Idol žen Lukáš Vaculík slaví 60: Dvorní režisér popsal pikantní historky
TEMNÝ KRAJ II: rozhovor Lukáš Vaculík
Herec Lukáš Vaculík patřil už v osmdesátých letech k velkým hvězdám. Ženy po něm šílely a mohl mít každou, na kterou si ukázal. Slavným se stal především díky režisérovi Jaroslavu Soukupovi, který mu ve svých filmech, co ve své době trhaly divácké rekordy, dával hlavní role. Jak na spolupráci s Vaculíkem vzpomíná? Stoupla mu sláva do hlavy? Trpěl hvězdnými manýrami? I o tom promluvil režisér Soukup v rozhovoru pro Prima Ženy.
Lukáš Vaculík dal o sobě poprvé vědět ve snímku Karla Kachyni Láska mezi kapkami deště, první hlavní roli však dostal až ve vašem filmu Vítr v kapse. Jak vás napadlo obsadit právě jeho? Čím vás zaujal?
V roce 1982 jsem připravoval film Vítr v kapse a hledal jsem do něj dva mladé kluky. Lukáš mě zaujal ve zmíněném filmu mého profesora Karla Kachyni. Měl obrovské charisma. Pozval jsem ho na herecké zkoušky a k němu studenta konzervatoře Sagvana Tofiho. Ta dvojice byla jasná, doplňovali se, a tak si v mém filmu zahráli hlavní role.
Pamatujete si na vaše první osobní setkání s Lukášem? Jak na vás zapůsobil?
Milý, příjemný kluk. Bylo mi jasné, že z něj za pár let bude česká filmová hvězda.
Během natáčení filmu Vítr v kapse mu bylo jednadvacet let. Musel jste s ním hodně pracovat?
Pracoval jsem s ním jako s ostatními herci. Nevzpomínám si, že bych měl s Lukym nějaké problémy.
Poté, co se film dostal do kin, se Lukáš stal idolem dívek a žen. Nestoupla mu sláva do hlavy?
Absolutně ne. S Lukášem jsem natočil pět filmů a byl to pořád příjemný, skromný kluk.
O tři roky později jste mu svěřil další hlavní roli, tentokrát ve filmu Láska z pasáže. To už jste psal přímo pro něj?
Ano, tu roli jsme se scenáristou Mirkem Vaicem psali přímo pro něj. Tenhle film byl obrovský hit. Po něm se stal Lukáš hvězdou. Vzpomínám si, když jsme přijeli na předpremiéru, myslím do Ústí nad Labem, tak byly kolem kina davy dívek. A když Luky vystoupil z auta, bylo to, jako kdyby přijeli Beatles. Nelžu. Mimochodem, Láska z pasáže se hrála v tehdejším kině Sevastopol, dnes Broadway, nepřetržitě tři měsíce! Do kin na ni přišlo přes 2 miliony diváků.
Na konci filmu jeho postava tragicky zemřela, s čímž občas mají někteří herci problémy. Například Iva Janžurová kvůli tomu odmítla roli v Pelíšcích, kde ji nakonec nahradila Emília Vašáryová. Jak se k tomu stavěl Lukáš?
Ten tragický závěr tam měl svůj smysl, bez toho by to nešlo.
Měl tendence mluvit do své dějové linky?
Absolutně ne. Luky se stal hvězdou až po tomhle filmu.
Vybaví se vám s ním z tohoto natáčení i nějaká historka?
Zrovna lehké natáčení to nebylo. Většinu filmu jsme točili za běžného provozu v pasážích na Václavském náměstí, tak si to dovedete představit… Ale zvládli jsme to. Taková perlička, dramaturgyně Věra Kalábová musela na kriminálce v Bartolomějské ulici vysvětlovat, co se to tam točí za protistátní film o pankáčích. Naštěstí natáčení nestopli.
Herec Vladimír Dlouhý na noční natáčení přišel společensky unaven, zažil jste něco podobného i u Lukáše?
Jednou se stalo, že se Vladimír Dlouhý nedostavil na natáčení. A zrovna to byla produkčně obtížná scéna. Točili jsme v noci v Korunní ulici na Vinohradech poblíž tehdejší vinárny Supetar, která dnes už neexistuje. Kameraman Richard Valenta tu scéna osvětloval z výsuvných plošin. Produkce objížděla všechna možná místa a nakonec ho našli v jakémsi klubu, kde popíjel s Jirkou Bartoškou a snad Karlem Heřmánkem. Když ho přivezli na plac, byl silně opilý. Kdybych nevěděl, jaké úsilí stála ta příprava noční scény, tak bych ten natáčecí den stopnul. Nakonec jsem tu scénu s ním natočil a ve střižně jsem nechal jen nejnutnější délku záběrů, aby ta opilost nebyla poznat. U Lukáše Vaculíka jsem tohle nikdy nezažil. On je zodpovědný, tohle by si nedovolil.
O další dva roky později jste dal Lukáše Vaculíka opět dohromady se Sagvanem Tofim a natočil s nimi Kamaráda do deště. Ten přitom donedávna míval přezdívku král večírků. Neměl snahu tak trochu slušňáka Lukáše „zkazit“?
Ne. Oni se od natáčení filmu Vítr v kapse měli rádi a spolupráce s nimi byla vždycky bezproblémová. Věděli, jaký jsem, a já zase věděl, že jsou to prima kluci, s kterými se dá pracovat. Natáčení s Lukym a Sagim šlo hladce.
Lukáš je soudný člověk a moc se mu do zpívání nechtělo. Nakonec jsem ho přesvědčil, a tak při zpěvu sekundoval Sagvanovi.
Spolupráci s Lukášem Vaculíkem a Sagvanem Tofim jste završil v roce 1992 filmem Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu. Bylo krátce po revoluci. Pociťoval jste na nich nějakou změnu tím, že se změnily společenské poměry?
Druhý díl Kamaráda do deště jsme napsali s Mirkem Vaicem a Jardou Vokřálem. Když jsme ho dali přečíst Sagvanovi, tak měl výhrady k dialogům některých scén. Ten scénář jsme tehdy psali u Jardy Tomsy v suterénní kaskadérské tělocvičně v pražských Holešovicích. Tak jsme si tam Sagvana pozvali a probrali jsme s ním všechny jeho scény. Musím říct, že měl pravdu a ty scény jsme přepsali.
V tomto filmu zazněla i píseň Dávej, ber, kterou nazpíval Tofi s Vaculíkem. Bylo těžké Lukáše donutit ke zpívání?
Hlavní písničku k filmu nahrála skupina Elán a měli jsme ji natáčet ve studiu v Bratislavě. Chtěl jsem, aby ji nazpíval Sagvan s Lukášem. Lukáš je soudný člověk a moc se mu do zpívání nechtělo. Nakonec jsem ho přesvědčil, a tak při zpěvu sekundoval Sagvanovi. Nakonec to dopadlo dobře. S oběma jsem navíc natočil k písničce videoklip.
Jak byste Lukáše charakterizoval jako člověka?
Příjemný, charismatický a spolehlivý.
Svěřoval se vám i se svým soukromým životem? Nebo byl a je váš vztah čistě pracovní?
Pracovní. Při natáčení většinou není na nějaké soukromé hovory čas.
Kdy jste se spolu viděli naposledy? Neuvažujete o tom, že byste spolu ještě něco natočili?
Už je to dávno, co jsme se viděli. Kdybych měl pro Lukáše vhodnou roli, tak bych neváhal.
Co byste mu popřál k šedesátým narozeninám?
Zdraví a dobré role, které by mu přinášely radost.