Jak být šťastný? Může vás inspirovat téměř devadesátiletá americká spisovatelka

Asi vám připadá zvláštní, že se mi nechce vracet zpátky do doby, kdy mi bylo 30, 40 nebo 50 let. Preferuji období, které zrovna prožívám. A to i přesto, že jsem neskutečně stará. Vězte, že v tomhle věku slovo „starý“ už znamená OPRAVDU STARÝ. A taky navzdory tomu, že mnoho lidí, které jsem milovala, už není mezi námi. Nic na tom nezmění dokonce ani skutečnost, že bych už své ruce neměla ukazovat veřejnosti. Ty už toho pamatují!

Rozhodně se necítím vždycky skvěle a báječně. Vlasy se mi ztenčují, tělo chřadne, často nemohu najít brýle nebo klíče a u doktorů strávím tolik času, že bych už mohla mít sama brzy nějaký odborný titul. Nicméně ani přesto neváhám. Neohlížím se ani do minulosti, ani dopředu. Užívám si přítomnost.

Je třeba mít i štěstí a být si toho vědom

Když jsem s překvapením zjistila, že je má nejoblíbenější životní etapa právě teď, snažila jsem se přijít na to proč. Pokusila jsem se zaměřit se na kvality a vlastnosti, jež mi pomohly učinit mě v tomto věku šťastnější. Ale než budu pokračovat, musím zmínit, že mám v životě neskutečné štěstí. Proč? Protože jsem stále vdaná za člověka, kterého jsem si vzala před 60 lety. Stále se vzájemně milujeme. Taky se všem našim dětem i vnoučatům v současné době daří dobře. Zároveň mám přátele, s nimiž jsem toho hodně zažila. Taky jsem byla ušetřena vážných nemocí těla i duše. A co je velmi důležité? Že si právě plně uvědomuji, kolik štěstí v životě mám. Jsem za to neskutečně vděčná.

Vděčnost umí dělat zázraky

Myslíte si, že jsem nebyla nikdy zklamaná, rozhořčená, že se mi nikdy nepřihodilo nic zlého? Že jsem nikdy necítila žádnou křivdu? Samozřejmě, že ano. Ale zjistila jsem, že být vděčná, ačkoliv to zní jako klišé, mi nabízí určitou útěchu, klid na duši. A to by mohlo působit stejně i na vás. Tím, že rozvíjíme vděčnost za to, co prožijeme, a že si to všechno plně uvědomujeme, rozjasňujeme si pohled na to, kým jsme a kde se právě nacházíme, což nás může učinit šťastnějšími.

Zjistila jsem, že aspoň trochu vděčnosti dokáže dělat doslova zázraky. Činí nás tolerantnějšími, díky čemuž budeme ostatní méně odsuzovat a naopak budeme více odpouštět rodině i přátelům ve chvílích, kdy máme pocit, že nás třeba zanedbávají nebo nám nějak ubližují.

Ačkoliv je velmi lákavé sčítat ostatním nedostatky a porovnávat je se svými ideály, děláme velkou chybu, když se takhle necháme unést. Měli bychom si totiž uvědomit, že přestože nám může někdo ubližovat, děláme to nejspíše někomu taky. Díky tomu, že nám dojde, že přijetí a odpuštění potřebuje každý z nás, se nám neskutečně uleví.

Příliš přemýšlíme a uniká nám současnost

Když jsem byla mladší, byla jsem až posedlá přemýšlením nad tím, co udělat, bych se cítila lépe. Nebo jsem si představovala, co by tak mohlo rapidně vylepšit kariéru i život celkově. Tyto myšlenky mi braly poměrně dost času.

Později jsem si uvědomila, že místo toho jsem raději měla nechat věci plynout, rozhlédnout se kolem sebe a věnovat pozornost tomu, co je právě tady a teď. Chceme-li být šťastní, žijme přítomností. Přestaňme se nostalgicky utápět v tom, co jsme kdysi všechno měli, nebo si úzkostlivě nepředstavujme, co by mohlo teprve přijít.

Životní moudro je třeba předat dál

Obávám se, že někteří lidé předpokládají, že my, starší lidé, jsme plní závisti a hněvu a žárlíme na mladé. Pokud jde o mě, snažím se o přesný opak, protože díky tomu je život i v tomto úctyhodném věku o něco šťastnější. Vždycky, když to jde, nabízím ostatním pomocnou ruku a předávám své zkušenosti, které jsem získala během svého života a jež mi několikrát hodně pomohly.

Vím, že mám své vrcholy už dávno za sebou, ale ráda s jinými sdílím vše, co by je mohlo podpořit v tom, aby zazářili. Dokud nezažijete pocit, že jste něco z vás předali někomu blízkému, nedokážete si snad ani představit, jak je to povznášející. Jestliže cítíte, že nemají o vaše znalosti, zkušenosti a životní moudrost zájem vaše děti, což není nic neobvyklého, vězte, že to mohou ocenit jiní.

Úsměv nade vše, i během trablů

A pokud selže všechno, co jsem už zmínila dříve, moje poslední a zároveň nejprostší rada zní takhle: smějte se. Přestože mi vždycky bylo jasné, že je humor jedním ze základních životních mechanismů, trvalo mi několik desítek let, než jsem se naučila smát i problémům. Dříve jsem kvůli nim plakala, vztekala se, truchlila, zoufala a obviňovala celý svět včetně manžela. Později jsem docílila toho, že jsem dokázala najít humor i v té největší apokalypse.

Dneska to všechno vidím trochu jinak. Už mě toho naštěstí tolik nerozhodí. Navíc jsou mé dny příliš vzácné na to, abych je plýtvala nadáváním a výčitkami. O to víc se usmívám, protože by byla škoda okrádat se o potěšení, které svět nabízí všem, jimž se blíží devadesátka.

Judith Viorst

Americká spisovatelka, novinářka a psychoanalytička. Narodila se 3. února 1931 a je známá zejména knihami pro děti. U nás vyšel její román Mordování pana Montiho.

-šp-