší, rozhodně to prý nebylo poprvé a podobná „dobrodružství“ si užíval už rok před tím, než jsme se poznali.

Když jsem se Honzy zeptala, jestli je to pravda, ani nezkoušel zapírat a svou lhostejnou reakcí se mu povedlo můj vzdušný zámek o velké lásce zbořit jako domeček z karet. Během pěti minut bylo po vztahu, já jsem to samozřejmě týden v kuse obrečela a další měsíc se potácela v depresích. Nakonec jsem se z toho s pomocí přátel dostala a zdálo se, že to na mně žádné vážnější stopy nezanechalo. Po půl roce jsem se odhodlala začít nový vztah, který začal i pokračoval moc hezky a já věřila, že jsem zkrátka měla tu jednu ošklivou zkušenost, nad kterou si člověk popláče, ale už ji nikdy znovu nezažije.

Můj první vztah skončil katastrofou. Foto: istockphoto.com

Když nad žárlivostí ztrácíte kontrolu

Nový vztah jsem si užívala, ale po pár týdnech jsem bez jakéhokoliv důvodu pojala podezření a začaly nenápadné kontroly v podobě neustále rostoucí snahy o nepřetržitý kontakt. Kdykoliv jsme nebyli spolu, psala jsem SMS a volala doslova jako šílená, jen abych měla neustálý přehled o tom, kde se můj milý zrovna nachází, s kým je a co dělá. Příteli to chvíli připadalo milé, že bez něj nemůžu vydržet, ale brzy to začalo být obtěžující a já jsem opakovaně neudržela nervy na uzdě a začala ho obviňovat, jakmile neodpovídal dostatečně rychle nebo mi nevzal telefon. Po první velké hádce jsme si zkusili promluvit a zdálo se, že už bude vše v pořádku, ale vydržela jsem to sotva týden a vše se rozjelo nanovo. Vztah samozřejmě nevydržel a po téhle zkušenosti jsem zůstala raději sama až do konce střední školy.

PŘEČTĚTE SI: VDALA JSEM SE ZA TUNISANA A NEBYL TO POHÁDKOVÝ PŘÍBĚH

Po střední jsem začala studium na přírodovědné fakultě v oboru ochrany životního prostředí (přírodu jsem měla vždycky hrozně ráda a utíkala jsem do ní, když mi bylo opravdu úzko), a i když jsem byla sama, byla jsem spokojená a necítila jsem potřebu si hledat partnera. Možná i proto jsem odmítala Lukáše, který se mi začal vytrvale dvořit, i když se mi moc líbil. Nakonec jsem podlehla a okolnosti nahrávaly tomu, že jsme se po necelém čtvrt roce stěhovali do společného podnájmu. V hlavě mě sice pořád strašily vzpomínky na předchozí zážitky, ale doufala jsem, že když budeme společně žít v jedné domácnosti, bude to tentokrát úplně jinak. Zpočátku jsme si skutečně užívali krásného harmonického vztahu, ale Lukáš pracoval jako dispečer velké dopravní společnosti, což znamenalo, že v pracovní době nebyl prakticky vůbec dostupný. A to nejen v týdnu, ale někdy i o víkendech, pokud to jeho zaměstnavatelé vyžadovali. Zpočátku jsem to zvládala dobře, protože náš společně strávený čas byl úžasný a Lukáš byl pozorný a milující partner.

Pokazila jsem vše, co se dalo

Po pár měsících se ale zase ozvaly pochybnosti, ke kterým stačilo opravdu málo. Lukáš byl občas z práce hodně unavený a bez nálady. Někdy neměl náladu na sex nebo místo společného víkendového programu raději vyrazil na ryby s tím, že by mu pomohlo být alespoň půl dne úplně sám aby na chvíli „vypnul hlavu“. Nechtěla jsem vztah pokazit obviňováním a hádkami, jako tomu bylo v minulosti, ale moje chorobná žárlivost (kterou jsem si tehdy ale ještě nepřipouštěla a považovala jsem ji za normální chování) mě donutila k jiným věcem.

Začalo to kontrolami telefonu, ke kterým jsem se uchýlila pokaždé, když jsem měla příležitost. Kontrolovala jsem všechny SMS zprávy a ve výpisu hovorů zkoumala, jestli se podezřele často neopakují nějaká ženská jména. Nenašla jsem vůbec nic, ale než aby mě to uklidnilo, začala jsem být ještě podezřívavější. Nenapadlo mě nic jiného, než že je Lukáš dostatečně chytrý na to, aby nepoužíval soukromý telefon, a tak jsem detailně kontrolovala všechno jeho oblečení, jestli nenajdu stopy po rtěnce, cizím parfému nebo po čemkoliv, co by dokazovalo jeho nevěru.

Nenašla jsem jediný důkaz, ale protože se Lukáš stále choval „divně“ a netrávil veškerý volný čas se mnou, moje nervozita rostla. Nedokázala jsem se ovládnout a brzy přišly na řadu výslechy a obviňování. Lukáš byl v šoku, protože něco takového samozřejmě nečekal. Několikrát jsem nad sebou úplně ztratila kontrolu a skončilo to mým křikem, nadávkami a urážkami, aniž bych pro to měla jediný racionální důvod.

Po každém takovém výstupu jsem trpěla obrovskými výčitkami, omlouvala jsem se a přísahala, že už se to nikdy nestane. Můj stav se ale jen a jen zhoršoval a každý další záchvat byl horší než ten předchozí. Došlo to tak daleko, že jsem v záchvatech vzteku po Lukášovi házela věci a rozbíjela jsem vybavení bytu. Ani tohle mě ale nepřimělo vyhledat pomoc psychologa, i když už bylo jasné, že to další můj vztah přivedlo k hořkému konci. Lukáš se jednoho dne, zatímco jsem byla v práci, jednoduše sbalil a odešel. Napsal mi omluvný dopis, že mě má pořád moc rád, ale že nerozumí mému chování a v takovém vztahu žít nedokáže.

Z bludného kruhu mě vysvobodil až psycholog

V tu chvíli mi konečně došlo, že mám opravdu vážný problém, který sama nemám šanci zvládnout, a pokud chci někdy v budoucnu zažít spokojený vztah a založit rodinu, musím ho začít řešit. Začala jsem navštěvovat psychologa, ke kterému jsem nakonec docházela více než rok a ke kterému jsem poté chodila znovu o další rok později i s partnerem, abychom společně dokázali budovat vzájemnou důvěru. Musela jsem na sobě udělat obrovský kus práce, dobrat se příčin svých záchvatů vzteku a obrovské nedůvěry, ale věděla jsem, že se chci změnit a s pomocí přítele jsem to dokázala. Přítel se stal mým mužem a dnes už je z nás šťastná čtyřčlenná rodina. Chtěla bych ale poradit každému, kdo by se ocitl v podobné situaci, aby neváhal a vyhledal odbornou pomoc, protože některým bolestným zkušenostem je lepší se vyhnout. Ušetříte tak hodně ošklivých zážitků sobě i ostatním.

Lenka (29)