Zpěvačka Rozálie o lásce k módě: Nepodporuji fast fashion. Nosím staré děravé ponožky

Rozálie, ty jsi nedávno pokřtila svoje druhé album Láska, hlína, rýč, jaký to je vlastně být teď takovou dvojnásobnou maminkou?

No, já nevím, jestli se to dá srovnávat, protože jsem opravdu byla vždycky maminkou jenom hudební a je to krásný, protože já jsem se v té hudbě našla a tohle druhé album jsem si hodně vymazlila i hudebně a zvukově s Honzou Balcarem a dalšíma, kteří se podíleli na těch aranžích, takže je to krásný pocit. A ten křest byl, musím teda říct, neskromně, fakt krásný. A myslím si, že jsme fakt nečekali, že se nám to takhle hudebně povede, protože jsme měli asi jenom dvě zkoušky, přičemž jsme vlastně úplně nová kapela, potkali jsme se akorát na tom nahrávání každý zvlášť, takže já teďka prožívám euforii.

Ty samozřejmě tím, že tíhneš k cirkusům, všechno je to jako takové barevné, krásné, podle čeho si vybíráš kostýmy?

No, je to taková asi kombinace. Nejvíc vycházím z cirkusu, kabaretu, do toho mám hodně ráda Španělsko, růže ve vlasech a trochu pouť, proto jsem jeden čas i hodně využívala těch krepových růží. Takže je to samozřejmě taková ta láska pro retro nebo vintage oblečení, takže kombinace asi těchto všech prvků. A do toho mám ještě ráda, když se zachovávají nějaké ženské křivky a ráda odhaluji svoje nohy a zahaluji zase jiný věci, které na sobě nemám ráda, ale ty nohy mám ráda, takže je ráda ukazuji.

To je dobře, ne každá žena může říct, že má na sobě něco ráda...

Já myslím, že je dobré si vybrat aspoň tu jednu věc nebo jednu končetinu, na které si zakládat a zbytek schovávat. No, to mě taky baví na módě, že vlastně vždycky se člověk může oblíknout tak, aby se cítil dobře a aby právě vypíchnul nějaké své přednosti a zase schoval něco, čemu na sobě zase tak neholduje.

Řídíš se při oblékání svou náladou a tím, jak se právě ten den cítíš?

To víš, že jo. Co jiného by to ovlivňovalo? Samozřejmě, když jdu do opery, tak se oblíknu jinak, než když jdu nakoupit. Ale jinak to asi závisí hodně na tom pocitu zrovna, s kterým se probudím. A hlavně teď jsem si oblečení uspořádala podle barev, takže to je radost, to se prostě kombinuje krásně.

Kostýmy nebo oblečení, ve kterém vystupuješ, ty ti někdo tvoří nebo si je tvoříš sama?

Na nějaké moje první koncerty jsem se ohákla sama, protože jsem třeba narazila na skvělý kousek v jednom vintage shopu. To byl takový růžový, automobilový, starý obleček. V tom jsem dlouho vystupovala. Pak jsem samozřejmě potřebovala trošku nějakou inovaci a seznámila jsem se s návrhářkou Max Fred, se kterou jsme společně navrhly, nebo já jsem jí dala zadání, co bych chtěla, jak to cítím. Právě tyhle všechny prvky, které mě baví, jsem jí vylíčila a ona mi pak podle toho navrhla  kostýmek, který jsem měla vlastně na prvních Andělech, kde jsem vystupovala, a pak jsem s tímto kostýmkem objížděla i všechny koncerty.

A pak jsem začala spolupracovat s návrhářkou Petrou Ptáčkovou, protože jsem se víc začala zaměřovat na udržitelnost a recyklaci různých látek a materiálů, a na to se Petra specializuje. Takže jsme začaly těmi recyklovanými botami a teď ten křest jsem měla celý koncipovaný v záclonách,  protože i v tom mém titulním klipu Láska, hlína, rýč a vlastně i na coveru jsem jako nevěsta. Jsou to šaty, které jsem si sama udělala ze záclony. Prostě jsem si jenom zamotala záclonu a závoj jsem si nějak spíchla. Chtěla jsem to držet v tomto konceptu i dál, takže na tom křtu byla velká opona ze starých sešitých záclon a šatičky jsme šily taky ze záclon. A já jsem to teda pak nemohla rozmotat, takže jsem v tom i spala, ráno jsem se v tom probudila, ještě celý den jsem pak v tom v divadle uklízela a vozila krabice s vinyly, ale vlastně byly strašně pohodlné a spalo se v nich krásně, tančilo i zpívalo.

