Proč se bojíme říkat NE?

„No tak, půjč mu tu lopatičku, poděl se o čokoládu, buď hodný/á kluk/holčička!“ Tyhle a další podobné věty v dětství na nás působí jako zaklínadlo, abychom pak v dospělosti nedokázali odmítnout. Nikdo nás neučil: řekni to podle toho, jak to cítíš. A i když řekneš NE, je to úplně v pořádku.

Jednoduchou stimulací: „Půjč mu to, udělej to pro něj, rozděl se,“ z nás rodiče vychovávají nikoli hodné holky a kluky, ale (sebe)manipulátory a lidi bez svého názoru, kteří se pak za drahé peníze na workshopech nebo u psychoterapeuta učí odmítat bez pocitu viny, lítosti a strachu. V dětství je to jasné: chceme se svým autoritám zavděčit, chceme a potřebujeme jejich lásku a vnímáme, že láska je víc na dosah, když řekneme ANO, než když odmítneme dělat, co oni chtějí. V tom reálném životě pak přijdou zkoušky, kdy NE je zcela na místě a my je neumíme říci, laskavě, ale pevně.

Vy nepřijedete?!

„Přijeďte v neděli na oběd, už se na vás s tátou těšíme. Naložila jsem maso a napekla koláče,“ volá maminka na poslední chvíli, abyste nemohli odmítnout. Tolik jí na tom záleží, tak se nadřela, z důchodu zainvestovala do drahé vepřové panenky. Vy už máte na neděli jiný program, ale přece to mamince nemůžete odmítnout, co by dělala s tolika koláči. „Mami, my už jsme slíbili jet se známými na chalupu.“ „No to mi vůbec neříkej, já se tady s tím dělám, vnoučata už jsme neviděli celé týdny…“ A už to jede. Místo jasného laskavého NE buď nastává kolotoč výmluv nebo naopak vlastní sebemanipulace, že to opravdu mámě nemůžu udělat, tolik se přece těšila. A co když budu za pár dní potřebovat pohlídat děti, až budou nemocné?

Tuto často běžnou situaci můžete brát jako krásný nácvik říkání laskavého jasného NE. Život nám tento trénink chystá dennodenně, naučte se odmítat. Zprvu to možná bude těžké, ale je to jako v posilovně: pokud budete poctivě cvičit, narostou vám svaly a zvedání těžkých činek „jasného laskavého NE“ se stane rutinou, která podpoří váš svobodný názor a život, který chcete žít vy.

Jak na to?

• Ubezpečte druhého člověka, že neodmítáte jeho samotného, pouze jeho požadavek. „Mami, velmi si vážím, že jsi pro nás připravila sváteční oběd, vím, že jsi výborná kuchařka. Tento víkend už máme naplánovaný jiný program, rádi přijedeme jindy. Je potřeba se domlouvat více dopředu."

• Svou odpověď formulujte stručně a pevně, v případě, že už víte, že NE. „Ne. Opravdu ti psa o víkendu nepohlídám. Děkuji, že to pochopíš.“ Namísto: „Já ještě nevím, co budu dělat příští víkend, uvidí se… zkus se ještě zeptat někoho dalšího, musím si to promyslet… Víš, asi budeme muset jet k našim, nemůžu ti to slíbit…"

• Můžete zmínit důvod k odmítnutí, ale neomlouvejte se „Tento víkend už mám jiný program a psa ti pohlídat nemohu.“ Nebo: „Tvého psa se bojím, hlídat ho nebudu.“

• Vyhněte se výrazům: „Víš, já nevím…“ v případě, že už vnitřně víte.

• Neomlouvejte se za čas na rozhodování, máte na něj právo „Můžu ti svoje rozhodnutí zavolat ve čtvrtek večer? Potřebuji si to promyslet, teď ti to nejsem schopná slíbit. Chci se poradit s partnerem. Potřebuji se domluvit s dětmi na programu. Chci zvážit, co to pro mne bude znamenat, netlač mne k rozhodnutí teď.“

• Máte právo změnit názor, máte právo říci NE. „Slíbila jsem ti, že na oběd přijedeme, teď jsme se rozhodli využít nabídky přátel a pojedeme k nim na chalupu. Rozumím ti, že se zlobíš, pro nás je to šance, jak strávit víkend na horách. K vám rádi přijedeme jiný víkend.“ „Původně jsem ti řekla, že ti psa nepohlídám. Probrala jsem to s přítelem a změnila jsem názor. Na víkend si ho vezmeme. I když se ho trochu bojím, bude to pro mne výzva, něco nového.“ Nebo: „Původně jsem ti slíbila, že psa pohlídám, teď jsem si to rozmyslela. Důkladně jsem to zvážila a nepůjdu do toho, byl by to pro mne stres.“

• Vyjádření nesouhlasu může být účinné pouze v případě, že se nejedná o skrytý motiv s cílem druhého urazit. Tedy nikoli: „Tobě bych nepohlídala ani kolo, natož psa!“ Nebo: „Nikdy nejsi schopná se se mnou na ničem domluvit, takže samozřejmě, že nepřijedeme, když ty si to usmyslíš a navaříš, abychom z toho nemohli vycouvat.“

Budujte si své sebevědomí

Už v Bibli je psáno: Budiž jasná vaše řeč. Ano, ano. Ne, ne. Neschopnost odmítat pramení zejména z našeho nízkého sebevědomí. Současná doba od nás vyžaduje maximální výkon, vstřícnost, asertivitu, objektivitu a především vysoké sebevědomí. Ustrašené lidi, kteří se neumějí postavit k odmítnutí či vyjádření svého názoru, přestože je odlišný od většiny, nikdo v koutku hledat nebude. A „přikyvovači“, lidé vždy a se vším souhlasící, se velmi snadno stávají „obětí“, neboť neschopnost odmítnout jim přináší do života spousty situací, kdy žijí život někoho jiného, podle jeho požadavků.

Často se v praxi stává, že člověk neschopný odmítat za svůj postoj a neúspěchy viní rodiče, kteří ho odmítat nenaučili. Tím pádem se zbavuje zodpovědnosti a demonstruje, že za svůj postoj, neúspěchy a nespokojenost vlastně nemůže. Tady je důležité si uvědomit, že trénink pevného vlastního postoje (chci vyhovět – nechci vyhovět) je opravdu dennodenní práce a člověk si svou vlastní hodnotu i životní hodnoty v prvé řadě utváří sám. Bojíme se říkat si o čas na rozmyšlenou, necháváme se tlačit do rozhodnutí hned. Takže jako první fázi tréninku můžeme brát úkol: naučit se říkat si o čas. Budeme působit kompetentněji a odpovědněji. I odmítnutí bude přijato s tím, že jsme si to dobře promysleli.

Jak tedy kultivovaně odmítat?

• Říkejme jasné NE

• Nevysvětlujme důvody, neomlouvejme se, nechovejme se nejistě a úzkostně

• Nenapadejme žádajícího, že si něco takového dovoluje vůbec chtít

• Můžeme dát najevo pochopení pro stanovisko druhé strany, ale stojíme si na SVÉM

• Říkejme NE, aniž by z nás čišel pocit viny

• Nesmíme vypadat jako vztekající se tříleté dítě

• „EMPATICKÁ ASERTIVITA“ = dáme najevo, že chápeme partnera a sdělíme důvody, proč „NE“

Opravdu musíme každému vyhovět?

Proč nám to dělá takový problém, říci na něco laskavé, leč jasné NE? Odmítnutí v nás vzbuzuje nelibé emoce, které nám berou pozornost i energii. Je to zejména pocit viny. Chceme přece všem vyjít vstříc! Tak nás to od dětství učili, měli bychom všem vyhovět, zejména svým blízkým a autoritám, lékaři, učiteli, nadřízenému, staršímu… Vlastně nás učili, že vyhovět bychom měli každému, kdo nás o to požádá. A my mnohdy ještě aktivně děláme i to, o co nás druhý nežádá. Například dáváme nevyžádané rady.

Dále to bývá pocit úzkosti a strachu. Máme obavu z reakce druhého (zklamu ho, bude agresivní slovně, nebo i fyzicky, bude to vnímat jako podraz, připravím mu nepohodu, když ho odmítnu, zraním jeho city, které ke mně chová, co když ho budu já potřebovat a on mi to brzy oplatí…). Bojíme se, že odmítnutím komplikujeme druhému život. Bude si muset hledat jiného dobrovolníka, co když ho nesežene… tak se přemůžu, udělám to pro něj. Mnohdy nás k tomu, abychom neodmítali, vede lítost a soucit nad člověkem, který žádá pomoc. Neuvědomujeme si v té chvíli, že jdeme do vlastních ztrát. Že máme sami málo energie, síly, času, peněz. Přílišná empatie (jak mně by bylo na jeho místě), nás často dožene až na hranici sebedestrukce (udělám to, jsou to přece moje děti, moji rodiče, je to můj zaměstnavatel, tak tu zůstanu do večera, přes víkend. Že mám taky svoje povinnosti? No to počká, tohle je přece nutné, požádali mne a spoléhají na to, že neodmítnu.

Dalším důvodem je možná ztráta lásky, zájmu druhého o mne. Když odmítnu milování s partnerem, který dnes má chuť a já nemám, nenajde si jinou? Ještě vůbec vyvine iniciativu, aby se znovu přitulil? Co když to pro něj bude vynikající škola? Lekce? Co když mu tím uštědřím lekci, ve které se může mnohé naučit? Zpátky nás držívá také zištnost: co když i já budu někdy něco od něj potřebovat? Proto se za případné NE omlouváme, máme potřebu to zdůvodňovat. No a energetickou ztrátou navíc jsou následné výčitky svědomí a obavy, že nás ostatní odsoudí.

Uvědomme si, že nejsme zodpovědní za nespokojenost druhého člověka. Jsme zodpovědní za svou spokojenost a tu ve svém životě hledejme. Může se stát, že ji najdeme právě v rozumném odmítání. Ve vědomém rozhodování, co už ve svém životě mít nechceme. Trénujme odvahu říkat LASKAVÉ NE oproti strachu, že odmítnutím druhému ublížíme. Můžeme sobě i druhému otevřít cestu k férovému životu bez přetvářky a (sebe)manipulace.

Jitka Ševčíková (1969), lektorka emoční inteligence

Vystudovala ekonomii, marketing a emoční inteligenci. Od roku 2010 lektoruje dovednosti v oblasti emoční inteligence, redukce stresu, komunikačních dovedností, kontra-manipulace, time-managementu a práci v hladině alfa (snížené mozkové frekvenci).

Vydala CD Hladina Alfa a je spoluautorka knihy S láskou i rozumem. Pořádá semináře v České republice, v Indonésii a na Mallorce. Je vdaná, má tři děti. Více najdete na www.jitkasevcikova.cz