Olga Lounová: Hudbou chci pomáhat a hejty okolí mě nepoloží
Olga Lounová: Hudbou chci pomáhat a hejty okolí mě nepoloží
Zpěvačka, herečka, skladatelka a závodnice rallye Olga Lounová nedůvěru okolí dobře zná a ví, že cesta k tomu neřešit ji, je dlouhá. Vždycky věřila, že se uživí uměním, přestože ji od toho rodiče zrazovali a konzervatoř si musela po vysoké škole doslova vydupat. Svou hudbou chce pomáhat a sama ji i tvořit a nevzdala to ani přes hejty, na které je dnes už zvyklá. Nejen o tom se rozpovídala v internetovém projektu Žena v zenu.
Olga Lounová oslavila v březnu čtyřicáté narozeniny a jak sama říká, s věkem zpomaluje, zmoudřuje, ale zároveň je akčnější. Za svou profesní kariéru toho už stihla dost. Vydala několik CD, zazpívala si duet s Karlem Gottem a pyšná je hlavně na své dvě písně – Jsem optimista a Protože to nevzdám, kterou napsala pro charitativní projekt na pomoc týraným a opuštěným psům. Má vedle sebe úžasného muže a je v klidu, i pokud jde o zakládání rodiny. Už před několika lety si pro jistotu nechala zmrazit vajíčka. A doporučovala by to každé bezdětné ženě.
Za svůj profesní život se naučila, že se musí spoléhat sama na sebe a nehledat podporu okolí. Kdykoli kolem sebe totiž měla nějakého muže, hned se začaly šířit fámy o tom, že jí takový vztah pomohl v kariéře. A zvykla si i na různé hejty a nenávistné komentáře. Navíc poznala, že je potřeba nemlčet a zaujmout postoj, jinak si lidi dosadí svůj vlastní výklad, který je obyčejně dost hrozivý.
- Olgo, ty působíš, že už je ti teď docela jedno, co o tobě kdo říká. Ale asi to byla dlouhá cesta…
Určitě, ale myslím, že základ mám už od mládí. Člověk potřebuje mít ve svém životě někoho, kdo v něj věří, ale většinou ve vás nikdo nevěří, pokud v sebe nevěříte vy. A já si věřila. Přestože mě rodiče odrazovali, stejně jsem si po vysoké vydupala, že půjdu na konzervatoř. A ani tam to nebylo úplně jednoduché, polovina profesorů říkala, že mám velký talent a druhá polovina opak. I jim jsem tedy musela dokazovat, že si přijetí zasloužím. Tehdy jsem se učila, že podporu musím opravdu najít sama v sobě. Až pak mi ji začali dávat i ti druzí.
- Byly přesto momenty, kdy jsi to tehdy přece jen chtěla vzdát?
Mám to tak, že radši budu dělat práci, kterou mám ráda, i když mě uživí třeba jen základně, než něco jiného, co mě nenaplňuje. Ale samozřejmě tam negace bylo hodně. Kdykoli jsem třeba kolem sebe měla v týmu nějakého muže, který měl navíc ještě pověst holkaře, vždycky se řeklo, že jsem se tam dostala přes něj. To mě pak paradoxně donutilo k tomu, že jsem schválně začala dělat sama úplně všechno. Dokonce jsem nešla ani za sponzorem, jen aby nikdo nemohl říct, že mi zas někdo pomohl.
- Jak teď reaguješ na hejty? Máš někoho, komu si třeba píšeš nebo voláš o podporu?
Když už někomu volám, pak rodině, přátelům a dalším blízkým. Ale upřímně, pokud se to netýká nějakých hodně citlivých témat, už to moc neřeším. Mě hejty nepoloží, když vím, jak to je. Zvykla jsem si na ledacos, třeba když jsem v jednom seriálu hrála rok a půl vyloženě negativní postavu, lehkou ženu, lidé si mě s ní spojili natolik, že pak už o mně nepsali jako o „Olze v roli prostitutky Patricie“. Už to byla „prostitutka Olga“. Prostě se mezi mnou a tou rolí začal stírat rozdíl. Negativní postavu, jako byla Patricie, bych tedy už v seriálu asi nevzala. Nesympatická zpěvačka, to je fakt „průser“. Kdo si tě pak vezme na oslavu...? Jinak jsem si na kritiku už asi celkem zvykla.
- Takže myslíš, že tě už nic nepřekvapí?
Spíš mě překvapí všechno pozitivní. Třeba přijedu někam zpívat a přijdou tam i lidi, kteří ode mě znají jen pár písniček. Vidím je, jak tam stojí a v duchu si říkají: „No, tak se ukaž, ty mrcho ze seriálu. To jsem zvědav, co nám tady předvedeš.“ Pak je hrozně krásné, když mě víc poznají a třeba za mnou přijdou a řeknou, že jsem je mile překvapila. To je moc příjemné.
- Stalo se ti někdy, že tě kritizovali nejen anonymové, ale i tvoji známí?
Několikrát, například když jsem jako jedna z prvních v Česku vytvořila kurz pro mladé začínající hudebníky o tom, jak se posunout dál. V Americe takové semináře fungovaly, ale u nás se to nenosilo. Tehdy jsem sklidila obrovskou vlnu hejtů, a to i od kolegů hudebníků, co jako já chci někoho učit? Kurz jsem tedy nakonec zrušila, protože jsem se bála invaze hejtrů. Zároveň mi to ale přišlo celkem zábavné, vznikla spoustu memů. Češi dokážou být strašně vtipní. Každopádně to zrušení mě nakonec mrzelo, protože rok až dva nato i lidé, kteří mě zkritizovali, udělali to samé. Už to zkrátka bylo „in“.
- Co bys na závěr poradila mladým ženám, která vstupují do veřejného prostoru, aby je nesmetla první vlna kritiky?
Nejdůležitější je vydržet. Protože když uděláte první věc, ostatní vás zkritizují a vy to hned vzdáte, tak jaký to mělo smysl? Těch chyb bude hodně, ale jsou v pořádku, každý je děláme. A když člověk vydrží, postupem času jich ubývá.
Podívejte se na celý rozhovor:
Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.
Autor článku
Anna Kopečková
Anna je dlouholetou redaktorkou v rámci magazínové tvorby na webech TV Prima. Primárně se stará o obsah na webu Prima Ženy. (anna.kopeckova@iprima.cz)
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
