Příběh Ivany: Říkají mi Nevěsta na útěku

Bylo mi devětadvacet, s Pavlem jsem chodila čtvrtým rokem. Seznámili jsme se na zámku, kde jsem o svých posledních prázdninách pracovala jako sezonní průvodkyně. Bylo to nesmírně romantické. Všimla jsem si, že ten vysoký tmavovlasý kluk po mně neustále pokukuje. Líbil se mi, vypadal jako herec z hollywoodského filmu. Nicméně dělala jsem jakoby nic, schválně jsem si hezounka vůbec nevšímala. Když jsem se se skupinou loučila u vstupní brány a mířila s klíči k pokladně, abych se napila vody a trochu si před další výpravou odpočinula, nemohla jsem si nevšimnout kroků – šel za mnou jako stín. Otočila jsem se a vrhla na něj přísný pohled. Nádherně se usmál a povídá: „Slečno průvodkyně, nemáte náhodou po práci čas? Pozval bych vás do zdejší nejlepší restaurace.“ Zatvářila jsem se ještě přísněji a odpálila ho větou: „Po práci bývám unavená, víte?“ Reagoval pohotově slovy: „S tím počítám a klidně vás tam odnesu nebo odvezu vozem, jen mě prosím neodmítejte.“ To mě odzbrojilo. Milostivě jsem souhlasila s tím, že na mě tedy smí počkat.

Vznášela jsem se

Od začátku jsme si rozuměli, měla jsem pocit, jako bych ho znala deset tisíc let. Vypadal báječně, pracoval jako šéfgrafik velkého časopisu, působil dojmem zcestovalého světáka, který má spoustu peněz, což se později i potvrdilo. O svých cestách uměl nádherně vyprávět, vyhlížel ne jako Belmondo, ale daleko lépe! Zkrátka nebudu vás napínat, po našem společném večeru v restauraci, kdy nám číšník rozsvítil svíčku a na okno v témže okamžiku zabušil déšť, jsem se k smrti zamilovala. Možná to bylo povrchní, ale láska je mocná čarodějka. O tři týdny později už bydlel v mojí garsonce a okolí nás začalo považovat za vážnou známost. První rok byl jako ze sna. Vznášela jsem se nad zemí a nosila pomyslné růžové brýle. V době, kdy jsem už začala střízlivět a vnímat Pavlovy špatné vlastnosti, mě požádal o ruku.

Všichni tleskali

Zastihlo mě to nepřipravenou. Nenapadlo mě, že se už budeme brát, myslela jsem, že by bylo rozumné ještě nějakou dobu počkat. Byla jsem stále zamilovaná, jen jsem prostě nechtěla zbytečně pospíchat. Jenže on přede mnou klečel, v ruce otevřenou krabičku s nádherným, nekřesťansky drahým prstýnkem. Celá restaurace, mimochodem neuvěřitelně luxusní, povstala a tleskala. Neuměla jsem si představit, že bych v téhle vypjaté chvíli řekla ne, a tak jsem řekla ano. Usmívala jsem se, lidé kolem tleskali, v Pavlových očích se leskly slzy. Něco uvnitř mě protestovalo, věděla jsem, že cosi není v pořádku. Od chvíle, kdy se začala chystat svatba, jsem na Pavlovi viděla už jenom negativa. V duchu jsem se divila, jak jsem si toho všeho dokázala tak dlouho nevšímat.

Říkají mi Nevěsta na útěku, Foto: istock.com

Jsem jen učitelka

A tak jsem si začala víc všímat například Pavlovy rodiny. V době největší zamilovanosti jsem to nevnímala, teď jsem si přiznala, že jsou sice bohatí, ale zato nesnesitelní. Budoucí tchyně se bavila tím, že chodila po nákupech a zaplňovala byt zbytečnými a předraženými nesmysly, tchán se považoval za ředitele zeměkoule, a když s ním někdo nesouhlasil, jednoduše ho překřičel. Pavel mě sice ujišťoval, že se přece neprovdám za jeho rodiče, ale za něho, já byla přesto vyděšená. Měla jsem pocit, že mnou pohrdají, byla jsem pro ně „jen“ učitelka s mizernou výplatou. V té době k nám do školy nastoupil nový kolega, učil český jazyk a dějepis, a já zjistila, že si máme o čem povídat. A že máme společných témat daleko víc než Pavel a já. A do té doby spadá začátek všech mých obtíží: přestala jsem spát, v noci jsem jen koukala do tmy a třásla se. Srdce mi bušilo jako splašené, potila jsem se, propadala do depresí. Do svatby, a Pavel a jeho rodina si přáli velkolepou svatbu, zbývaly dva měsíce. Nedalo se už dělat vůbec nic.

Takové pometlo

Ráno ve svatební den jsem plakala, maminka a sestra mě utěšovaly. Tvrdily, že je to normální, každá nevěsta pláče. Nebýt tchyně, myslím, že bych se bývala opravdu vdala, že bych se na to, co jsem udělala, nikdy nezmohla. Když jsem ve svatebních šatech vystupovala před radnicí z luxusně nazdobeného mercedesu, přitočila se tchyně ke mně a sykla: „No Ivanko! Výběr kytice jsme nechali na tobě, a podívej, jak to dopadlo. Vypadá to jako kytka nějaké sociálně slabé nevěsty! Takové pometlo!“ Jako bych dostala ránu do hlavy. Strnula jsem. Pak se to stalo. Jako bych to ani neudělala já. Ale udělala jsem to. Hodila jsem kytici po tchyni a ve svatebních šatech utíkala přes náměstí pryč. Byla sobota, lidé korzovali, valili oči, takové divadlo tady ještě nebylo. Město na to, myslím, dodnes nezapomnělo.

Zůstanu na ocet

Pavel tehdy běžel za mnou, nemohl uvěřit, že je to nezvratné, že to myslím vážně. Křikla jsem na něj: „Je konec!“ a uháněla v dlouhých bílých šatech dál jako šílená. Pak už se za mnou jen tak bezmocně díval. Dodnes jsem se mu neomluvila, ale říkám si, že to jednou, časem, asi budu muset udělat. Byl to pro něj otřes. Od té doby jsme spolu nepromluvili. Začala jsem chodit s kolegou, bydlíme spolu, ale o svatbě nebyla ani řeč. Poslední dobou mi občas bleskne hlavou, že bych byla moc ráda, kdyby mě požádal o ruku. Myslím, že to neudělá, dobře ví, že jsem Nevěsta na útěku. Někdy si říkám, že kvůli tomu nejspíš zůstanu na ocet.

Ivana (33), střední Čechy