Hoarding neboli křečkování: Nehrozí vám taky?

Dřív se to bralo za podivínství, dnes už je to duševní porucha označovaná anglickým termínem hoarding. U nás se jí říká křečkování. Typické jsou skříně plné různého haraburdí, spíž „přetékající“ potravinami (obvykle vlastnoručně vyráběnými), místy pochopitelně plesnivými. „Argumentem k jejich zachování bývá obvykle věta: ´Víte, co to dalo za práci?´ Cíleně je ovšem obvykle nakládané to, co ostatní buď vůbec nejedí, nebo jen minimálně, aby zásoby neubývaly, naopak," vysvětluje tento fenomén psycholog Michal Florian.

Důležité vlastnictví

Problém s hromaděním věcí se víc týká starší generace, ale lze ho zaznamenat i u mladších ročníků. Například když dívka nechce darovat či prodat šaty, které se jí nejdříve líbily, ale poté, co je zkritizovala kamarádka, už je odmítá nosit. „Křeček“ má filozofii, že všechno se někdy může hodit a podle ní do puntíku jedná. Nikdy nic nevyhodí, pokud se to úplně nerozpadne. I když například oblečení nahlodají moli, pečlivě zalátá díry a po vyhubení hmyzu vrátí „archivní“ kousek zpět. To, že by v něm potom nemohl vyjít ani ze dveří, natož ven, ho nezajímá. Hlavně, že zůstal zachován a nezbylo po něm volné ramínko! A své chování považuje za naprosto normální, přirozené, šetrné.

„Vím o jedné ženě, co schovává úplně všechno oblečení po třicet let mrtvém otci. Manželovi, který by na sebe pochopitelně socialistickou dederonovou košili a jiné ´módní hity´ té doby neoblékl, i kdyby mu to nabídla, tvrdí, že je to na památku. Jenže kdyby tomu tak nakrásně bylo, nechala by si jako vzpomínku na otce jednu věc, kterou měl nejraději, a nezabrala by jimi zbytečně přes půlku skříně," konstatuje psycholog.

Foto: iStock

Garážové „poklady“

Křečkování se týká obou pohlaví (i když ženy spíš vedou), liší se jen v zájmech. Muži mívají své „poklady“ obvykle v garážích, dílnách – staré televizory, rádia, různé součástky, díly na auta, motorky, co se dávno nevyrábějí, nepojízdná jízdní kola, jejich duše, rámy. Nejde o kutily, co je spravují a znovu uvádějí do provozu, mnozí bývají naopak manuálně nezruční. I kdyby se stal zázrak a někdo po nich něco z toho chtěl, stejně to neprodají. Pokud jsou odkázáni jen na byt, věnují se menším předmětům a plní jimi zásuvky, poličky, skřínky, obývací stěny.

Vědomí, že mám

„Jeden můj pacient měl osm tisíc audiokazet, ale přehrávač na ně ne! Sháněl je všude možně, zdarma i na bleším trhu za pár korun, protože už se skoro nepoužívají. Hájil se tím, že je sběratel," říká PhDr. Florian a vysvětluje rozdíl mezi sběrateli a „křečky“. Ti druzí hromadí předměty jen pro jejich počet, nezajímají je, kdežto když třeba filatelistu vzbudíte o půlnoci, přesně ví, ve kterém albu i na jakém místě je ta a ta známka. Má k nim citový vztah, jejich prohlížení mu přináší klid, nová známka je pro něj svátek, obdivně na ni kouká pod lupou, vnímá každý detail…

Foto: iStock

Přetékající kompoty

Hoarding přináší komplikace hlavně rodině. „Jedna měla sklep narvaný kompoty. Zavařovala je babička v takovém množství a tempu, že se nestačily sníst a kazily se. Když syn naznačil, že by si mohla dát chvíli pauzu, cítila se dotčená. Byla přesvědčená, že to dělá pro jejich dobro. Nakonec v zoufalství zvolil drastické řešení, zinscenoval vloupání, sklenice roztřískal a nechal na zemi láhve alkoholu, aby to vypadalo jako vandalství opilců. Babička byla úplně zoufalá, ale ihned začala nanovo. Naštěstí v prázdných prostorech," říká psycholog.

