Reportérka Darja Stomatová po návratu z války: Snažím se nebýt sama, pomohl psycholog
Show Jana Krause - Darja Stomatová o make-upu ve válce
Válečná reportérka Darja Stomatová přinášela společně s kameramanem Jánem Schürgerem tři týdny informace o dění na Ukrajině. Třicetiletá novinářka se rozpovídala o nelehkém návratu do bezpečí, jak mylné máme představy o válce nebo proč je někdy výhoda být ženou ve válečném zpravodajství.
Už je to týden, co jste se vrátila z války na Ukrajině, jak se cítíte teď?
Pořád jsem v módu, že není bezpečno, ale už to pomalu ustupuje. Když jsme dojeli rovnou na Primu, tak jsem měla pocit totálního otupění, nic nedávalo smysl, měla jsem být tam – a proč jsem tady. Člověk si pořád pokládal otázku, jak se tam mají lidé, s kterými jsme pracovali. Teď je to trochu lepší, už se zajíždím, ale musím všechno postupně. Snažím se nebýt sama doma, abych neupadala do depresí.
Většina věcí vám teď musí připadat dost malicherná. CNN Prima News vám sehnalo psycholožku, která s vámi pracuje. Jak se s takovou zkušeností dá vyrovnat?
Mluvila jsem s vojenskou psycholožkou, ta mi vysvětlila, proč vnímám to, co vnímám teď po válce. Proč mají ostatní pocit, že jsem prožila něco strašného, ale já tím, že jsem to prožila, tak to pro mě tak strašné není. Myslím si, že spoustu lidí vnímá válku jako z hollywoodského blockbusteru, kdy začne válka, nic nefunguje a nedá se tam existovat, neustále je ostřelují. Ve skutečnosti to tak není, Ukrajina je obrovská země, když se Charkov ostřeluje, tak v Poltavě je relativní klid. Takže poslouchám psycholožku a snažím se s tím vyrovnat.
Po návratu domů jsem musela zaplatit třeba účty, což je po třech týdnech ve válce absurdní věc, protože tam jsem nic takového neřešila. Je pravda, že ten život ve válce je mnohem jednodušší než tady – máte jen základní potřeby a řešíte jen práci. Nezajímá vás nic jiného než pracovat a zůstat přitom v bezpečí. Musím říct, že mi vlastně teď ta práce pomáhá, měla bych chodit do pořadů, mluvit o tom, být mezi lidmi, protože je to pro mě dobré.
Jako člověka pracujícího v médiích mě děsí jedna věc, jak dlouho nám vydrží ta pozornost…
Myslím si, že lidé jsou už teď unavení. Kolegové z práce mi říkali, že nezapínají televize jen proto, že kvůli tomu mají noční můry. Jenom bych chtěla, aby lidé nezapomněli na to, že když se na to nedívají, tak to neznamená, že válka zmizela. Válka tam pořád je, mění se, teď mi přijde, že je mnohem špinavější a krutější, než byla předtím. Tehdy existovala alespoň nějaká pravidla, kdy třeba novináři byli v relativním bezpečí. Teď jsem dvě hodiny zpátky četla o tom, že zabili kameramana Fox News a mladou ukrajinskou novinářku, která ho doprovázela. Všechny tyto věci se mění, my se tam s Jánem (Ján Schürger, válečný kameraman, pozn. red.) chceme vrátit a být daleko opatrnější, než když válka začínala.
V rozhovoru pro CNN Prima NEWS jste mluvila o tom, že jste během pobytu na Ukrajině osobně nepotkala žádnou válečnou reportérku. Kdy je ve válce výhoda a nevýhoda být ženou novinářkou?
Pro mě jako ženu to bylo složitější v tom, že jsem dost citově založená. Každá novinářka má empatii, snažila jsem se z toho tedy těžit. Doufám, že z mých reportáží byla vidět lidskost, kterou v sobě mám. Další věc je třeba to, když projíždíte checkpointy, kde jsou vojáci, de facto všichni mi dávali na potkání telefonní číslo, abychom měli nějaký kontakt.
Na druhou stranu, pro diváky je mnohem logičtější obraz muže ve válce, než když tam je žena. Možná je zaujal ten kontrast, žena ve válce je něco nepředstavitelného, stejně jako dítě ve válce. Možná proto jsme vzbudili takovou pozornost.
Většina lidí si představí válku jako výlučně mužský prostor. Na Ukrajině ale zůstávají i ženy a ve válce mají aktivní roli. Potkala jste takové?
Uvedu takový hrdinný příběh ženy z Charkova, správkyně posledního hotelu, který přijímá lidi. Ne hosty, ale jen ty, co to potřebují. Také ona tam zůstává a má sedmiletou holčičku, pro mě je to hrdinka, protože dál pokračuje v práci. Mohla odjet s námi, ale odmítla. Prý měla povinnosti, tehdy tam totiž byli ještě běloruští turisté, hrozilo, že kdyby vyšli ven, tak by mohli mít problémy. Mohli je zatknout, mohlo by se pokazit cokoliv. Nakonec se jim povedlo bezpečně odjet do Polska. A ona bude v Charkově pokračovat dál. Je to žena, která ví, že je jí tam potřeba. I kdyby bylo nejhůř, tak Charkov zkrátka neopustí a s městem přečká všechno.
Takových hrdinů je tam asi více...
Obecně je na Ukrajině strašně fascinující, že každý člověk, ať je to žena, nebo muž, tak se spojili a mají ten samý cíl – bojovat proti nepříteli. Takže když někdo dělal v reklamní agentuře a tiskl plakáty, tak teď tiskne mapy pro vojáky. Já tomu říkám řetězec pomoci, skvěle to tak třeba funguje i v zásobování. Obchody, které chtějí pomáhat, pošlou potraviny do restaurací, restaurace připraví jídlo a dopraví to dál vojákům nebo civilistům. Někdo má benzín, tak ho ihned nabídne. Celá ta země má jeden cíl, oni neztrácejí naději na vítězství.
Teď narážíte i na to, že válku často vnímáme jen jako černou díru beznaděje, ono to tak ale úplně není.
Kdykoliv jsem s nimi v kontaktu, tak mi píší, jsme v pořádku, není to ideální, ale neztrácíme naději a doufám, že tady budeš, až zvítězíme. To je pro mě skvělá věc. Spousta lidí mi vyčítá, že jsem v některých reportážích taková veselá, ale čím pomůžu, když budu v depresi? Hlavní je o tom mluvit.
I pro humanitární pracovníky je důležité před lidmi postiženými katastrofou neplakat.
Přesně tak. Ti lidé potřebují naději.
Na Ukrajině jste byli v momentě, kdy válka ještě nebyla. Stejně jako my jste se do ní ve čtvrtek probudila. Válku jste sledovala detailně a instinktivně, ale zároveň jste netušila, co se odehrává souběžně, nemohla jste mít ucelený pohled na ni. To musel být hodně zvláštní pocit.
Je to úplná izolace, pomáhala nám hodně redakce, posílala nám informace. Možná je to ale dobře. Analýzy mohou dělat experti v Praze, ale novinář má cíl ukázat, co se děje. Vyzpovídat lidi a představit příběhy přímo z války.
Existuje ve válečné novinařině nějaká cenzura? To, jak podáváte určité informace, asi musí mít strategii, abyste ochránili civilisty nebo vojáky.
Já to nechci nazývat cenzurou, ale například na checkpointech se zkrátka točit nesmělo. Ani ne tak kvůli vojákům, ale kvůli civilistům, které bychom tak mohli ohrozit. Kdyby tam něco bouchlo, bylo by to na nás, protože jsme to zveřejnili. Nazvala bych to spíš strategickým uvažováním. Jako novinář musíte vědět, co už je moc. Je to i lidský přístup k vojákům. Jeden velitel nám ukazoval vagóny s palivem, kdyby to někdo uviděl a místo by vybombardovali, tak by z mapy zmizelo celé město. Důležitá je komunikace s místními.
Boje na Ukrajině momentálně sledujeme skoro živě přes sociální sítě. Jak dokážou sociální sítě změnit válku?
Sociální sítě pro mě v tomhle ohledu mají jiný rozměr, sledovali jsme Telegram, ale když válka začala, tak se tam objevila strašná spousta dezinformací a doteď tam jsou. Nevíte, kdo je autor, nevíte, kdo to přesdílel, odkud to je. Takže na to jsme si dávali obrovský pozor, od toho se odvíjela naše práce jako taková. Lidé nám třeba mohli vyčítat, proč jsme nebyli hned na místě, když to tam bouchlo, ale my jsme tam dojeli, abychom tu informaci potvrdili, že to, co se objevuje na Telegramu, je pravda. Mluvili jsme s místními, aby nám řekli příběh toho místa, co se tam přesně stalo. Pořád musíme dávat velký pozor na to, co na sociálních sítích je. Nevím, jestli mohou válku změnit, myslím si, že ji mohou deformovat.