České děti se ve škole necítí dobře. Žáci dnes nechtějí formální autoritu, říká odbornice

Podle výzkumu HBSC (Health Behaviour in School-aged Children) pouze 9 % českých dětí uvádí, že je jim ve škole dobře, tedy že mají dobrý vztah s učiteli a spolužáky, že se ve školním prostředí cítí bezpečně… Čím to je, že se děti v Česku do školy netěší?

„Že je v Česku toto číslo tak nízké, to opravdu není lichotivé. Jsme na samotném konci, respektive ‚před konci‘, a ovlivňuje to spousta faktorů. Jedním z faktorů je to, jak se žák cítí mezi ostatními spolužáky – jestli tu má nějaké pevné vazby, jestli má kvalitní vztahy a podporu mezi ostatními. Jen asi třetina žáků říká, že ostatní spolužáci jsou milí, že v něčem pomůžou, podpoří. To je strašně nízké číslo. A s tím souvisí samozřejmě to, jakým způsobem jsou nastavené normy v daném kolektivu, jak spolu všichni komunikují, jestli se podpoří, anebo naopak shodí, poníží a zesměšňují,“ popsala v podcastu ON TOPIC odbornice Julie Mastná.

Žáci dnes nechtějí formální autoritu, ale vzor

„S tím samozřejmě souvisí i složka ‚učitel‘. Tedy jaký vztah mají žáci s učitelem, jestli je vyučující ten, kdo je podpoří, nebo naopak zesměšní, poníží… V tomto je důležité, jak se sám učitel vnímá, a to je možná ten kámen úrazu tady v České republice, protože učitelé se tu hodně vnímají jako ti, kteří mají mít formální autoritu. Že má mít úctu od žáků, že žáci mají dodržovat pravidla, aniž by těm pravidlům třeba rozuměli. Učitel je ten, kdo pravidla nastavuje, ale třeba je plně nedodržuje a není v nich férový. To všechno může v žácích vytvářet negativní emoce a pochybnosti, jestli je tento učitel pro ně správný,“ dodala s tím, že žáci dnes chtějí spíše vzor, než formální autoritu.

„Žáci v dnešní době chtějí vzor. Někoho, koho mohou následovat, je pro ně opravdový a provede je vzdělávacím a růstovým procesem. A ne toho, kdo si na nich ‚pochutná‘ tím, že je zesměšní, nebo je potrestá za každou chybu.

Nikomu není příjemné ve škole ‚klečet na koberečku‘

Co může být na práci učitele obzvlášť náročné? „Učitelé by měli chtít vytvářet pozitivní vztah s každým žákem, i s tím, který pro ně není sympatický. A také s každým rodičem, i když třeba k sobě nemají úplně blízko. Protože jakmile učitel s žáky i s rodiči naváže vztah, tak v tu chvíli zvyšuje potenciál spolupráce, v tu chvíli zvyšuje možnost toho, že se ve třídě budou žáci cítit dobře a bezpečně, a když potom bude učitel chtít se žákem řešit třeba nějaké problematické chování, nebude to žák brát tak, že ‚jde na kobereček‘, vysvětlila odbornice a s tím, že stejně to funguje i u rodičů, se kterými by měl učitel také navázat vztah pro snazší a příjemnější budoucí spolupráci.

„Ať už jde na kobereček žák nebo rodič, tak už má dopředu nastavení ‚já nechci s tímto učitelem spolupracovat, já si dám ruce a nohy nahoru a počkám si, co učitel vymyslí‘. A s tím samozřejmě souvisí i to, jaké je nastavení v celé škole. Protože často si jde škola rodičům stěžovat, místo aby je přizvala a řekla ‚pojďme společně hledat cestu, jak žákovi pomoci‘, a já se nedivím, že se tam pak ti žáci cítí nějakým způsobem nedobře,“ dodala.

Situace v českých školách se zlepšuje

Všeobecně bývají jakékoliv větší změny v systému školství brány jako běh na dlouhou trať. Mění se přístup škol a pedagogů směrem, o kterém jsme psali výše? „Já si myslím, že se to velmi zlepšuje už jenom tím, že se o tom mluví. Ať už je to v médiích, nebo uvnitř škol. Jsou programy, které to podporují a současně si myslím, že hodně záleží na tom, jaký je lídr dané školy. Je to hodně těžké, protože je málo učitelů, a ne každý učitel je kompetentní k tomu dávat podporu. Ne každý učitel se dokáže přizpůsobit této nové době, kdy žáci už neuznávají formální autoritu, ale chtějí vzor, a tam to může skřípat. Zároveň ne každý učitel chce lídra, který najednou začne dělat spoustu změn, protože zkrátka nemá rád změny nebo už učí 10, 20, 30 let a nějak mu to funguje…“ popsala Julie Mastná, s čím se ve školách setkává.

Jak poznat, že je dítě nebo dospívající v nepohodě

Když se dítě necítí dobře ve škole a necítí se dobře ani doma, dříve nebo později se to na jeho psychice odrazí. Jak si včas všimnout, že je v nějaké nepohodě? „Můžu to zjistit tak, že pozoruji jakoukoliv změnu v jeho chování nebo náladě, ale třeba i v jeho známkách, v tom, s kým se kamarádil dosud a najednou se kamarádí s někým jiným, v tom, že byl dosud hodně sdílný, najednou nic neříká a má úsečné reakce… Zkrátka jakákoliv podobná dlouhodobější změna a emoční propad u dítěte může znamenat, že je v nepohodě,“ vysvětlila Julie Mastná.

Nejdůležitější je podle odbornice nečekat a komunikovat. „Důležité je neodkládat to a sdílet s dítětem každodenní život, ale neptat se jako u výslechu co bylo k obědu nebo jakou dostal známku… Tyto otázky vedou k tomu, že mám jakoby zájem o dítě, ale dítě pak odchází do svého pokoje a já vlastně nic nevím. Jako rodič bych se měla více ptát na to, jaká byla dneska škola, jak ses tam měl, co jste dělali, o čem jste se bavili, co tě bavilo, co tě naštvalo a podobně. A zároveň sdílet i sama sebe (co jsem já dělala, jak jsem se měla), aby to nebyl z mé strany výslech. Současně by v tom měl být opravdu náš zájem. A ve chvíli, kdy pak uvidím u dítěte nějaký pokles v náladě a energii, už se můžu snáz zeptat, co se děje,“ popsala.

Co když se děti zavírají do svého online světa, jaké nebezpečí na ně číhá v takzvaných komnatách ozvěny a proč roste agresivita nezletilých? Pusťte si celý díl podcastu ON TOPIC s odbornou konzultantkou pro školy Mgr. Julií Mastnou. Najdete ho v úvodu tohoto článku, ale také v podcastových aplikacích a na YouTube, brzy také na Streamu.