Problémy s místem

Jediné, co „křečci“ akutně řeší, jsou problémy s místem. Věci se hromadí, zabírají stále větší prostor, takže jimi bývají doslova zavaleni. Pokud jsou sami, je to jejich problém. Nikomu nelze diktovat v jakém prostředí chce žít, pokud neobtěžuje ostatní, třeba zápachem. Ovšem i tehdy je těžké zasahovat, policie nemá důvod, protože zápach se obvykle koncentruje u dveří na chodbě, což jsou veřejné prostory, a neohrožuje soukromí obyvatel domu. Křečkování má často souvislost s jinými duševními problémy, stárnutím, osamělostí, depresemi, ale třeba i chudobou v dětství.

Máme rádi zvířata?

Hoarding se ovšem netýká jen věcí, ale i zvířat, hlavně psů a koček. Vše začíná dobrým úmyslem ujmout se opuštěného tvora, jenže těch následují desítky. Majitel o nich ztratí přehled, mnohá zvířata onemocní, umřou, aniž si toho všimne (mrtvá zvířata byla nalezena v 80 % takových bytů!). „I když majitel na sobě šetří a prostředky věnuje na krmení, v tak vysokém počtu zvířat nezvládá hygienu. Žije v pachu z všudypřítomných výkalů, na které si časem sice zvykne, ale hrozí mu z nich přenosné nakažlivé choroby. Někdy tedy musí, i když nechtěně, vyhledat lékaře, což bývá pro takového člověka i zvířata a sousedy vysvobozením," upozorňuje psycholog.

Po vyléčení infekce bývá předán na psychiatrii, kde se dozví, že trpí obsedantně kompulzivní poruchou, ne drobnou libůstkou, jak si myslel. I proto je téměř nemožné dostat „křečka“ do ordinace dobrovolně. Pokud se to ovšem tak či tak podaří, šance na vyléčení je velká, pomocí antidepresiv nebo skupinové terapie. Ta zabírá nejvíc na ty, kteří žili izolovaně, nikoho k sobě nepozvali. Někde hluboko v duši se za nepořádek, který je obklopoval, styděli, měli ovšem nutkavou potřebu dál a dál ho hromadit. U hoardingu byly také zjištěné dědičné sklony.

Foto: archiv

„Pokání“ úklidem

Účinná alternativní metoda léčby je vlastnoruční vyklízení, mnohdy až po otestování na přítomnost toxických látek. Koná se pod dohledem terapeuta, „křeček“ totiž vždycky najde něco, s čím se nerad loučí. Musí k tomu být přemluven, jinak brzy přijde s další věcí, kterou bude v budoucnosti „určitě potřebovat“. Ideálním řešením pro recidivu je přestěhování, které zabrání tomu, aby člověk upadl znovu do pokušení.

Světovými rekordmany v hoardingu byli zřejmě bratři Collyerové z USA. Po jejich smrti v roce 1947 odvezlo z jejich domu na Manhattanu sedm náklaďáků neuvěřitelných 140 tun odpadků (!), které možná shromažďovali už od mládí.

Častější, než myslíme

Křečkování nepatří k vážným psychickým onemocněním, spíš je obtěžující, byla by ale chyba nad ním mávnout rukou. Už proto, že je častější, než si myslíme. Američtí psychiatři tvrdí, že se týká 20 % populace v hospodářsky rozvinutých zemích. Předmětů kolem nás totiž stále přibývá, firmy chrlí nové výrobky, kupujeme je i bez přemýšlení, zda nám k něčemu budou. A asi každý by našel doma předmět, co nepotřebuje, nebo ho dokonce nikdy neměl v ruce…

Jan Janula

Mohlo by vás taky zajímat: