Bolestivé přiznání Veroniky Žilkové: Syna po děsivém porodu křísili, měli ho nechat zemřít
Věděla, že pětačtyřicet let není pro ženu vhodná doba k početí miminka. Rozhodla se ale udělat radost svému třetímu manželovi Martinu Stropnickému, který se jen velmi těžko smiřoval s tím, že jeho syn Matěj z předchozího manželství je gay. Chtěla mu proto dopřát potomka, díky kterému by jejich rod pokračoval po meči. Nakonec to skončilo tragicky.
Martinovi Stropnickému bylo padesát, Veronice pětačtyřicet. Společně měli dceru Kordulu a zdálo se, že ke štěstí jim absolutně nic neschází. Přesto se rozhodli, pokusit se ještě o jedno miminko, ideálně syna. „Praha je malá a já věděla o dva roky dříve než Martin, že Matěj (jeho syn z předchozího manželství - pozn. red) je homosexuál. Mlčela jsem. Když mu to pak Matěj řekl, byl z toho v šoku. A já Martinovi chtěla dopřát syna, díky kterému by jejich rod pokračoval po meči. Proto jsem ve svých pětačtyřiceti letech riskla další dítě. A víte, co bylo zvláštní? Od začátku jsem tušila, že je to špatně. Říkala jsem si: To přece není možné, že bych vyhrála, že by se mi podařilo třetí manželství a chlapeček,“ prozradila v knize Dělte dvěma herečka.
Bohužel její nejčernější předtucha se naplnila. Když byla Veronika v osmém měsíci těhotenství, lékaři ji sdělili, že chlapeček Melichar, kterého čeká, má brániční kýlu. „Sdělili mi to dva dny před pohřbem mého táty. Bohužel na to dříve nepřišli. Stejný lékař, který na to nepřišel u Cyrila (její syn, kterého měla s manželem Markem Navrátilem. Ten se naštěstí uzdravil - pozn. red), na to nepřišel ani u Melichara. Smůla. Martin mi tenkrát řekl: „Pojď, pojedeme někam do světa na operaci.“ Možná jsem měla jet. Ještě takových sedm let jsem si vyčítala, že jsem měla vzít všechny peníze a na tu operaci odjet. Ale bála jsem se nechat tady ostatní děti a bála jsem se i o sebe. Že při té operaci, kdy mě budou operovat s miminem v břiše, můžu umřít, a co bude s dětmi? Říkala jsem si, že pro děti je mnohem důležitější, abych přežila já. Víte, taky jsem pořád doufala v zázrak, jako se stal s Cyrilem. Ale druhý zázrak se nestal,“ povzdechla si herečka.
„Narodil se mrtvý, mně se v zásadě ulevilo, ale lékaři ho vzkřísili.“
Celé těhotenství protrpěla. „Bylo mi hrozně zle, strašně. Vše nasvědčovalo tomu, že to bude špatně. Všechno. A porod byl hrozný. Narodil se mrtvý, mně se v zásadě ulevilo, lékaři ho ale vzkřísili, a to trápení trvalo ještě dalších osm měsíců. Osmkrát byl kříšený, ale měli ho nechat zemřít. Myslím, že tenkrát měla mít poslední slovo příroda. Jenže dnes doktoři zkusí všechno, co jde, musejí, jenže vlastně ho akorát trápili. A zbytečně. Věděli jsme, že nemá plíce. Nevyvinuly se mu, protože neměl bránici, tedy dělicí stěnu mezi orgány, a jak mu žaludek tlačil na ty plíce, nevyvinuly se. Podobně, jako u Cyrila. Jinak měl všechno zdravé,“ přiblížila Veronika.
Jak přiznala, v tu chvíli byl silnější její manžel. „Jednoznačně Martin. Já věděla, co znamená život s nemocným dítětem. To na tom bylo nejhorší. S Cyrilem jsem prožila strašných pět let nervů, říkala jsem si, že podruhé už to nedám. Žít s tím, že vám dítě může každou chvíli umřít. Proto když se Melichar narodil a nedýchal, nezabrečel, napadlo mě, že Bůh tak rozhodl, a byla jsem s tím smířená. A když pak za chvíli přišli a lepili mi číslo na ruku, tak jsem se zeptala: „Proč mi dáváte číslo na ruku, vždyť dítě je mrtvé...“ A oni, že ne, že ho vzkřísili,“ uvedla herečka.
Melichar chtěl žít! Ale nikdo mu nedokázal život zachránit
Melichar žil osm měsíců. Když jim pak lékaři sdělili, že umírá a nejde s tím nic udělat, nemohla být u toho. „Zdekovala jsem se a šla hrát Deskový statek do Činoheráku, ale Martin tam zůstal. Já se ocitla v takovém deliriu tremens. Tehdy jsem pochopila, že je Martin silnější než já. Má mraky chyb, je málo citlivej, ale poprvé v životě jsem byla v něčem druhá a jsem pyšná, že mám doma toho prvního. Teprve nedávno mi řekl, jak to proběhlo. Nosil to v sobě těch čtrnáct let, než byl schopný mi říct, jak to bylo vteřinu po vteřině. Věděla jsem, že je dobře, že jsem u toho nebyla, protože vidím na Martinovi, jaké má trauma. Já ho měla tehdy, on teď,“ svěřila se Veronika a popsala, co se v nejsmutnější den jejího života stalo.
„V poslední chvíli se domluvili na odpojení. To mi tenkrát Martin neřekl. Přitom já to odpojení chtěla. Bylo to nekonečné. Nejdřív byl v Podolí x týdnů na JIPce a pak ho dali na ARO na Karlák. Tenkrát to vyřešil Martin. Řekli, že buď Melichara nechají ještě čtyři hodiny trápit, nebo ho odpojí hned. Už týden se čekalo, že umře. Jenže on byl Žilka! On nechtěl odejít, strašně tady chtěl být! Chtěl žít, to na tom bylo to nejhorší. To bylo dítě, když jsem přišla, tak se radovalo, že jsem tam. Ale narodil se v době, kdy mu lékaři ještě nedokázali ten život zachránit. Zemřel 27. listopadu 2007, bylo mu jen 198 dní. 29. jsme měli předpremiéru a 30. premiéru Adiny, 1. a 2. prosince jsem točila televizní záznam. Tehdy mě jeviště zachránilo. Praktický lékař mi nabídl léky na nervy. Řekla jsem mu: Neberu prášky. Tak noste alespoň jeden v kabelce, navrhl. Pomohlo to. Mám ho tam nerozbalený dodnes,“ uzavřela Veronika Žilková.
Autor článku
Gabriela Kolinová
Na webu Prima Ženy působí jako editorka. Dříve pracovala v CNC, kde se jako redaktorka a posléze editorka věnovala ženským a mateřským tématům. Začínala na webu Lidovky.cz coby redaktorka denního zpravodajství a lifestylových témat.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