Co tě vedlo k tomu začít se zaměřovat na udržitelnou módu?

Nějak jsem se poprvé setkala s tím pojmem fast fashion a slow fashion a začala jsem si o tom něco zjišťovat a pochopila jsem, že co se týká slow fashion, tak já, aniž bych to nějak věděla, tak poslední roky nějak intuitivně v tomto duchu uvažuji, že prostě nekupuju oblečení v řetězcích a prostě nakupuji v sekáčích. Vlastně ani moc nenakupuji, já za těch 27 let mám vlastně jenom to, co tady vidíš, což není tak hrozné. A ke každému kousku oblečení mám nějaký vztah. A pak jsem zjistila, co znamená vlastně ta fast fashion a že  přibližně 70  % oblečení, které se ročně vyrobí, tak se vyhodí a vznikají obrovské skládky, strašně to zatěžuje životní prostředí a tehdy jsem si řekla, že už to teda opravdu nebudu vůbec podporovat.

Jednak mě to teda začalo bavit a pak jsem si říkala, že tím třeba můžu inspirovat někoho, kdo si myslí, že hezky se oblíkat, znamená mít hodně peněz, anebo prostě naopak utrácet za nějaké nesmyslné kopie. Takže mě to baví a přijde mi, že ani nic jako obchody nepotřebuji, kromě těch sekáčů, a to je všechno. Jsou i obchody, kde nejdete třeba kazové látky nebo látky, které už jenom vyšly z módy a také jsou funkční.

Říkala jsi, že si nekupuješ ani nové ponožky. Jak to tedy je?

No, nosím děravé, prostě. Staré děravé ponožky. Nebo jsem objevila, že jsou i značky, které vyrábějí z různých recyklovatelných materiálů, i spodní prádlo, takže ta cesta se dá vždycky najít.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Udržitelná móda z Brna je hitem díky kvalitě, nápadům i smyslu pro humor

Chodíš do secondhandu nakupovat s nějakou jasnou představou?

Já většinou moc představu nemám, takže se vždycky nechám překvapit. Je to nevyzpytatelné, co se tam dá vždycky najít, ale je fakt, že ve chvíli, kdy jsem si třeba řekla, že potřebuji teď šaty na ten a ten ples, tak to nikdy samozřejmě nenajdu. Prostě vždycky zákon schválnosti. Do sekáčů musí chodit člověk, aniž by něco chtěl.

V jaké zemi jsou podle tebe nejlepší sekáče a bleší trhy?

Jako neobjela jsem celý svět, ale musím říct, že já vždycky mám nejlepší úlovky, a zároveň tam jezdím nejčastěji, v Andalusii a ve Španělsku. V Barceloně jsme si taky pořídili krásné kousky a vzpomínám si na Londýn, ale tam jsem byla třeba před deseti lety a vím, že tam byly úžasné vintage shopy. Takže tyhle destinace za mě.

Co bys vzkázala holkám, které se rozhodují, jestli se vydat cestou udržitelné módy?

Proč by se nad tím měl člověk rozhodovat? Nevím, co člověku brání v tom, aby se nevydal cestou slow fashion. Jednak si myslím, že to je kreativnější a je to výjimečnější. A většinou, když se někdo oblíká v sekáči, tak prostě nevypadá, jako kdyby byl figurína z H&M, že jo. Jak tomu říká můj brácha, MPC. Ale jako ať si každý dělá, proboha, co chce. Já jsem si tu cestu vybrala. A jestli to někoho inspiruje, tak je to skvělé, ale zároveň, když někdo má radost z toho, že si koupí tričko v H&M nebo v Zaře, tak ať to dělá, ať si to kupuje. Mně to radost nedělá, když vím, co za tím stojí, a proto jsem si raději našla tuto cestu.

Podívejte se na nový koncept, který nabízí udržitelný nákup oblečení: