Lucie Biedermann Doležalová komunikuje s anděly: Lidé říkali, že jsem se zbláznila

Andělé si ji prý vybrali, když jí bylo patnáct let. Tehdy se jí najednou sama rozepsala tužka v ruce. Jenže neměla odvahu se tím víc zabývat, protože se obávala negativních reakcí okolí. Ve svých dvaadvaceti letech v sobě ale přestala svoje poslání umlčovat. Od té doby navazuje kontakt s anděly prostřednictvím automatického (andělského) psaní, díky kterému pomáhá lidem dozvědět se, co jim jejich anděl strážný radí.

• Když jsi začala mluvit o tom, že děláš andělské psaní, jak na to okolí reagovalo?

Andělé se se mnou začali propojovat, už když mi bylo asi patnáct let, a pak se ten dar vrátil asi kolem dvaadvaceti. Tehdy jsem to vlastně ani dělat nechtěla, moc dobře jsem totiž věděla, že společnost na to není připravená. Nicméně mí průvodci jinak nedali a musela jsem s tím jít na veřejnost. První bolestivé rány přišly bohužel z mého nejbližšího okolí. Lidé se mě začali bát a říkali, že jsem se asi zbláznila. Později přišly i reakce typu, že jsem schizofrenička a měla bych se jít léčit na psychiatrii. Vůbec nejtěžší pak asi bylo, když začali psát, že litují mou dceru, protože má šílenou matku. Ale i můj muž byl několikrát chlapy konfrontován v hospodě, když se ho ptali, jestli opravdu věří tomu, co dělám. Naštěstí musím říct, že se to postupem času změnilo. Lidé už mě znají a vědí, že má práce je kvalitní.

• Je fajn, že to, co děláš, opravdu nazýváš pravým jménem, klidně mluvíš o andělech. Měla jsi ze začátku chuť to nějak víc „zabalit“ nebo schovat tak, aby to lidé spíše pochopili?

Ano, nejdříve jsem to vždycky zaobalovala. Říkala jsem, že dělám terapeutickou práci, která je spojená s esencemi, barvami a podobně. Jednou jsem se o tom ale bavila s mamkou, že ještě neodkážu tyhle věci říkat naplno. A ona povídá: „Vidíš, ty se za anděly stydíš, ale oni se za tebe nestydí, protože si tě vybrali.“ Došlo mi, že má pravdu a že už to skrývat dál nechci. Zároveň se objevila touha nést toto své poslání s noblesou, ukázat lidem, že duchovní žena hned nemusí znamenat ezoteričku, která si nemyje hlavu, nosí batikované šaty a mluví jen o andělech. Tak to vůbec není. Já nejsem žádná kněžka. Jsem žena, která má dar a předává ho lidem.

• Máš nějakou techniku, která ti pomáhá, aby se tě nepříjemné narážky a hejty tolik nedotýkaly?

Mojí největší terapií je vždycky nereagovat hned a nechat to uležet přes noc. Druhý den už mám vždycky mnohem větší nadhled. Pak vždycky přemýšlím o tom, jestli v tom komentáři přece jen nebyla nějaká pravda. Když pak zjistím, že ne, snažím se to úplně pustit a už se tím vůbec nezabývat.

• Opravdu pomáhá se z toho jen vyspat?

Také mi hodně pomáhá nestavět se do role oběti, že já jsem ta chudinka, které někdo ubližuje. Vždycky když je mi na nic, jdu udělat něco pro to, abych se sama sobě líbila. Protože jakmile zůstanu v pyžamu, v sebelítosti, s mastným drdolem na hlavě a s nenalíčeným obličejem, tak mě to vždycky dorazí. Opravdu je to o vědomé práci, že se začnu opečovávat zvenčí a on se potom ten vnitřní svět přidá. Pak mám i další rituály, třeba si tahám karty a ladím se na to, co se mi zrovna děje, nebo si vezmu tenisky a vyběhnu ven. Každopádně ta péče sama o sebe je základ. Žena se podle mě má líbit sama sobě. Protože když se líbí sama sobě, tak se netrestá, neobviňuje se, tak si odpouští a je k sobě něžná a citlivá.

View this post on Instagram

A post shared by Lucie Kjal Doležalová (@lucie_kjal_dolezalova)

• Míváš u těch nespravedlivých komentářů potřebu se nějak obhájit, nějak to vysvětlit?

Ano, i když ne u lidí, které neznám a píšou mi jen na sociálních sítích. Ale když mi třeba kamarádky říkají, že jsem se změnila a odešla do Prahy, tak tam je tendence se hájit. Vlastně jediné, co chci, je růst a posouvat se, takže nechci jako někdo jiný zůstávat dvacet let na jednom místě. Já jsem cikánka, nomád, který potřebuje neustálé změny. Ale vcelku už jsem se naučila, že je v pořádku žít život, kterému nikdo jiný nerozumí.

• Co bys poradila ženám, které začínají cítit, co je opravdu „to jejich“, ale zároveň se bojí jít do toho naplno?

Já si myslím, že pokud je to opravdu tvé, tak se toho nikdy nedokážeš vzdát. A i když si třeba tisíckrát řekneš, že s tím končíš, tak se pak stejně druhý den ráno vzbudíš a dojde ti, proč to má smysl. Mně třeba pohání, kolik žen například nešlo na potrat, i když jít původně chtělo, kolik manželství se nakonec nerozvedlo, kolika lidem jsem dala naději, že jejich život může být šťastnější. Pak si řekneš, že to všechno neopustíš jen proto, že tě někdo kritizuje. Ano, jít po cestě svého poslání je velmi náročné, ale také nesmírně obohacující a nádherné. A pokud to vzdáš, tak jsi to nikdy doopravdy nechtěla a nikdy jsi to doopravdy necítila. Pokud tedy toto čte žena, která to chce vzdát jen proto, že ta kritika je těžká, tak cítím, že je to jen zkouška toho, jak moc to chce.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.